DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

Simbacca dopadl do trávy a rychle začal kontrolovat, jestli má všechny ruce a nohy.
Chlupy nepřepočítával.
[„Jsem v pohodě!“] bručel zpátky do zrcadla a chtěl se začít rozhlížet, jenže Peelo měl ještě pár organizačních připomínek.
„Otevřu ti zase zítra touhle dobou, jasné?“ ozývalo se z portálu čím dál slaběji, jak spojnice slábla.
[„Jasné.“]
„A teď se koukej někam jinam.“
[„Cože?“]
„Abys...“ Další slova už byla tak tichá, že je Wookiee neměl šanci rozluštit.
Každopádně se pořád nedozvěděl, kde je, protože zrcadlo se záhy rozletělo asi tak na milion jiskřiček a on až po půl hodině začal rozlišovat obrysy větších předmětů.

"A teď se nedívej!" přikázal neznámý.
Mladý čaroděj jako dítě si poslušně skryl oči dlaněmi. Nebyl by to ale čaroděj, kdyby poslechl.
To, co uviděl, naplnilo jeho srdce strachem. Neznámý společník, co ho zachránil před popravou ve vesnici melars, se sám proměnil v melars a odběhl pryč.
Melars!
To přeci nemohla být pravda. Jeho neznámý zachránce nemohl být melars!
Proč by jej zachraňoval? Přišel mu snad trest smrti málo? Chtěl ho mučit, nebo dostat se přes něj k ostatním čarodějům a zničit je? Proč!?
Proč jen neposlechl a podíval se? Stejně nemůže nic dělat, jen jeho mysl mohla mít klid...

Jsem dáma. Vždy za všech okolností. Tedy... skoro za všech. Jenom teď, teď, když to světlo tak krásně svítí a paniččina ruka vrhá přenádherný stín... nemůžu odolat. Měním se v lovce. Nejprve kradmo kouknu na paničku. Ne, nedívá se. Rukou si prohrábne vlasy, skočím a ulovím její stín. Prima. To by bylo.
Ale ještě je tu můj ocásek. Ten je taky úžasný. Tedy, sám o sobě ne, je příliš neposlušný a nezávislý. Ale – taky vrhá působivé stíny. Skočím a on uhne. A znovu a znovu. Točím se dokolečka a on nikdy nepočká.
Ale ne! Nedívej se!
Způsobně usedám. Jsem dáma.

Nocí problesklo modré světlo. Muž na lůžku se prohnul jako luk. Mnich, který o něj pečoval, ho stěží udržel. Znovu. Silněji. Křeče zmítající tělem nemocného odhodily ošetřovatele na protější zeď. Při pádu si zlomil klíční kost. Ledově se zablesklo.
„Ne!“ zachrčel. „Pane, prosím… Jestli někdo vidí… Vydají…,“ modlil se přerývaně, hypnotizuje kříž nad lůžkem, očekávaje jeho pád.
Kříž se nepohnul. Zůstával pevně na svém místě. Jenom oči ukřižovaného Syna Božího jakoby ožily.
„Neboj se, mé milované dítě. Vždy na něho budu hledět,“ uslyšel mnich laskavý hlas a uvěřil, že nemocný přežije, že sny, které ho provázely, se jednou opravdu stanou.

„Nekoukej se, trochu to škrábne.“
Kluk statečně držel, levé předloktí natažené nad plochou miskou, loket podložený pravou dlaní. „Já se nebojím,“ protestoval. Ale oči i tak zavřel.
Lucien nařízl žílu.
Zpoza blízkého keře je pozoroval Severin. Musel se hodně krotit, aby nedupal vzteky: proč bere Lucien krev od bůhvíjakého špinavého spratka?! Dávat krev pro mistra Thornvalda je přece jeho, Severinova výsada. Není jim snad dost dobrý?!
Lucien otřel ránu. „Běž.“
Kluk se motal jako opilý. Právě kolem Severinova keře.
Soucit převážil nad vztekem. Severin sykl: „Hej! Tumáš. Honem zmiz.“
Když byl kluk dost daleko, zabručel Lucien: „Další kontryhel najdeš támhle.“

