DMD č. 4. pro 4. 4. 2015. Téma: Mrkev v zimě

Mezi zasněženými smrky cupital zasněžený králíček. Nebo byl jenom bílý, kdo ví. Šel a šel a najednou uviděl oranžovou. Mrkev! Spousta a spousta mrkve! Celé mrkvové hory, mrkvové duny, mrkvová moře a mrkvové řeky.
Králík div nenadskočil radostí a vrhl se na ni. Plaval a potápěl se, běhal a poskakoval, tančil a výskal.
DUP. KŘUP. DUS. KLAP.
DUP a DUS a DUP.
Hory mrkve se začaly třást. Z lesa vyrazilo stádo jelenů.
„Pómóc!“
„Honem, Bobku. Vstávat a cvičit!“
„To je prosím klobouk kouzelníka Pokustóna a v něm bydlí dva králíci – Bob a Bobek.“
Bobek si oddychl, byl to jenom sen.

Věra neměla nikdy ráda kořenovou zeleninu a ze všeho nejvíc nesnášela mrkev. Žel, mrkve měla rodina vždy dost a matka ji přidávala snad do všeho. Věra trucovala. Matka bědovala, plakala – doba byla zlá, potravin nebylo mnoho a dcera se podle ní každým dnem ztrácela před očima.
Po válce mrkev z jejího jídelníčku zmizela. Věra se brodila sibiřským sněhem. Necítila prokřehlé prsty u nohou. Necítila ruce, které nechtěly udržet pilu. Snažila se necítit rány dozorců a jejich nenechavé ruce, které vzrušovala špinavá, nemocná, pohublá holka. Hltala chléb se slámou a pilinami, a když v boršči našla lidský prst, pouze ho vyndala.

Za okny chumelilo. Mrskl jsem celerem po příliš živém stínu a věnoval znechucený pohled talíři. Ač v krbu plápolal oheň, teplota v místnosti byla hluboko pod bodem mrazu.
Nejdřív mě má komorná, před kterou by se rozbrečel i vrchní inkvizitor, donutila sundat všechny trofeje ze zdí. Tedy hned po tom, co se vysmála představě, jak vychovávám dítě. Myšlenku na její vraždu jsem zavrhl už dávno. Pán Mrtvých by mi jí vrátil.
Tentokrát to však vážně přehnala. Prohlásila, ať si zažívání kazím sám, ale chlapec bude jíst zdravě. Nikdy předtím mi nedošlo, jak nesnáším mrkev. Odolává totiž všem mým magickým kouskům.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si do hory nešiel, drevo do pece narúbať.
- A veru by sa zišlo, aj ovce už zmrzli, aj psa som už päť dní nevidel. Kde vlastne je?
- A čo si nepamätáš? Na vegetariánstvo sa dal. A teraz sa snaží mrkvu spod sňahu vyhrabať.
- Náš Dunčo? A to sa mu čo stalo?
- A vari sa nepamätáš? Veď pred piatimi dňami tu predseda slivovicu doniesol a jednu fľašu na zemi nahal. A kým sme sa zbadali, už ju mal Dunčo v sebe.

„Krucinál, jak to, že zase došel Cif? A Pronto taky. Brandy! O co se to snažíš tentokrát?“
„Nesnáším zimu. Mám matný šupiny a vypadám jak starej strom. Kde je moje pověstné blýskání do zlatova, po kterém mám jméno?“
„Hm, Cifem se leda poškrábeš. Na to musíš vnitřně! No nekoukej takhle... Dej si každý den mrkev, je plná vitamínů!“
„Blééé!“
„Jen se neošklíbej – mrkev v zimě, to jsou karoteny pro zdravé a zlaté šupiny!“
„Blééé!“
„Jak chceš. Suché martini může být cool, ale kdo kdy slyšel o suché brandy?“
„Uauááá... Jsem drak a ne králík. Poslyš, nestačilo by, kdybych sežrala zelináře?“

