Budeč: Liškomág Evžen

Běží, chodidla se sotva dotýkají země, lehké skoky se mění v let.
Koutkem oka rozmazaně zachytává domy, lidské tváře, stromy a houštiny.
Město zůstalo za zády.
V hlavě víří spleť zmatených myšlenek, střídají se ještě rychleji než nejasné obrazy okolí.
Je můra, co se žene k rozpálené lampě, nebo poslední naděje zoufalého nešťastníka? Přinese záchranu, dokáže ho vymanit ze zakletí, vyléčit z nemoci, vyhojit zranění? Nebo sama skončí jako rozcupovaná kytka, kořist zvráceného zločince, umučená oběť vraha?
Zvládne se ubránit? Ochránit? Bojovat?
Zastavit se nemůže.
Marně zkouší sejít z cesty či aspoň odtrhnout zrak od černé koule řítící se vpřed.

Když druhý den ráno Evžen otevře obchod, najde na prahu zmačkanou obálku s Xéniiným jménem.
Pod prsty ucítí hladký tvrdý předmět a chladný závan magie.
„Přinesla to liška.“
Xénie také udiveně přičichne k balíčku: „Obyčejná liška... Zvláštní.“
Opatrně obálku otevře. Objeví černou kouli z kulečníku a malý lístek:
„Chřadnu. Umírám. Potřebuji jen tebe.“
Podpis žádný.
Evžen se zamračí: „Tak už mu nestačí jen šmírovat. Chceš tam jít?“
Xénie nervózně škubne rameny: „Jsem léčitelka.“
„Jasně.“ A chceš mermomocí vědět, co v tom vězí. To já taky. „Půjdu s tebou.“
Kulička vyklouzne z Xéniiných zpocených prstů. Rozjede se ke dveřím.
„Musím běžet.“

Xénie vstoupila do krámku a navzdory teplému odpoledni zprudka zabouchla dveře.
„Mám toho plné zuby!“ oznámila Evženovi.
„Zase?“ znepokojil se.
„Udělám si bariéru a bude klid.“
Zaříkaná šalvěj, špetka soli, mha přede mnou, mha za mnou…
A je to!
Už žádné vtíravé pohledy.
Žádné neviditelné oči.
Jenže ani žádný klid.
Přemýšlela o tom, kudy chodila, a věděla, že i Evženovi záhada vrtá hlavou. Dvakrát ho přistihla, jak se sám marně snaží na ulici zachytit stopu tajemného slídila.
Mám… nemám…
„Že o nebezpečí nevíš, neznamená, že nic nehrozí,“ uvažoval Evžen.
Nakonec nevydržela. Vytřepala sůl z kapes, šalvějové lístky spálila.
Vyšla ven.

Neodbytný dojem cizího upřeného pohledu.
Od prvního nepříjemného zážitku cestou ze školky se opakoval, ne pokaždé, když Xénie vyšla ven, ale dost často na to, aby si přestala myslet, že jde o omyl nebo pouhou náhodu.
Zastavila se uprostřed ulice. Pomalu se otočila kolem dokola, pohledem probodávala všechna zákoutí, zídky, pootevřené dveře u vedlejšího domu… Nikde nikdo, přesto si připadala jak brouček pod lupou.
Zachytila vlny vzdušné magie, pokoušela se v elektrizujícím chvění rozeznat neobvyklou příchuť, rušivé proudy, náznak cizí mysli, neviditelné tykadlo...
Zavřeštění klaxonu ji zahnalo na chodník.
Auto přefrčelo, řidič něco zahulákal z okénka.
Pocit sledování se vytratil.

Odpolední ulice se koupala v hřejivých paprscích letního slunce.
„A tak jsme udělali dlouhý vlak a všechny vagónky jsme naložili pískem a odtáhli je před klouzačku, jenže Bertík zrovna sjel dolů a všechny nám je převrátil a všechen písek se rozsypal a paní učitelka řekla, že…“
Evženka se zarazila. Ohlédla se.
„Co říkala?“ usmála se Xénie.
Holčička zaraženě mlčela.
Xénie se chtěla zeptat znovu. Vtom se jí zmocnil neobyčejně vtíravý pocit, jako by se čísi lačný pohled upíral přímo do jejich zad, výsměšně a bezostyšně.
Sousedé bezstarostně kráčeli za svým cílem, děti pobíhaly sem a tam.
Nikdo si jich nevšímal.