DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

Jsou chvíle, kdy sebou vesmír přestane mlít a řekne: Teď se nedívej, človíčku. Třeba jen na vteřinu, do které vměstnáme celou noc. Všechny smutky, vítr, křik a šumění stromů. Spi, než tě vyruší houkání sov. A nečekej na mě, to já počkám na tebe.
Vesmír ví, co říká, maličká. Někdy je lepší se nedívat, víš. Zapomenout. Nevědět. Nedívej se, Amy, spi a zapomeň. Ráno bude tvůj svět jiný. Já už do něj nepatřím. Nebudeš o mně vědět. Nebudeš na mě muset čekat. Tak to je. Bylo. Bude. Vesmír má vždycky svoji pravdu.
Naštěstí, pomyslela si Amy, když si konečně vzpomněla.

Roland se tvářil odhodlaně. Tonička si povzdechla a připravila se na nejhorší. Měla ale chvíli času, rozhodla se tedy být trpělivá.
„Nelíbí se mi ta tvoje panovačnost. Myslíš si snad, že víš všechno nejlíp?“
„Jsem čarodějka,“ řekla doufajíc, že to bude stačit.
„A já jsem baron!“
„Fajn… až budu potřebovat poradit s baronováním, určitě se na tebe obrátím. Teď kdybys šel laskavě pryč.“
„Nepůjdu! Mám právo tu být,“ dupnul si.
Trpělivost ji pozvolna opouštěla.
„Rolande,“ zalapala namáhavě po dechu Kalendárie. „Opravdu bych radši, kdybys tohle neviděl…“
„Ale…“ řekl o poznání zkrotleji.
„Ven!“ zavelela Tonička. „Tvoje žena rodí a potřebuje klid!“

Život ve třech je pohoda. Vstáváme, kdy chceme, jíme, co chceme, a za ta poslední tři staletí už po nás nikdo nic nechtěl. Žádné zachraňování osob, zvířat a věcí, dejte pokoj!
Tak jsme se usadili v pěkným bytečku a postupně nakupujeme různý vymoženosti za ty zlaťáky, co nám zbyly od posledního prince.
A každý si tady holt našel něco speciálního.
Dlouhý se roztahuje na pohovce před televizí. Třikrát.
Široký střídavě okupuje lednici a vanu.
A já... se mnou nejsou žádné problémy, až na ty chvíle, kdy-
"Bystrozraký! OKAMŽITĚ si nasaď ten šátek! Hoří mi župan!"
-se snažím experimentovat s brýlemi.

Zavři teď oči své, prosím tě, drahý,
zranitelný přijdu si, jak stál bych tu nahý.
Vyznání koktám upřímné, nemluvím planě,
na nervozitu ukazují, mé potící se dlaně.
Vím, že je to tradice, prastarý obyčej,
stydím se a přešlapuji, cítím, jak rudne mi obličej.
Nedívej se, však poslouchej, jak moje srdce buší,
stojím před tebou s prstenem a s obnaženou duší.
Dnes možná zbavím nás, svobody břemene,
jen prosím tě, miláčku, nech oči zavřené.
Jestli je otevřeš, pak nemáme záruku,
že seberu odvahu, tě požádat o ruku.
K vteřině pravdy se začíná schylovat,
snad až oči otevřeš, stále budeš mě milovat.

Dorian sa začal hrabať na zem, keď mu predlaktie zovrela ruka.
"Chceš, aby ťa osočovali, vidiac ma vychádzať z tvojich komnát?"
"Čo ak chcem?" nadvihol obočie Trevelyan vo vyzývavm, sugestívnom geste.
"Nie," odvetil rezolútne. S nasupeným "pff" stisk povolil. "Nevidel si matku Giselle? Zazerá tak, že ju na hony obchádzam, čo z nej srší pobúrená cudnosť. Leliana. Cullen..."
"Urobím ti teda po vôli," kývol Trevelyan, a Dorian si mlčky oddýchl, no zostal na kamnách. Spýtavý pohľad.
"Musel som hovoriť o Giselle a jej ctnosti...! Proste sa nedívaj, prosím."
Trevelyan s rehotom poslúchl, a tak neuhol pred zahanbeným Dorianom hodenou kožušinou.

