Budeč: Liškomág Evžen

„Nemáme klíče,“ zazoufá Aleš.
„Vy jste klíč.“
Sotva se dotkne zámků, západky skutečně odskočí. Těžké dveře skřípavě drhnou o podlahu.
Sféra ozáří nevelký sklep.
Na kamenné podlaze se roztahují černočerné čáry, vražedná pavučina.
Celý prostor vyplňují skutečné pavučiny, znásobují magický obrazec, proplétají se mezi stěnami. Ve vláknech visí pět mumifikovaných lidských těl jako lapené mouchy. Tvoří příšerný pentagon. Jako morbidní věnec lemuje dřevěnou truhlu potřísněnou tmavými cákanci.
Aleš se zvrtne zpátky.
Evžen mu však vlastním tělem brání. Stěží se drží na nohou. Z černého znamení na hrudi prýští krev, prosakuje skrz mikinu.
„Otevřete truhlu,“ vydechne.
Aleš stojí ochromený děsem.
„Jděte!“

Země se zhoupne.
Aleš se prudce vytrhne z transu právě v okamžiku, kdy se mu půda propadne pod rukama. Než se stačí zorientovat a cokoliv udělat, už se řítí po hlavě do podzemí, sesouvá se po sypkém svahu, ústa plná prachu a oči zamžené děsem.
Zarazí se u napůl zaneseného kamenného oblouku.
Evžen sklouzne vzápětí.
„Musíte jít první,“ přikazuje tiše. „Vy jste tady pán.“
Aleš by nejradši odmítl. Poslechne však, protáhne se do úzké chodbičky a vyčaruje světlo.
Po několika krocích narazí na železné dveře, jimž ani rezavé šmouhy neubraly na bytelnosti.
Kované petlice jsou opatřené mnoha těžkými visacími zámky.

Jako dítě míval Aleš děsivé sny. Zdávalo se mu, že oslepl a bezmocně se potácí neznámou krajinou. Teď spadl rovnýma nohama do své staré noční můry.
Před očima neproniknutelné černo.
Ohlušující ticho.
Křičel by hrůzou, ale nevydá hlásek.
Cizí vůle nutí nořit se do hlubiny.
Nepředstavitelně příšerná, smrtící síla se neslyšně plíží temnotou.
Běsi lačně krouží okolo. Ví, že jsou na dosah.
Příští úder srdce může být poslední.
Vtom narazí na krvavou stopu a všechno se změní.
Touto cestou už kdysi prošel. Teď je to on, kdo vede svého průvodce.
Ví s jistotou, že brána se otvírá.
Tady všechno začalo.

To je konec. Konec, honí se Alešovi hlavou pořád dokola.
Evžen s Martinem už posté opakují správný postup.
Vnímá jen jednotvárný bzukot, nedokázal by zopakovat jedinou větu.
Uvědomuje si jediné:
Že promáčený ledovým lijavcem klečí v hlíně.
Že mu vnucují nepochybně jedovatou břečku s rozblemcaným papírkem.
Že spoléhat může jen na roztřeseného liškomága s příšernými kruhy pod očima, který by se sesypal, kdyby ho jeho žena nepodpírala.
Martin mu téměř násilím vlije lektvar do úst.
Odporné nutkání k zvracení.
Šílená závrať.
Předivo vědomí zběsile víří, uzluje se v strašlivý šmodrchanec.
Zmrzačená ruka s drápy tvrdě přitiskne Alešovu dlaň k zemi.

Nakonec se Aleš objevil. Bledý, roztřesený, ale se smlouvou v ruce.
Martin vystřihne podpis. S napětím ho vhodí do tyglíku.
Tekutina zavíří, zaprská, několikrát změní barvu, až se ustálí na podivné hnědofialové.
„Abyste věděl, do čeho jdete,“ promluví Evžen tiše. „Jakmile to vypijete, musíme si pospíšit, esence rychle vyprchá. Povedu vás. Jestli mám pravdu, dokážete pavučinu vymazat.“
„A jestli se mýlíte?“
Evžen si nervózně kouše klouby prstů.
„Vy budete mít začarovaný pozemek a mě pavučina vysaje,“ odpoví po chvíli váhavě. „A ještě je tu jedna možnost: Že Vaňková nechtěla syna obdarovat, nýbrž zničit. V tom případě umřeme oba. Nějaké dotazy?“

