DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

"Hele, Koší, ten Schrödinger na to ještě nepřišel."
"Hmmm... pomůžeme mu.".
Želvík sedá do krabice, vědec otáčí kohoutem od plynu.
Košín nepozorovaně vytrhne přívodnou hadici.
Schrödinger nahlédne dovnitř. Želvík si spokojeně líže tlapku.
Schrödinger otočí kohoutem na druhou stranu.
Želvík si olizuje druhou tlapku.
Schrödinger pokus několikrát opakuje. Kočka je stále naživu.
Schrödinger zoufale otáčí kohoutem sem a tam.
V krabici jsou dvě kočky. Jedna je nohama vzhůru, druhá spokojeně přede.
Schrödinger otevírá láhev šnapsu, kočky si mezitím vyměňují místa.
Schrödinger vidí postupně čtyři, osm a šestnáct koček.
Konec experimentu.
"Ještě že jsme si tak podobné, co, Koší?"
"Máš recht."

Leo nikdy neviděl slunce, nerozhlédl se po kraji, nechodil do kina. Cítil však jeho hřejivý dotek, zhluboka vdechoval vůni letní trávy a miloval hudbu.
Když do jeho života vstoupil Gabriel, poprvé se bavil u filmu. Horký dech jej lechtal na uchu, jak mu Gabriel celé dvě hodiny horlivě popisoval, co vidí. Poprvé šel domů bez slepecké hole. Měkká dlaň držela tu jeho a neomylně vedla. Poprvé jel na kole. Gabriel jej objímal okolo pasu a dával pozor, aby nenabourali.
„Au! Co to…“ Následovalo několik nadávek a bolestné skučení.
Leo se smál. Gabriel poprvé zkusil zavřít oči a přejít dvorek. Bos.

"A pak, Mavis, se ze mne stane obrovský krásný motýl, rozepnu svá pestrobarevná křídla a vzlétnu do oblak!" řekla Ágnes.
"Ó, to bude velmi krásné!" zatleskala Mavis buclatýma ručkama. "A kdy se k tomu zásadnímu životnímu převratu asi tak chystáš?" dodala se zájmem.
"Každičkým okamžikem," odvětila Ágnes, trošku nejistě. "A teď mne omluvte, jdu do své kukly."
"Tak to chci vidět!" zaskřehotal dutý hlas a na pěšince se objevila zlá čarodějnice Edna.
Jenže Ágnes prohlásila, že se nemůže soustředit, když se někdo dívá. A protože ji Edna v tom okamžení proměnila v žábu, bylo po kuklení. Naštěstí, pomyslela si Ágnes.

Slíbil jsem, že se změním, však já vím,
neustále nad psaným slibem dlím,
ale tehdy bych nevěřil, jak těžce
se člověk změní, přestane hrát pěšce.
Vábí mne půllitr piva, víno rudé,
sklenka whisky nebo vodky – co s námi bude?!
Odejdeš jako vždy před tím, však já vím,
jste ale oba moje všechno, co já s tím?
Uzavřeme dohodu, lásko moje nevinná,
zavřené oči jsou metoda velice účinná,
naliji si malého panáka, nebo i trochu více,
zase zrudnou mi studem bledé líce,
řeč se zakoktá, nohy zmotají,
ale i přes to tě prosím potají,
svého muže nepodezřívej,
a teď se nedívej.

Konečně zastavil letadlo a vypnul motor. Na víc se už nezmohl. Celá levá noha, a zvlášť oblast kolena, ho bolela. Bolela tak moc, že nic jiného nemohl vnímat a zatmívalo se mu před očima.
"Honem, pojďte mi s ním pomoct!" slyšel čísi hlas a pak ho několik rukou začalo vytahovat z kokpitu Spitfira.
Opatrně ho položili na nosítka a vedle něj se ozval dávivý zvuk.
"Sakra když na to nemáš žaludek, tak se na to nekoukej!" zařval zdravotník na mechanika, kterému pohled na otevřenou ránu na letcově noze zvedl žaludek.
"A Fofrem s ním do nemocnice, než nám tu vykrvácí!"

