DMD č. 4. pro 4. 4. 2015. Téma: Mrkev v zimě

Jak jsem vešel, vnutil mi ten sešit.
„Mám první zakázku!“ jásal.
„Takže teď už nejsi umělec, který tvoří jen když ho políbí múza?“ otázal jsem se.
„Abys věděl, psaní na objednávku není degradace umění!“ bránil se. „Takhle tvořili i slavnější skladatelé. Třeba Verdi. Nebo Mozart.“
„Vsadím se, že i oni začínali na znělkách pro supermarkety. Co je to za název? Mrkev v zimě? Pam, pam, pam, jezte mrkvičku, pam, pam, pam, i když nevyrostla na sluníčku?“
„Neumíš číst? Je to libreto!“
„To vidím. Jistě má duchaplný text.“
Geoffrey se urazil.
„Je to opera! Jmenuje se to Mrtev v zimě!“ zaječel.

Lucius u jednoho hltu whisky nezůstal. Byl zvyklý dělat všechno důkladně, i do opíjení se tedy pustil velmi systematicky.
Ne že by se mu Severus divil. Vlastně… poté, co podal zprávu Pastorkovi, si taky dal sklenku či dvě… či pět… Ale Lucius, to byla jiná liga.
„Na Narcisu! Na moji krásnou ženu!“ pozvedl sklenku, ten večer snad podesáté.
„Na Narcisu!“ pokýval Severus.
„Je mrtvá, víš?“ naklonil se k němu Lucius se spikleneckým šepotem.
„Vím. Je mi to líto.“
„A víš, že ti ze stropu visí svazek mrkve?“
„To jsem nevěděl. Ehm, cože?“
„Taky mi to je divné. Mrkev v zimě?“

"Tak jsem se snažil zjistit, jaké jsou současné možnosti dlouhodobého uskladnění zeleniny, když se blíží ta zima... A ti idioti v laboratoři mi řekli, že lednice přestaly fungovat před dvěma lety a od té doby na nic nepřišli!"
"Uklidni se, tati. Něco vymyslíme."
"Já se nerozčiluju, protože nevím, co dělat! Štve mě, že je to už tak dlouho a oni nejsou schopni ničeho jiného než jen čekat, kdy zase magie naskočí zpátky! Jako kdyby-"
"Ono je to časem přejde, uvidíš. A co budeme dělat s tou zeleninou?"
"Asi budeme vařit hlavně z mrkve a z brambor, ty vydrží. Zatracená zima."

„Že se nám ale povedl, viď?“ kývne táta. „Jako živej.“
„Ještě mu chybí oči, nos a pusa.“
„To jo. Já skočím do sklepa pro uhlí a ty zajdi za mámou, ať ti dá nějakou mrkev.“
Dusot dětských nohou po chodbě.
„Mami, já chci mrkev.“
„Vydrž, bude k obědu, dušená, zrovna ji dodělávám.“
„Ale já potřebuju celou, na nos.“
„Ta už není, všechnu jsem ji nastrouhala.“
Popotáhnutí a smutné dětské oči.
„Ale dám ti něco jiného,“ sáhne do ledničky.
Úprk zpátky na dvůr a sněhulák je hotový.
„A můžeme mu říkat Franz Josef,“ směje se táta. „Když má místo nosu okurku...“

Malá útulná taverna, nízký strop z věkovitých začernalých trámů,
kvalitní stout v kameninových holbách.
Biggles natáhl nohy v kamaších promáčených zimními plískanicemi ke krbu a povídá:
„Zkoušel jsem teď mrkev z Hampshiru, ale vůbec to není ono.“
„Proč,“ zavrtěl se Algy na lavici.
„Nevidím s ní tak daleko, jako s poctivou mrkví z Sussexu,“ prohlásil.
„No jo, ale pořád lepší, než to fiasko se skotskou mrkví,“ zasmál se Algy.
„Ten skotskej šidil by měl jít za svou mrkev před válečný soud,“ zabručel Biggles.
Major Raymond, ukrytý za sloupem, se v duchu smál sám pro sebe: „Tyhle mrkve si vyžereš, Hitlere.“