Aleš chvatně otevře desky, vyjme smlouvu.
Zaváhá.
Oni ji zničí… těch oplítaček potom… Mnohem rozumnější by bylo přece jen Vaňkovi vysvětlit situaci… Kdyby tam zatím nikdo nechodil, co by se mohlo stát?
Jenže co Evžen zasažený kouzlem? Ale co. Vzal riziko na sebe. Bude v pořádku, vždyť se po lektvaru vzmátořil. A hned urážel…
Ale co když ne? Kdyby umřel, vezmu si ho na svědomí? A mít v patách smečku rozzuřených lišek by mohlo být horší než začarovaný pozemek. Mají ho rádi, kdo ví proč…
Teď ovšem chtějí experimentovat se mnou… Nasadit do mě cizího chlapa…
Co když nepřežiju já?

„Tušil jsem, že jednou narazím,“ vrčí Evžen. „Ale že umřu, protože zákazník je pitomec… Máte smlouvu? S jeho vlastnoručním, zaručeně pravým podpisem?“
Aleš zaraženě přikývne.
„Tak pro ni upalujte.“
Aleš zmizí.
Martin se řítí do laboratoře s Evou v patách.
V Evženovi netrpělivostí hraje každá žilka, ale nezbývá než čekat.
Důvěřovat Martinovi. Je zručný alchymista. Málokdo ví, že například řada receptů na sladké likéry, které Eva prodává, jsou ve skutečnosti jeho výtvory. Snad zvládne i takhle komplikovaný elixír.
Xénie mlčky stiskne Evženovu dlaň. Cítí, jak je ledová. Ale jeho objetí je vřelé jako vždycky.
Zahání pomyšlení, že je možná poslední.

„Dej sem ten lektvar!“ Xéniin hlas zavibruje panikou.
Eva přiskočí. Navzdory jeho malátnému odporu společně Evžena donutí lék vypít.
Nejdřív se ozve bolest. Pak se zbystří smysly. Krev se rozproudí. Do ochablých svalů se nakrátko vrátí síla.
„Tak dobře, teď už je to asi jedno.“ Evžen se s letmým pousmáním zvedne. Okamžitě se vrátí k věci: „Jedině zkusit pavučinu přelstít. Kdybychom ji přesvědčili, že vy jste Vaněk...“
Aleš nechápavě vyvalí oči.
Martin však rozumí.
„Máš pravdu. Ale musel bych mít jeho esenci.“ Obrátí se naléhavě na Aleše: „Nenechala si nějakou památku? Vlasy? Amulet?“
„Netuším,“ zasténá Aleš. „Všechno letělo na skládku.“

„Nedivím se,“ naváže Eva. „Sama jsem se jí klidila z cesty. Víte, jak se říká, že si někdo nechá pro korunu koleno vrtat? Taková byla, ale nejradši by vrtala cizí kolena.“
„Vždyť v tom baráku zůstala jen bezcenná veteš.“ Aleš se chytá za hlavu: „Takže vy tady vlastně tvrdíte, že se můj vlastní pozemek snaží vraždit, protože ho nepřevzal její syn? Ale vždyť on to udělal a řádně mi ho prodal!“
Evžen už nemá na teatrální gesta sílu, jen zoufale protočí oči.
„Na papíře,“ bručí Martin. „Já vám to říkal.“
„Třeba by přijel, kdybych mu napsal…“
„Není čas,“ sykne Xénie.

Kdyby měli přesně popsat, jak se všichni dostali do domu Raposových, asi by to nesvedli.
Evžen je při vědomí, ale strašlivě zesláblý. Černá skvrna se rozlézá na hrudi. Cítí, že času moc nezbývá, přesto odmítne Evin posilující lektvar. Pavouk ulovil nový zdroj síly. Netřeba mouchu přikrmovat.
„Vysála všechno živé v dosahu včetně sebe sama. K tomu musela mít zatraceně vážný důvod. Zanedbaný dvorek - neurazte se - za to nestojí."
„Asi je tam schované něco cenného,“ přemýšlí Martin. „Všichni věděli, že do poslední chvíle doufala v synův návrat. Jenže taky každý ví, že čekala zbytečně. Utekl totiž před ní. Bál se jí.“