DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

„Mami, teď zavži dveže a nedívej se, dokud ti nežekneme!“
V duchu zrekapituluje obsah koupelny, posoudí hladinu vody a učiní závěr, že nic hrozného se stát nemůže. Koneckonců polívčičku ze šamponu za čtvrtletní prémie uvařili drobečkové už před týdnem. Pro jistotu sedí za dveřmi koupelny a poslouchá, ale kromě nadšeného výskání a překvapivě konstruktivní spolupráce dvojčat neslyší nic nepatřičného.
„Mamí, uuuuž,“ ozývá se konečně.
Vítá ji roztomilý pohled, obě dítka mají na hlavičkách pěnové kadeře a vousy.
Hrdý mateřský úsměv jí zmizí z tváře poté, co její zrak padne na prázdnou tubu od montážní pěny, kterou manžel dopoledne utěsňoval vanu.

Matěj dával okatě najevo, že se s ním chce milovat.
Bylo to poprvé od Viktorova návratu z nemocnice domů. Nebyl ještě úplně v pořádku, ale pokoušel se stát se postupně zase něčím jiným než jen kusem naklepaného masa, který z něj udělala autonehoda – stavbyvedoucím, kamarádem, milencem.
Nešlo to vůbec jednoduše. Zranění jen vzalo a vůbec nic nedalo.
„Strašně chci, abys mě zase pořádně vopíchal. Prosím,“ neulehčoval to Matěj.
Jindy by Viktor nezaváhal, od nynějška to však mělo jednu podmínku.
„Teď se nedívej,“ řekl a ponížený, roztřesený, bez erekce a hrdosti, si ve tmě sundal umělou nohu z otlačeného, rozbolavělého pahýlu.

Maura na tuhle rtěnku slyšela samou chválu a nemohla se dočkat, až ji vyzkouší. Co na tom, že byla dražší? Občas je třeba se rozmazlit. Navíc nemohla odolat odstínu v barvě třešní.
Přetřela si rty a skutečně jí tahle barva seděla. Obzvlášť když si k tomu rozpustila vlasy.
Rozrazily se dveře a dovnitř vběhla Ali: „Tati, potřebuju hodit do školy!“
Mort sklonil hlavu a hřbetem ruky urychleně stíral barvu pryč ze rtů. Ali si samozřejmě ničeho nevšimla, ale přesto se vyhýbal jejímu pohledu – jako kdyby to snad na něm mohla poznat.
Druhý den letěla rtěnka do koše. Nebyla třešňová sezóna.

Ukrutná mámobluda se nečekaně přibížila k přístroji, který statečnému kosmonautu Sekáčovi zajišťoval všechny základní životní funkce a s odporným šklebem jej vypnula! Hrůza! Teď ji už nemohl ignorovat jako předtím. Statečný kosmonaut se zkroutil v křeči; lapá po dechu. Přežije ??? Nevzdává to, z plna hrdla volá o pomoc. Z posledních sil se plazí k přístroji, ale proradná mámobluda jej vytrhla ze zásuvky! Naštěstí však spatřil jiný přístroj, který mu přežití na této planetě opět umožní … Mámobluda natáhla chapadlo …
„Co se proboha stalo?“
„Jen jsem mu řekla, aby se už nedíval a šel raději ven. Pak se mi pokusil sebrat telefon.“

Ať se nedívá. Snad se nedívá! Že se nedívá? Sakra, dívá se!
*Stydlivě sklopil zrak*
Luke k němu přistoupil a vzal jeho obličej do dlaní.
„Hane, to je poprvé co jsi upřímně řekl, co cítíš. Za to se nemusíš stydět. Rozhodně nejsi v mých očích o nic menší chlap než před tím. Právě naopak.“
*Laskavě se usmál*
„Zrovna ty máš co říkat“ zavrčel Han směrem ke špičkám svých zničených bot.
„Vlastně, už na tom stejně asi nezáleží,“ pokračoval Han a konečně se podíval Lukovi do očí. To co viděl, však předčilo veškeré jeho očekávání.
Bylo tam bezbřehé přijetí a láska.

