DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

Tardids byla otevřená dokořán.
"Teď se nedívej," poprosila ho potichu a on vyhověl. Zavřel oči. Nechal se odvést do Tardis. Znal tu sice každý kout, ale přistoupil na její hru. Cítil, že je pevně rozhodnuta. Dopředu tušil její odpověď.
"Vybrala jsem si druhou možnost. Něčemu tak lákavému se nedá odolat a ty to moc dobře víš. Ale bylo to od tebe podlé," pronesla vesele a lehce ho políbila na tvář. Stále měl zavřené oči.
"Tak vzhůru do toho dobrodružství!" zavelela. Dveře se uzavřely. Otevřel oči a usmál se. Byl čas vydat se na další cestu. Jen vybrat místo a čas.

Teddy ležel zachumlaný v peřině a čekal, až se k němu Billy přidá. Tentokrát trvalo čarodějovi převlékání nějak podezřele dlouho.
„Tak co, nepůjdeš už?“ houkl a zvedl se na loktech, aby se podíval, proč ho Billy nechává čekat. Letící polštář hozený kouzlem ho srazil zpátky na postel.
„Ještě se nekoukej!“
„Ale no tak, víš že netrvám na velké večerní. Vlastně vůbec netrvám na jakémkoliv oblečení. Stejně tě z toho zase rychle vysvleču.“
Světlo zhaslo.
„Otázka ovšem zní,“ řekl Billy hlubokým, obřadním hlasem,“ jestli jsi toho hoden.“
V temnotě za postelí se objevilo světélko. Na Billyho nových trenkách zářil fluoreskující Mjölnir.

Mezi Poberty platila nepsaná úplňková dohoda.
Dohlédnou na Náměsíčníka. Vyplíží se za ním z hradu, počkají v chodbě, než se promění, a pak všichni společně vyrazí na lov.
Ale nikdy se nebudou dívat, jak trpí.
Dohodu porušili jen dvakrát.
Poprvé, když pro pletky s Protivou dorazili do Chroptící chýše až nad ránem. Tehdy pravidlo nabylo platnosti.
Podruhé byl Tichošlápek s Náměsíčníkem sám, druzí dva Pobertové skládali zkoušku z astronomie.
Sirius se nebál, zato v Remusových očích bylo hrůzy dost za oba. Zbývalo pár minut.
Byl to jejich poslední úplněk v Bradavicích.
„Teď zavři oči.“
Sirius uposlechl.
Potom ho Remus políbil.

„Pater noster, qui es in cælis, sanctificetur… Vždyť to znáš. Raději mi poraď, co s Anglií. Mají ve znaku lva, ale na trůně kance. Chce se rozvést. Najednou mu vadí, že má za ženu vdovu po svém bratrovi. Že už se od ní dědice nedočká. To by s ní musel aspoň někdy-,“ zarazil se.
„Já nic neřekl! Prostě si vyhlídl jinou a nedá pokoj, dokud ji nedostane. A ona? Buď příliš ctnostná, nebo chytrá. Svatba, nebo nic.“
Chvíli přemýšlel.
„Víš co? Dlabem na ně. Ty se tam nedívej, já vyhodím poselstvo a je to. Bez katolické církve se Jindřich neobejde.“

„Alžběto, kam s Brandy jdete?“
„Do práce.“
„Na jakou práci potřebuješ černou kuklu?“
„Eh... slyšel jsi o rozšlápnutém mobilu Vojty z vedlejší ulice? Nebo o záhadně rozbitém kole malé Veroniky od sousedů. Nebo o postřelené kočce staré paní Boučkové?“
Jakub zamyšleně přikývl.
„Je to banda namakanejch pitomců. Před silnějšíma jsou neviditelní, ale slabší šikanujou. Potřebujou lekci.“
„Lekci. Od tebe a Brandy.“
„Neděláme něco podobného poprvé.“
„Jdu s vámi.“
Krčili se za zídkou.
„Prosím, teď se nedívej...“
Jakub ztuhnul.
„Aspoň seberu zakrvácená těla.“
Alžběta se pousmála.
„Krev tam nebude...“
Brandy za jejím ramenem vyfoukla pobavený plamínek.
„Zato tam bude spousta smradu.“

