Budeč: Liškomág Evžen

Hadí chodbička se rozšíří. Evžen musí přimhouřit oči proti prudkému světlu.
Ocitne se v podzemní komnatě. K jeho překvapení tu panuje až nepříjemné horko sálající ze čtyř lamp v rozích.
Na židli s vysokým opěradlem zdobeným dlouhými trny, takže připomíná trůn, sedí muž s tváří i rukama pokrytýma šupinami.
„Nemusíš se zdržovat vysvětlováním,“ zasyčí. „Slíbil jsem tvé rodině ochranu. Rád bych slib dodržel, ale není v mých silách tu zrůdu zničit, jinak bych to udělal už dávno. Dám ti ale radu, co můžeš udělat ty. Potřebuješ ježčí osten.“
Evžen vytřeští oči.
„To je zvláštní magická zbraň. Vím, kde ji najdeš.“

Evžen ztuhne. V té vteřině jako by zmrtvěl celý les, zmlklo šustění listí, dokonce líné šplouchání nedalekého potůčku ztichlo.
Zmije však nezaútočí. Plazí se pryč, dvakrát se zastaví a kýve hlavou.
Vypadá to jako výzva k následování. Evžen vstane a veden zvědavostí poslechne.
Prodírá se houštím, protahuje se tak úzkými soutěskami, že jsou i pro něho těsné, musí se šoupat bokem, pak se raději promění.
Zmije naposled povzbudivě kývne a vklouzne do černé díry pod kořeny starého stromu.
Lišák za ní. S námahou se sune úzkou chodbičkou, nevidí nic a jen úpěnlivě doufá, že hadovo krotké chování nebyla zrádná past.

Xenie se vzbudí. Stále pociťuje únavu, ale pomyšlení, že musí utéct, ji donutí k pohybu.
Před očima se houpou zamlžené zdi, ohořelé trosky se stále prolínají s původní podobou domu. Chce se opřít o stůl, ale pod rukama jí praskne zpuchřelá větev. Xenie upadne na koberec, ale odře si loket o hromadu suti.
Malátně se plouží k odrazu slunečních paprsků. Tam přece byly vyvrácené dveře, a jestli je dům jen přelud, může vyjít ven!
Vtom v polehlé trávě vyklíčí jakási rozsypaná semena. Stvoly vmžiku vyrostou a propletou se v pevnou mříž, mříž se změní v zeď.
Neprostupná hradba není iluze.

Do šepotu se vmísí zřetelné pousmání: „Dobře jsem si tě vybrala. Jsi silná, máš spoustu chutné energie. Věřilas bys, že ze všech, které jsem si přivolala, jsi první, kdo se zajímal o moje potřeby? Tamty se hned snažily utéct. Samozřejmě zbytečně.“
Xénie těžce polkne.
„Jsi soucitná. Usuzuješ, že život jako můj je čiré utrpení. Vyvrhel opovrhovaný lidmi i liškami, bludný duch bez použitelného těla… jenže se mýlíš. Život mě zatím neomrzel. Proto občas potřebuji přikrmit.“
Xénie vytřeští oči.
Vzápětí se jí zmocní nesmírná únava. Nohy jak z hadrů už ji neunesou.
Sesune se na zem mezi lidské a liščí kosti.

Na posteli leží něco příšerného.
Beztvará černorudá hmota, rozteklý chuchvalec shnilého masa, rozmačkaných vnitřností, trčících zpřelámaných kostí, rozškubané srsti. Nejstrašlivější je, že z té odporné slizké věci bez mrkání zírají živé oči, jedno lidské a druhé liščí.
Xénie se otočí k útěku, ale kde byl průchod, tam se tyčí pevná zeď.
Ochromená hrůzou polyká hořké sliny, odvrací hlavu, aby o tu ohavnost už nezavadila ani letmým pohledem.
„Nemůžu pro tebe nic udělat,“ vymáčkne ze staženého hrdla. „Tohle nevyléčí nikdo na světě.“
„Já vím.“
„Tak co chceš?“ Xénie se s vypětím ovládne. Ztiší křik do šepotu: „Chceš, abych ti pomohla umřít?“