Jedna z mála věcí, kterými starý Ankh-morpork oplýval, byly staré opuštěné prostory. Nové budovy vznikaly na troskách starých a vždycky zbylo nějaké to skladiště, o kterém nikdo nevěděl komu patří.
Teď jedno takové zabrala Noční hlídka.
Elánius se ještě jednou vážně zadíval na speciála připoutaného k židli. Muž se potil a nervózně těkal pohledem, ale zároveň se snažil tvářit vzdorovitě.
Tohle bych radši neměl vidět, pomyslel si Elánius.
Ohlédl se, aby se na sebe podíval. Mladý Sam stál v pozoru, oči upíral na vězně. Elánius ho poslal hlídat ven.
Pak se otočil a temně se usmál: "Dáte si zázvorové pivo?"

Krizová schůzka v Kanále.
Jetej měl před sebou hromadu pivních tácků s poznámkami. Za sebou televizor a hlavu v dlaních.
"Co štyrka?" škytl Brajgl po chvíli, vyplněné pouze skoro neslyšným popíkem z televizoru. "Pepank mu jenom pochcal nohu. To není tak zlý."
"Hovno," zabublal Mrmla do piva. "Bez Sidola jsme prostě v hajzlu."
"SIDOL JE ZRÁDCE!" zařval Jetej.
Jeho společníci ztuhli. Hleděli za jeho záda...
"Ne, ty vole, teď tam nečum!"
Jetej se otočil.
Sidol v HD, sladkobolně recitující do mikrofonu.
"Furt bez zpěváka, cálujem plazmu a zákaz vlezu do Kanálu," vypočítával Mrmla. "Jetej, víš, co znamená teď tam nečum?"

Nedívej se. Tepe ti ve spáncích krev.
Nedívej se jak se směje. Odvracíš pohled a dobře děláš.
Nesoustřeď se na její lačný pohled. V duchu pořád vidíš jaká byla předtím.
Ignoruj, jak se k němu vine v naději, že jí nabídne další dávku. A doufej.
Nesmíš se dívat, protože jestli se z toho dostane…
Až se z toho dostane!
Je to tvoje malá sestřička. Musí se z toho dostat. (Musíš ji z toho dostat.)
Nedívej se, protože až to bude za vámi, až zase bude sama sebou, tak přece nechceš, aby tě nenáviděla za to, žes ji viděla tak slabou.

„Co bych neznal? Mně se Maryša líbí, proto ju taky chcu.“ Jéžiš to je baba… nekoukej tam, nekoukej tam!
„Rekruti se dó k vám lóčit se stárkou. Francek je beztak s nima.“ Má ji, nebo ji nemá? Musím jít blíž, támhle doleva, to musím zjistit!
„Co s kém?“ To snad není možný, tohleto…
„Se stárkama? Se stárkama, to víš, že se stárkama.“ Mě to nebaví, já chci támhletu babu!
Proč mě proboha drží principál pod krkem? Co syčí??? Že Maryša a já jsem Vávra? Fakt? Na jevišti? Aha, jistě, už budu koukat jen na Maryšu… Ale ta baba… Ach jo!

„Nahoru, 007.“
Obraz na monitoru se pohne. Knoflíková kamera je prostě báječný vynález.
„Kolik schodů?“ Agentův sípot rezonuje každou vykouřenou cigaretou.
„Tak... sedmdesát.“
„Dohajzlu.“
„Já se bavím, 007. Dveře!“
Agent vydá zvuk jelena v říji, dveře se rozletí a jsme na střeše. Hvízdání větru trhá uši. Uvědomím si mírnou závrať.
„007?“
„O ten výhled by byla škoda přijít, Q.“
V příští vteřině se 007 nakloní přes okraj střechy, kamera s ním. Sto metrů pod námi září ulice Pekingu.
Kristepane.
“007, zpátky, hned!“
Asi budu zvracet.
Ozve se cvaknutí zapalovače. Obrazovku ozáří plamínek, 007 pomalu vyfoukne kouř.
„Já se bavím, Q.“