DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

Svit vycházejícího slunce.
Hra - kde jsi - tady - teď ty - kde jsem?
Ne - co chtějí - ne!
Kde - kde jsi?! Kam - kde jsem?!
Tma. Ticho. Strach.
Těsno. Málo vzduchu.
Bolest. Strach.
Kde jsme?
Únava. (Stesk.) Strach.
Vyčerpání. Strach, strach, strach.
Kde jsi? Kde jste?
Cesta. A zas.
Kde jsou?
Mínus jeden. Mínus dva.
Kde jsem - proč?
Kdo jsem? ...co jsem?
Strach - strach - strach.
Mínus já.
"Lybičty!"
"Rybičky? Máme rádi rybičky, viď! Tak tuhle? Prosím naporcovat, a ty kosti - nesnáším ty kosti, doma to proto ani nechtějí, ale je to taková hezká tradice! Ne - teď se nedívej! Koukej tam na rybičky, tancujou!"
SEK.

Radní Jefferson si zakládal na pověsti zbožného muže, který jde všem občanům příkladem, a kdykoli se ve městě objevilo něco, co jen trochu zavánělo morálním dilematem, s důvěrou se obracel právě na mě.
Ne vždy si však návštěvu dobře načasoval.
Chápu, že muž jeho formátu tak docela nerozumí pojmům „páteční noc“ a „sobotní ráno“, ale věřte, že i muž mého formátu rád navštíví saloon.
„Jak bych měl podle vás postupovat, reverende?“
„Kupte mu flašku, tou nic nezkazíte.“
„To jsem asi přeslechl, že?“
Dopoledne se očividně protáhne. Spravil jsem se douškem whisky a omluvně se usmál.
„Jasně. A tohle jste přehlídl.“

Jahrin je ostřílený mág, specialista na výrobu magických zbraní a mistr bojové magie. Stejně jako většina mágů, žije již velmi dlouho a jako velká část z nich, je tak trochu mimo.
Mág, který se zblázní, je poměrně velký problém. Někdo Jahrinovy moci by dokázal napáchat paseku a proto se již před dlouhou dobou rozhodl Koncil arcimágů, že je třeba mágy na hraně šílenství včas odstranit. Obléhání Jahrinovy laboratoře pokračuje slibně a všichni se těší na teplou večeři.
Jahrin má o celé věci jiné představy a podaří se mu prolomit blok, který brání v mezidimenzionálním cestování. Prchne. Přímo do dimenze temnoty.

Jednoho rána pejsek dostal dopis, ve kterym byla pozvánka na děsivej film. Byl to film Vraždy v Midsomeru. Pejsek to šel ukázat kočičce. A kočička chtěla jít s ním. Ale pejsek si myslel, že by to pro ni bylo moc zabijácký. Myslel si, že by se kočičce z toho dělalo špatně. Ale kočička pořád chtěla a chtěla, a tak s pejskem šla na ten film. A hned po deseti minutách se jí z toho dělalo špatně. Říkala, že už chce jít pryč a nechtěla se na to dívat, protože tam byly tak hnusný vraždy. A tak nakonec měl pejsek pravdu.

Marie si doma připadala jako návstěvník na nepřátelské planetě..Soupisy povinností a zákazů, které po domě rověsil její otec se podobaly mřížím vězení..
Její pokoj- díra, noc, ticho, vítr za oknem.. Nekonečno stejných dnů, jeden za druhým, zima, jaro.. Teď byl podzim.. Odešel se opít, obyčejně to dělal doma, ale čas zabíjaček lákal ven..
Po půlnoci se svalil opilý v předsíni, hlasitá rána,pro Marii výstřel ze startovní pistole.
Zbalila si.. Plížila se po schodech, v tom otevřel oči. Tiše, ale rozhodně šeptla: "Teď se nedívej"! Stisk povolil, oči se zavřeli, do tváří se opřel vítr s vůní padajícího listí.

„Neper se se mnou, ty zatracenej pitomče, a hlavně se tam teď nedívej!“
Samozřejmě ví už ve chvíli, kdy to vysloví, že dosáhne přesně opačného efektu – samozřejmě, ze se tam Severus podívá. V tu chvíli to není kontraproduktivní, protože ztuhne strachem a přestane mu vzdorovat, ale James ví, že škoda už byla napáchána a nedá se odestát.
Ze zbytku té noci mu v paměti později zůstanou jen útržky – krajina osvětlená studeným světlem měsíce v úplňku, bolavá jelita od divoké vrby, pach zpocené vlčí srsti. Nekonečná nenávist v Severusových očích a Jamesův vlastní vztek.
Tohle si nikdy neodpustíme. Nikdo z nás.

Svěřme se náhodě

Dís was riding with her brother. Smoothing ruffled feathers. The wizard was.. somewhere in the back. Her boys were keeping out of her sight and hopefully out of trouble.
Yes.
No „crazy fun adventure“ for you two. You are going to behave...
Well, at least someone was sure to be safe.
The Hobbit didn’t join them.
„Wait, waaaaaait!“
Or did he?
She heard a sigh.
She hoped her brother will not roll his eyes. But everything was possible under the strange influence they were all feeling.
She didn’t look at Thorin, she wouldn’t look at Thorin.
„Give him a pony.“

„Takhle nemůžeš ven.“
Liška si kriticky prohlížela tu novou. Vlasy ta nejobyčejnější hnědá. Oči jantarové, ale takové nijaké. Úzké nevýrazné rty. Sem tam piha.
Nechápavý pohled.
„Proč?“
„Protože venku jsou lidi!“
„A?“
„Počkej, prosím tě. Sedni si sem...“
Liška se zamyslela, a pak otočila zrcadlo čelem ke zdi. Bude to překvapení.
Po nikterak krátké době („... a s těma vlasama, co s těma vlasama?“) byla konečně se svou prací spokojená.
„Zavři oči...“
Otočila zrcadlo.
„Už můžeš!“
Ta nová se na sebe podívala... ta nová se podívala na nazrzlou krásku v zrcadle...
Nepoznala se.
Po nějakou dobu se pak zrcadlům vyhýbala.
Lžou.

His eyes darted around, his breathing suddenly became heavy; why wouldn't he? He’s surrounded by merciless bandits.
Yelling for help was never an option, even if it did, who would come to rescue him in this abandoned desert? Elliot cursed the day he decided to test his might and challenge the Great Desert; ironically, his daring actions brought him regret and self-pity.
As the bandits close by, Elliot takes a final stand and attempts to run for it. Needless to say, his fate was sealed, and if fate had a human tongue, it would speak to not look at it.