Magické bariéry, prostory schované kouzlem jeden v druhém, prostupování dimenzemi, tohle všechno by dokázal překonat. Ještě nikdy nenarazil na překážku, kterou by nezbořil. Dokonce i do Zásvětí se jednou dostal.
Jenže tady čáry nepomůžou, zaklínání nezabírá, průnik hmotou je k ničemu.
Temné kouzlo vytvořila cizí mysl. Drží pohromadě neuvěřitelně silnou vůlí neznámého mága. Neviditelného, nepolapitelného, netečného k výzvám na souboj.
Evžen zoufale přemítá, tvář zkrabacenou úsilím. Postavit proti černé magii vlastní černá kouzla? Podstoupil by to, tisíckrát ano, jenže na to nemá dost schopností.
Vtom ho vyruší tiché zašustění trávy.
Zamračeně vzhlédne.
Zjistí, že hledí do chladných nehybných očí zmije.

Evžen zchváceně padl na kolena.
Zatíná pěsti do vysušených drnů, vyděšený, rozzuřený na Xénii, že poslechla podezřelé volání, na sebe, že ji nedostihl včas, na tajemného únosce, na prázdnou vyhořelou ruinu, kde Xéniina stopa zmizela.
Zřícenina tone v magii černé jak bezedný močál.
Evžen se vzchopí.
Začne kreslit čáry, vkládá do nich všechnu sílu, všechen hněv, vůli, rozhodnost i odvahu, jestli bude muset, pohne zeměkoulí!
Čáry praskají, obrazec se hroutí.
Žádná bariéra, co by se dala prolomit, něco jiného, co to může být?
Vyčerpaně složí hlavu do dlaní.
Pod zavřenými víčky plují šílené obrazy. Jiný svět. Blízko a přece nedosažitelný.

„Potěšilas mě. Jistě si budeme dobře rozumět. Máme společného víc, než si možná myslíš…“
Šokovaná Xénie si uvědomí, že v přeludném domě panuje naprosté ticho. Šepot zní jen v její hlavě.
„Kdo jsi?“ vydechne. „Co ode mě chceš?“
„Na jménu už nezáleží. Bývala jsem jako ty, kdysi dávno. V Praze tenkrát jezdily kočáry a bouraly se městské hradby. Tolik jsem toužila být všude, vědět všechno… naučila jsem se opouštět tělo, volně se vznášet, zkoumat tajemství, číst myšlenky… vedla jsem fantastický život, dokud se mi nestala ta nehoda. Podívej se sama.“
Xénie nahlédne do druhé místnosti.
Strašlivý úděs ji srazí zpět.

Eva Raposová otevře dveře a rozjařeně zavýskne: „Jdete jak na zavolanou! Přijel brácha, pojď se s ním pozdravit! Přivezl kytaru, uděláme si fajn den! Kde je Xénie?“
Evžen nervózně zavrtí hlavou: „Nechám tu jen Evženku… musím něco vyřídit.“
Otočí se na patě a je ten tam.
V uších mu ještě doznívá Evino volání – muzika – hostina – přijďte oba – ale myšlenkami je dávno jinde.
Řítí se po Xéniině stopě, srdce až v krku, poháněný rostoucí úzkostí. Zdržel se přece jen pár minut! Jak to, že ji nemůže dohnat? Jak se za tak krátkou chvíli mohla dostat tak daleko?
U Želmíra, kde je?

Polorozpadlé stavení uprostřed lesa býval kdysi jistě výstavný dům.
Teď zůstaly jen zčernalé oprýskané zdi, střecha shořela. Místo dveří otvor zarostlý kopřivami.
Xénie váhavě vstoupí dovnitř.
Rozhlíží se po tom místu dávné zkázy.
Vtom se jí před očima začnou objevovat zvláštní obrazy, zprvu jako bledý kouř, ale stále výraznější a barevnější. Odkudsi z minulosti se zvolna vynořuje vzpomínka na podobu domu z dřívějších časů.
Výhled na nebe zakryjí pevné trámy. Místo pavučin spatří těžké závěsy, plesnivé harampádí se začne jevit jako solidní starožitný nábytek. Kde se dotýkala pobořené stěny, tam se před užaslým zrakem otvírá mohutný krb.
„Tak jsi přišla.“