Naposledy jsem četl o manželském páru, jehož ženská polovička trávila noc zamčená na půdě a odmítala svého manžela vpustit dovnitř až do rána. Když se pak jednoho dne zapomněla zamknout, nahlédl dovnitř a místo manželky spatřil v místnosti jeřába. Zvíře poplašené vylétlo ven oknem a ženu již nikdo neviděl.
Pravděpodobně bych si z podobných věcí měl vzít ponaučení. Dělat, že nic nevidím. Ale tohle nebyla pohádka. Rudé kapky krve na bělostných ponožkách potvrzovaly mé domnění. Byla pro něj jeřábem v kleci a člověkem pro ostatní. Vévodkyní vévody z Ferrara.
Přesunul jsem tedy pohled k portrétu. Úsměv poslední vévodkyně halil závoj.

„My se od rána trmácíme z domova jenom proto, že naši včerejší hosté ti řekli, že Hospodin dneska zničí naše město. A ty jim věříš, Lote.“
„Rút, byli to andělé, kteří nás přišli varovat. Ještě zdůraznili, že se nikdo z nás nesmí podívat na Sodomu, jinak špatně dopadne. A náš odchod má jeden klad. Nemusím pořád poslouchat tvoje věčné řeči, co všechno doma nemáme.“
„Vidíš, ráno jsem neměla čím osolit polívku. Co s tím teď uděláš?“
„Tak se ty náno blbá, otoč,“ zařval Lot.
Poté, co se jeho žena změnila v solný sloup, dodal: „Teď už máš snad soli dost.“

Drobná osamělá blondýnka rychle kráčí důvěrně známou uličkou.
Rozbitá lucerna jí nevadí. Prošla by tudy i poslepu. Zná každou dlažební kostku, všechny výklenky a zrádné díry v chodníku, dobře ví, kterým koutům se raději vyhnout uctivým obloukem, nemá-li následovat nepříjemné drhnutí podrážek.
Tady je doma.
Mraky zastřou odlesk měsíce v černé kaluži.
Ulice pochrupuje. Půlnoční kroky se rozléhají tichou ozvěnou.
Ale co to? Ozvěna má zpoždění. Kazí rytmus.
Dívka zrychlí chůzi.
Cizí podrážka škrtne o obrubník.
Neotáčet se!
Vítr těžkne cizím dechem. Skřípne ocel.
A tak se podívá.
Noc rozčísne drásavý výkřik, temná silueta se hroutí.
Lada Durmanová pokrčí rameny.

Mocný poutník překonal nejvyšší bod své dráhy, zableskl se na slunci a pak začal padat. Mrakoplašovy oči (aniž by se předtím poradily s majitelem) se odvážily vyhlédnout zpod víček. Nebylo to tak hrozné, viděl… šedou stěnu? Jistá část mozku mu ale vzápětí napověděla, že právě míjí sloní nohu a že taky vidí, na čem ta noha stojí...
Mrakoplaš pevně zavřel oči. Tvrdošíjně nemyslel na to, co by mohl vidět, kdyby je otevřel, protože se bál, že Její obrovitou nezměrnost by jeho mozek prostě nepobral a ve snaze udělat si pro tuhle jednu představu trochu víc místa by mu vylétl ušima.

Aramis uvažoval: Kardinálových gardistů bylo pět. Oni tři.
Čtyři s tím bláznivým Gaskoňcem.
Athos zraněný…
Opravdu neradostné vyhlídky.
Leda snad…
Gardisté spolu vyměnili zmatené pohledy.
„Co to dělá?“
„Modlí se, abychom ho zabili jako prvního,“ ušklíbl se de Jussac při pohledu na mušketýra, jehož rty se bezhlesně pohybovaly.
„Pane, slibuji, že ta teologická studia dokončím. Hned, jakmile bude příležitost. Teď se ale, prosím, raději chvilku nedívej. Tedy - ne, že bychom Tvou pomoc nepotřebovali…“
Když gardisty o pár minut později sbírali ze země, Athos nenápadně zašeptal Jussacovi do ucha: „Propříště, brigádníku, v Aramisově případě bych spíše než modlitba použil výraz vyjednávání…“
***