Maruška v potrhané jupce se třese zimou, bosé nohy ve sněhu zebou, běží lesem až na paseku, kde velká vatra plá. Tam v kruhu pospolu sedí dvanáct mužů, dvanáct měsíců, zachumlaných v kožích.
„Zlá macecha mě poslala pro mrkev,“ pláče.
Leden se zvedá z malého trůnu:„ Pojď, Srpne, pomůžeme té nebohé dívce.“ Srpen, mladík s vlasy barvy zralého obilí, se zvedá a usedá na uvolněný trůn. Tu sníh začíná tát, tráva zelenat, a pak, puk puk, ze země vyrůstají pořádné mrkve.
Maruška děkuje a spěchá s úrodou domů. Domů, do Zelinářství u Marušky. Zítra sem půjde znovu. Třeba pro pomeranče.

Rulíkovy obrysy byly nejdříve uznávané. Jenže pak přišli jiní králíci. Odvážnější, mladší, talentovanější. Králíci, kteří už nevytvářeli podobizny El-hrérana. Jejich výtvory byly neuchopitelnější, mnohovýznamové. Rulík to nechápal. Neměl by být obrys především obrysem? Jak na něj mohli tak rychle zapomenout? A na El-hrérana?
Byla zima, ale Rulík měl přesto dost fleranu. Zelené listy i kořínky různého druhu včetně voňavé oblíbené mrkve. Jenže ho to netěšilo. Co je bez svého umění? Zvlášť když ví, že jednoho dne kovová smyčka obejme i jeho tělo.
Králík si ale zvykne na všechno - i na mrkev v zimě. A na cenu, kterou za ni platí.

Ohýbám se dolů, přičemž slyším a cítím praskání několika drátků, které mají držet má záda alespoň na chvíli pohromadě. Zima se vkrádá do každého kovového kousku mého já a prožírá se i do částí z masa, kde nyní koluje ledová krev.
Zvedám cosi oranžového a přemýšlím nad tím, jak to nazývají ostatní kyborgové. Mrkev.
Chvíli se rozhlížím kolem a poté začnu válet koule z velké hromady sněhu, která topí celé okolí. Naskládám je na sebe a do té nejvýše položené vložím oranžové tajemství.
Nemám ani ponětí o tom, co jsem vytvořila. Jediné co vím je, že se mi to líbí.

"Já jim všechno," tvrdil ještě toho rána Saša. To bylo než se vydali s Ivanem k Lyndě na oběd. Těd oba dva rozpačitě koukali do talíře. Vepřový v mrkvi by dali. Přeci jen je tam to prase. Ale dušená mrkev se sójovým masem byla trochu moc.
V kuchyni mezitím probíhala ostrá hádka. Jindřich totiž narozdíl od nich neměl v těle kouska taktu.
"Já sem jedu jak trotl ze zkurvenýho Mordoru, vlakem v týhle zimě! Cestou mi došla vodka už u Český Třebový protože ti zmrdi od drah netopí! A ty chceš, abych žral mrkev! Se sójou, no ty vole! Nasrat!"

"To je mrkev, drahý Holmesi!" vzkřikl doktor Watson na svého společníka při procházce jednoho zimního večera.
"Ó, ano, milý Watsone, to je opravdu velmi pozoruhodné. Musíme to prozkoumat!" odpověděl mu Sherlock.
"Vypadá to na velmi čerstvou mrkev, a... podívejte se zde, milý Watsone to musíte vidět!"
"To jsou přece stopy lidského chrupu."
"Milý Watsone, vypadá to, jakoby nás čekal zapeklitý případ."
"Ano, Holmesi, už to tak bude. Jdu se podívat, zda tu ve sněhu nenajdu nějaké stopy."
"Jak se tam octla ta mrkev?" otočila se Klára na vysmátého Doktora, který se ihned zatvářil důstojně:
"Mně... vypadla ve spěchu z ruky."