Budeč: Liškomág Evžen

Evžen otevře oči.
Zjistí, že je na ulici.
Kouzlo ho jen vyhodilo ven. Vydechne úlevou, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Další chybu už si rozhodně dovolit nesmí.
Vrhne se zpátky. Teď už ví, jaké nástrahy ho čekají. Neomylně se vyhýbá překážkám, mávnutím ruky odráží zákeřné útoky, na rozcestí nezaváhá.
Prolétne začarovaným domem jako blesk.
Ocitne se v šedozeleném šeru tiché ložnice. Všechno pokrývá hustá vrstva prachu. Těžkými závěsy neproniká téměř žádné světlo. Nábytek je kupodivu docela moderní, jako by byl pokoj obýván ještě nedávno.
Jen postel zůstala prachem naprosto nedotčená.
Leží v ní vysušená mumie.
V kostnatých prstech svírá hůlku.

„Tati! Pomoz mi, ať mě nechají!“
Pronikavý křik plný hrůzy rozčísne ticho. Vrací se ozvěnou.
Šlehne jako bič, zadře se do mozku jak ohnivý nůž.
Radka! Kde se tu vzala?
Evžen se vymrští jak přetržená pružina. Krev šokem vzkypí, každá buňka jeho těla letí na pomoc. Volání dítěte rázem zboří všechny zábrany, dobré rady se vykouří z hlavy.
Impulsivně se vrhne zpátky, prudší než dělová koule, rychlejší než myšlenka.
Vzápětí se propadne do bezedné temnoty.
V nejzoufalejším zlomku vteřiny svého života si ještě stačí uvědomit, že padl do léčky a Radčin hlas byla pouhá iluze.
Potom už neví o ničem.

Ta bolest, ta bolest… Nesnesu ji… Víc síly, víc energie, víc magie… ach… už je dobře… tolik sladké vzdušné magie, hotový uragán…
Překvapila mě... mazaná, tvrdá, pravá liška... netuší, že dokud z mé tělesné kotvy zůstane byť jediná kůstka, budu žít... vymyslela by další zákeřnost… musím ji zabít okamžitě… je mi to však líto, tak dlouho jsem neměla společnost a ona je přímo úchvatná… když je v bezvědomí, čtu v její nechráněné mysli jako v knize… tolik odvahy, tolik vzdoru, tolik lásky… dlouhé rozhovory by nás jistě obohatily obě… mám… nemám… je nebezpečná… nebudu ji šetřit… nebo ano?
Nebo ne?

Za dveřmi se táhne dlouhá chodba plná těžkých dřevěných almar.
Evžen spěšně otvírá jednu po druhé. Všechny jsou prázdné.
Zrychluje do běhu, neodvažuje se žádnou skříň vynechat, protože co kdyby se ta zatracená ježčí bodlina skrývala právě tam.
Chodba jako by neměla konce.
Dvířka výsměšně vržou do rytmu splašeně bušícího srdce.
Evženova úzkost roste, cítí, že je zle, že Xénie ho potřebuje, zrovna teď, má být s ní, co dělá tady, lapený v zběsilém závodě s časem, v překotném nikam nevedoucím úprku?
Z jeho napřažených dlaní zasrší jiskry.
Almary se s rachotem hroutí jak nestvůrné domino.
Šílená nekončící noční můra.

Protivný šepot tentokrát Xénii nevadí. Když mluví, snad nesleduje její myšlenky.
„Byl tu nějaký muž a kdybych ještě měla sliny, hned by se mi začaly sbíhat. Víš, šťavnatý kus masa na pekáči, to je jediné potěšení, po kterém se mi stýská.“
Xénie se zachvěje. Naostřený střep se zarývá do dlaně.
„Hrozně obtěžoval. Zabila bych ho, ale už odešel. S muži jsou jen potíže. Jejich energie mi vůbec nesvědčí.“
Vdechne do kusu hrnku všechnu magickou sílu, co jí ještě zbývá, a vrazí hrot přímo do jednoho z těch příšerných očí.
Vyvalí se černá břečka.
Zuřivý bolestný řev.
Drtivé smrtící sevření.
Tma.