Události léta 1940 u McGonagallových zhoršily rodinnou atmosféru. Vyšetřování a vymazání paměti půlce vesnice nešlo přejít s pochopením.
Minerva se začala domovu vyhýbat více než předtím. Zato se vrhla do studia proměňování. Strávila rok přeměňováním těla, aby mohla předstoupit před komisi, která by ji uznala za zvěromága. Pro kouzelnici jejího charakteru to byl naprostý vrchol.
Z okamžiku triumfu se stal jeden z nejhorších zážitků. Tak se soustředila na proměnění, že zapomněla na oblečení. Stala se kočkou zamotanou do hábitu. Porotci zadržovali smích. Korunu jejímu ponížení nasadila postarší kouzelnice větou: „Pánové, teď se nedívejte, ať se nám slečna může proměnit zpátky!“

"Zrakové centrum volá okohybné svaly. Mohly byste konečně pohnout bulvou a nezírat na ten zelený obdélník?"
"Litujeme, máme zákaz."
"Tak jinak. Zrakové centrum volá svaly víček. Vy jste zapomněly mrkat nebo co?"
"My bychom rády, ale ona to zakazuje."
"Zavřít taky nejde?"
"Negativní."
"Má šéfová rozum? Zelené a modré čípky ve žluté skvrně jsou přehlcené. Cis retinin dochází, všechen se mění na trans a ona čumí jako v tranzu!"
"A konec. Zelené a modré jsou mimo službu."
"Okohybné svaly, co blbnete? Proč točíte bulvu k té bílé zdi? Chcete vidět rudě?"
"Obdélník? ČERVENÝ?"
"Samozřejmě, paní kolegyně! A teď - vysvětlete proč!"

Cvičili ho od raného věku. Alespoň oni tomu tak říkali. Vždy to byly jen naprosto přesně jasné příkazy.
Když mu řekli: „Nesahej na to,“ nesahal na to.
Když mu přikázali: „Teď nedýchej,“ nedýchal.
Když mu nakázali: „Teď se nedívej,“ nedíval se.
Když mu poručili: „Teď neposlouchej,“ neposlouchal.
Když mu nařídili: „Teď zabij,“ zabil. Ať to byl člověk, nebo zvíře.
Problém nastal, když mu řekli: „Teď uvažuj.“ Nevěděl co to znamená. Co má dělat?
A tak udělal jen to, co jediné uměl. Přestal poslouchat, cítit, zavřel oči a jednoduše zabil. Neuměl totiž nic jiného než to, co mu řekl někdo jiný.

Bylo jich tam dohromady sedm. A všichni vypadali úplně stejně. To je snad nějaký špatný vtip, pomyslel si Harry. Člověk sotva touží vidět sebe sama v zrcadle, natož se vidět tváří v tvář. Ještě ke všemu šestkrát. To vážně vypadám tak přihlouple? zeptal se sám sebe. Jeho domněnka se potvrdila, když se začali všichni převlékat. To je ještě horší, než převlékání se na tělocviku na základní škole, pomyslel si Harry.
,,Bille, nedívej se na mě," řekla Fleur. ,,Vypadám hrozně."
Harry by se taky nejradši nedíval. Pohled na sebe sama, jak si sundavá podprsenku se mu totiž ani tak moc nezamlouval.

“Teď se nedívej,” řekne Milada. Jan sebou cukne, ani neví proč. Pak zavře oči. Křup, křup, ozývá se, jak Milada porcuje kuře. Tuk, tuk, sviští nůž. Ty zvuky zná, klidně by se mohl dívat - nebojí se.
Protože Jan si narozdíl od Honzíka nic nepamatuje.
To Honzík se tehdy s Miladou tiskl v koutě.
Nedívej se, položila mu Milada ruku přes oči, ale Honzík skrz její prsty stejně viděl. Křup, udělala maminčina ruka, jak s ní tatínek flákl o zem. Tuk, tuk, svištěl kuchyňský nůž, jak ji táta bodal.
Některé věci je lepší zapomenout. Jednoho dne je ale Honzík Janovi připomene.