„Tisíceré díky, děvěnko,“ zaskřehotala stařena. „Zasloužíš odměnu.“
Vytáhla ohromný demižon a vrazila jí ho do náruče.
„Tohle mu pomůže.“
Jemma sáhla po špuntu, ale čarodějnice ji zarazila: „Tady to neotvírej. Až doma!“ řekla a zmizela.
Demižon byl s každým krokem těžší a šance na záchranu Fitze menší. Nevystřelila si z ní, baba jedna? Jemma vytáhla špunt a čichla si. Nic. Nalila tekutinu do dlaně. Byla průzračná. Ochutnala.
„Ta stará rachejtle!“ ulevila si.
Vylila rychle vodu a prázdný demižon dotáhla na základnu.
„Máte to?“ vytrhl jí Coulson nádobu z ruky už v bráně.
Na dně se modral poslední zbytek nevylitého GH-325.

Nuda je bzukot včel. Létají a nepřestanou a nepřestanou a tvoje hlava je plná záblesků a ty chceš ticho a nemůžeš se na nic soustředit, protože všeho je příliš mnoho, ale ty barvy nejsou dost výrazné a je to nesnesitelné a tobě se stýská po kokainu a (John nenávidí cigarety) dost!
Pozvedneš stříkačku. Teď se nedívej, Johne, napadne tě. Ale ty jsi chtěl, aby se díval. Proč ne teď? Víc ho zklamat nemůžeš, protože jsi mrtvý a smrt je konec a nic víc není a nebude žádné další úžasné, Sherlocku! a proč se cítíš provinile, když to bylo tak geniální?!

Nacvičoval si tu situaci už pár týdnů, ale pořád nebyl spokojený. Netušil, že to bude tak těžké. Co na tom, že je to jen jedna jediná věta. Byl už tak zoufalý, že se rozhodnul vzít na pomoc kamarádku. Zkoušel to snad už podesáté, ale pořád nebyl spokojený s výsledkem.
A pak z toho málem byla tragédie. Přítelkyně si všimla, že je nápadně méně často doma a začala větřit nevěru. Když na něj uhodila, jestli je v tom jiná žena, úplně zblednul.
„Prosím, teď se na mě nedívej, jinak to nedokážu,“ zašeptal. „Možná to není dokonalé, ale – chceš si mě vzít?“

Provinila se proti Impériu.
Poskytla pomoc potřebným, aniž tušila, že pomáhá rebelům.
Teď i s malým synem prchala k hvězdnému přístavu.
Doufala, že včas zmizí z Corellie.
Kluk brebentil. Bral vše jako úžasnou zábavu.
Černý stín jim zastoupil cestu.
„Madame Solo?!“ zaburácel Vader.
„Nedívej se, Hane!“ zakryla klukovi oči rukou.
Nemusí vidět, jak ji Vader zabije.
„Mamííí, pusť,“ rozřehtal se malý smíšek.
Prcek netušil, o co běží, tak se div smíchy nepočůral.
Vader děti nenáviděl. Jenomže tenhle kluk by obměkčil i černé brnění.
Úkosem si změřil matku i kluka: „Jdi, Hane Solo, a už nikdy se mi nepleť do cesty!“

Všude kolem jen černá a bílá.
Černé lesy, hory na obzoru a špalek. Bílá obloha, zmrzlá země a dětská kůže.
Nedá se to vydržet, ten hlad. Zima. Pomalu dochází chlast. Jen ti dva vypadají zdravě. Tvářičky jako zkurvenej alabastr, vočička jako kytičky. Tak zatraceně roztomilí. K sežrání.
Před chatou roztopí oheň a připraví nože.
Andílek nepláče, nebojí se. Neví, co se chystá.
Ten druhý pochopí. Padá k zemi.
Nemusel se dívat. Ne po tom, co ostří dopadlo poprvé. Když se krev toho děcka rozstříkla po sněhu. Jedna rána.
Neodešel a nikdo mu neřekl, ať zavře oči. Jen ať se dívá.