V každém domě se neustále přelévá energie, živly se proplétají, magické síly proudí prostorem jako krev v žilách.
Tady se však do přirozené harmonie vklínily ostré čáry, rozsekaly hladké křivky, vztyčily hráze.
Dřevo se rozpadá jako šachovnice, tmavé pole nasáklé krví, světlá plocha zježená letitým prachem, palčivé bodnutí, kluzká prázdnota, oslepující zášleh a únik, slepá ulička.
Čas letí a Evžen si připadá, jako by skákal po minovém poli.
Pevně se opře o zem a zesílí nátlak, přiživí ho netrpělivým hněvem.
Začarovaný prostor se nepatrně zavlní. Málem neznatelné zachvění otevřené cesty?
Skočí k levým dveřím a stiskne kliku.
Iluze zmizí.
Vyhrál.

Výčitky krouží jak neodbytní netopýři, zarývají se do duše. Šepot přechází v ohlušující řev, bodá, neúprosně švihá. Před očima se míhají ohnivá kola, hlava třeští.
Marně si zacpává uši.
Vrávorá dál. Podlaha se kymácí pod nohama, prudce se zhoupne. Až po chvíli si uvědomí, že upadl. Ztěžka se zvedne na kolena, setře krev z nosu.
Jako v mlze spatří troje dveře. Navlas stejné, stejně oprýskané, dokonce potažené stejnými pavučinami.
Na rozpoznání správné cesty má jediný pokus.
Horečně hledá jakoukoliv odlišnost, sebenepatrnější znamení.
Nic.
Ošlapaná prkna podlahy vědí. Lechtají do bříšek prstů, chichotají se.
Nakrmí je vlastní krví. Donutí je promluvit.

Xénie se v polospánku pokouší zachytit unikající sen. Zdálo se jí, že je celá rodina doma, všichni byli asi o pět let starší, Drahoš se Slávkou se přišli pochlubit novorozeným miminkem, halas a smích…
Skutečnost ji zalije zoufalstvím. Nic takového nebude, zrovna jí ubíhají poslední hodiny, možná ještě méně.
Snaží se vyburcovat k přemýšlení. Možná kdyby to odporné tělo definitivně zabila… ale jak to provést.
Malátně se rozhlíží po nějaké zbrani.
V koutě se válí nakřáplý hrnek. Třískne s ním o kámen, přibrousí střep do ostré špičky.
Teď přijde to nejtěžší, musí jít a znovu se na tu ohavnost podívat.

Evžen s hrůzou pohmatu ohledává okolí.
Zpuchřelé kosti. Shnilé hadry. Příkrá vysoká zeď.
Soustředí síly. Cihly se začnou poslušně sesouvat.
Vyškrábe se nahoru, každé hnutí bolí. Čeká útok, ale nic nebrání jít dál.
Vykročí.
Obklopí ho pronikavý chlad jak v hrobce.
Za jeho zády roste černý stín. Cítí, jak temnota natahuje spáry.
Neohlížet se.
Do uší řeže mrazivý drásavý šepot.
Odsud živ nevyjdeš… Chceš zachránit svou ženu? K smíchu… Vždyť jsi ji zradil… Tolik mrtvých ve tvých stopách… Pamatuješ na Danu? Tys ji zabil...vrahu...
Nesmí promluvit.
Jsi zbabělec. Vzpomínáš na Dalibora? Nechal jsi ho umřít…
Evžen se rozhořčeně nadechne.

Mezi vypulírovanými fasádami Starého Města se začarovaný dům vyjímá jako vrána mezi pávy.
Oprýskaná omítka, načmárané klikyháky přes zatlučená okna. Nejsou to obyčejná grafitti. Z odpuzovací síly magických znaků se ježí chlupy.
Evžen se musí soustředit, aby se dostal blíž.
Nemluvit, neohlížet se. Důtklivá rada hadího muže.
K otevření stačí jednoduché zaškrábání.
Ihned zjistí proč.
Uhnilé propadlo těsně za prahem odhaluje hlubokou jámu. Na dně rozezná zvetšelé pozůstatky předchozích neúspěšných vetřelců.
Přenese se přes díru liščím skokem.
Vzápětí jím neznámá síla tvrdě mrští proti zdi, sotva stačí zatnout zuby, náraz a letí zpátky, další poryv ho smete rovnou do jámy.