Bledé světlo zalévá náměstí. Tisícihlavý dav mlčky stojí a dívá se k lešení potaženému černým suknem. Napětí by se dalo krájet.
Dívka sotva odrostlá dětským střevíčkům se pomalu ale cílevědomě prodírá davem. Lidé si jí nevšímají. Už stojí v první řadě, odkud má dobrý výhled. Zvon odbíjí pátou. Na pódium vystoupá první odsouzený.
„Teď se nedívej, děvče, to není nic pro tebe,“ všimne si dívky jakási žena a snaží se jí oči zakrýt mozolnatou dlaní.
Ale dívka se dívá. Na uťaté hlavy, potoky krve i zírající dav. Letní slunovrat roku šestnáctistého dvacátého prvního už navždy ovlivní její vztah k lidem.

Hnusná umývárna s plechovými kójemi. Hlavně se nezahlédnout v odrazu okna.
Ošklivá, ošklivá místnost. Co ale dělat, když je tu TAK bezpečno?
Nedívej se, rozumíš? Teď se tam nesmíš podívat. Skloň hlavu. Tak nízko, jak jen to jde. Soustřeď se jako ďas. Na umyvadlo, špinavý ručník, děsivé dlaždice. Nejraději bych se neviděla.
Rok. Jen rok klidu. Jen rok, kdy ses nebála. Kdy jedinou bezpečnou zónou byl domov. Rok požehnaného klidu. Naděje... Kapka v moři!
Nedívej se! Víš přece, co uvidíš. Propast v tvých očích se znovu otevřela. Na Apríla. Výsměch života.
Jen jednou znovu zahlédneš to šílenství a nepřestaneš křičet.

"Odklad? K čemu?!" vztekle praštil rukou do lůžka.
"Pane M., pochopte to, myslíme jen na vaše dobro," konejšila ho sestra.
"Moje léčba neprobíhá dobře?!"
"Co vás to napadá! Lékař zkrátka usoudil, že ve vašem případě bude lépe nic neuspíšit, ostatně jde jen o jediný den."
Trochu se uklidnil.
"Takže zítra mi obvazy sundáte?" ujišťoval se.
"Ano, můžete se spolehnout. Zítra máte zrak zpět, to vám slibuji."
"Tak dobře," rezignoval a nechal si natřást polštář.
"Kdybyste něco potřeboval, zvoňte, no, však už to znáte," usmál se na něj její hlas. Usnul.
Sestra slib dodržela.
Den poté viděl a ona byla slepá.

Tak to tedy ne! Pomstím se. Nenechám si vzít, co mělo být mé!
Vtrhnu se svými bojovníky do hodovní síně. Vší silou vrhám oštěp…
U Dia, minul jsem. Začíná krutý krvavý boj, ale jsme v přesile. Zvítězíme, jako už mnohokrát předtím. Už mám toho proradného soka na dosah.
A pak nás bohové opustí.
Mí druhové se jeden po druhém proměňují v kamenné sochy. Strach mi svírá útroby a potahuje tvář úzkostí. Cedím mezi zuby zoufalé prosby. Zbytečně.
Tak takhle mám skončit? Já, hrdinný rek, jež měl být královým zetěm, zemřu pohledem Gorgony? Taková zbabělá smrt…
Ale tak děsivě krásné oči…

Teď se nedívej, to není pro tvoje oči.
Teď nemluv, k tomu nemáš co říct.
Teď neposlouchej a buď poslušná.
Teď sem nechoď, to by ti nedošlo.
Teď se neptej, teď to nejde, teď nemůžu, teď nechci, teď nebudu.
Teď ne. Teď? Ne...Teď?!Ne!!!
Žít okamžikem bylo tak těžké, když jsem nebyla hluchoněmá ani slepá. Jejich teď trvalo hodiny, dny, týdny, roky. Nekonečné teď, které se halilo do mých tužeb. Ne vyhrazené našim společným okamžikům.
Teď se nedivte, že s váma nechci mít nic společnýho, když můžu mluvit, poslouchat a sledovat co chci. Teď je můj svět neomezené ano.