Víte jak se cítí mrkev v zimě? Pěkně si leží v teple a čeká. Pak ji někdo vezme do zkřehlých prstů, odnese ven, zarazí ji do sněhu a zapomene na ni.
Stejně se cítila i Minerva dva týdny po tom, co dostala práci v Bradavicích a týden poté, co dala výpověď. Došel jí zdvořilý dopis, ve kterém jí bylo oznámeno, že na místo profesora přeměňování nastupuje Ethan Rush.
Nekonečná tiráda omluv – žádné vysvětlení.
Minerva ho znala. Chodil o tři ročníky výš a exceloval v obraně proti černé magii. V přeměňování byl průměrný.
Zmačkala dopis a zařvala nejsprostší nadávku svého života.

Chodit s mistrem lektvarů na zelný trh je zážitek. Každý kousek zeleniny třikrát obrátí, zkoumá na nich kdejakou prasklinku a tečku, ohmatává, jestli je zboží dost tvrdé nebo správně měkké… Zkrátka ten nákup, který mámě kdysi v Aylesbury trval asi hodinu, se s mistrem protáhne nejmíň na půl dne. A to byla máma nějak pečlivá hospodyně.
Ale dneska je to ještě mnohem horší.
Mistr se totiž rozhodl, že nakoupíme zásoby na celou zimu.
Louis šílel, už když jsme zřizovali tu obrovskou skladovací bednu. Mistr potřeboval konkrétní písek, …
Teď už druhou hodinu kousek po kousku vybíráme mrkev.
To bude dlouhý den.

„Jasně! Takže nejdřív mám uklidit, uvařit, vyprat, vyžehlit a nakonec mě pošle pro mrkev. V zimě!“ Mumlala si pod vousy špatně epilovaná dívka, zatímco se jí nohy bořily do hlubokého sněhu.
„Kde teď vezmu mrkev? Tohle je realita! Realita! Ne pohádka O dvanácti měsíčkách!“ Zadupala dívka zlostně, až jí málem ulétla nudle jak bič.
„Ještě že je jednadvacáté století,“ zadívala se zkoumavě skrz chumelenici.
Pak to spatřila: „Támhle vzadu!“ Jasně se tam červenal nápis: ‟Kaufland.”
Dívka vpochodovala dovnitř a sbalila mrkev, která měla brzy zdobit napodobeninu Olafa.
„Když už jsem u těch měsíčků...,“ zamyslela se a vběhla ještě do drogerie.

"Jsem našel tu věc... Trochu nazelenalý, už tuhý jak špalek, šak je zima, že jo. Asi proto to nesmrdí. Jo, mr-"
"Chápu," Sacharóza zbledla.
"Tak to jsem si řek, hele, vono to má určitě pro někoho sentimentální hodnotu, sleduje to růst, stará se... Tak hodim inzerát. O odměnu mi fakt nejde..."
Novinářka pilně psala.
MRTEV V ZIMĚ ANEB NA CO HLÍDKA NESTAČÍ!
Noby Nóblhóch (věk a druh neznámý) se svěřil s tragickým nálezem...
Policista odložil noviny a nešťastně pohlédl na legrační kousek zeleniny, vítěze "Mrkev století Ovocného netopýra".
Pevně se rozhodl, že to je poslední dobrý skutek, který kdy udělal.

Rozmrzele jsem se rýpala v pomalu chladnoucím obědě, který ne a ne ubývat.
„Nechutná mi to,“ prohlásila jsem a dál se nimrala v té nasládlé oranžové kaši.
„Jez,“ nařídila mi přísně maminka. „Sehnala jsem mrkev, můžeš být ráda, že máme teď v zimě co jíst.“
„Nechci mrkev, chci maso,“ žbrblala jsem.
„Dcero, zapomeň na takové nepřiměřené požadavky,“ napomenul mne otec. „Pochop, že teď za války je s potravinami problém.“
Pod jeho nesmlouvavým pohledem jsem se znovu s nechutí chopila příboru.
„Pojídání mrkve výrazně vylepšuje magické schopnosti,“ mrkl na mě děda.
Otec se zamračil, ale mrkev najednou chutnala o hodně lépe.