DMD č. 8. pro 8. 4. 2015. Téma: Masožravky

Už byla v klášteře dva týdny. Za tu dobu ani jednou neviděla na talíři maso. Dokonce ani malé kousíčky nebo masový vývar.
Pozorovala své společnice. Všechny ostatní dívky byly povážlivě bledé a hubené. Skoro připomínaly tyčky.
"Co se kyselíš na tu kapustu, Anežko?" zeptala se jí Helena vesele.
"Maso vám tady nedávají? Nejsou peníze?" zašeptala Anežka.
"Maso se přece jíst nesmí! Maso je hřích, svádí tělo... " Helena promluvila tak nahlas, že jí slyšeli i ostatní.
"Ta nová holka by chtěla maso! Jsi masožravka?! Skončíš v pekle!"
"Masožravka, masožravka!" skandovaly ostatní dívky. "Umřeš!"
Anežce bylo jasné, že musí utéct co nejdříve...

Edvin chtěl být věrný svému idiomu a prostě hlídku posekat jako trávník, ovšem ruka jednoho z mimozemšťanů ho chňapla za rameno a nečekanou silou stáhla zpátky do místnosti. Tvor vypadal, že to myslí vážně, a dlouhým prstem před zubatou tlamou se patrně snažil o univerzální gesto pro ticho.
„Mánička musí zkrotit vášně.“
„Čas senoseče až večer započne.“
„Vortesence bubnuje, beton vibruje. Škůdci se blíží.“
„Škůdci, co hluku škodí, tedy ticho vytvořme, psssst.“
„Psssst!“
Edvin netušil, o čem to ti dva zhulení mistři zenu brebentí, ale když zaslechl střelbu, zděšené skřeky a praskání kostí, došlo mu, že myši to asi nebudou.

„Sem si myslel, Abe, že se ti vobří paslimáci dočista zbláznili,“ vykládal Hagrid hostinskému u Prasečí hlavy. „Lezli mně po zelí, mrchy. Z celýho záhonu málem nic nezbylo. Byl sem z toho celej tumpachovej. Dyť sou přece masožravý, no ne? Zkusil sem ouplně šecko. Ňáký prášky z Vobrtlý, lektvar kolegy Snejpa, zbíral je a nosil zpátky do Zakázanýho lesa… marně.
A víš, kdo mi nakonec pomoh? Naše Poppy. Přišla na to, že už blbě vidim a pořídila mi brejle. No a s nima sem to uviděl! To zelí mně žraly housenky a ty slimáčí potvory po nich šly jako divý!“

Hikaru Sulu byl ve své kajutě a opečovával svou flóru. Promluvil na každou květinu, pohladil ji něžně po lístcích a pak ji zalil. Opatrně zahradnickými nůžkami odstranil odumřelé lístky nebo stonky.
„Chyběly jste mi,“ řekl jim tiše.
„Takové masozřávky v Rusku nemáme,“ ozvalo se za ním.
„Čechove, co tu děláš?“ zeptal se překvapeně Sulu.
„Přišel jsem se podivát na tvé květíny,“ odpověděl prostě Pavel.
„Nejsou to masožravky,“ navázal Sulu. „Jejich sazeničky jsem našel na Regulu VIII, ještě nevím, co jsou zač, ale masožravé určitě nejsou.“
„Jsou moc hezké.“
Hikaru se usmál. Tajně doufal, že sem Čechov nepřišel jen kvůli květinám.

Vzduchem zasvištěla další kulka.
Místnost se zaplnila zvukem výstřelů.
Lidé křičeli bolestí, vztekem a touhou po odplatě.
V mé mysli se usídlila jediná myšlenka, jediná touha a potřeba.
Touha po pomstě. Potřeba někomu ublížit.
Chtěla jsem, aby zaplatil za to, co udělal.
Chtěla jsem, aby trpěl.
Chtěla jsem, aby pomalu, bolestivě zemřel.
Schovaná pod stolem.
Zakrytá něčím tělem jako živým štítem.
V mysli proud plánů a myšlenek.
Pohled mi padl na matčiny květiny ve výklenku.
Masožravé rostliny.
Moje mysl pochopila.
Musím být stejná jako ony.
Trpělivě vyčkávat na svojí kořist.
Udeřit ve chvíli, kdy to nikdo nebude čekat.
Bez varování.

Chodil jsem s býložravkou.
Jedla jen čerstvou zeleninu a ovoce, bojovala za práva velryb, nosila drahé alternativní oblečení. Chtěla žít přírodně s pračkou a myčkou.
Chodil jsem s všežravkou.
Cpala se vším, plánovala svatbu a dvě děcka, poslouchala Honzu Nedvěda.
Pak jsem potkal masožravku.
Býložravku si dala k snídani, všežravku slupla k obědu.
Mě si nechala jako hlavní chod na večer.
Ohlodán na kost, každý den pracně sháněje další maso a krev, neohlížím se zpět do vzdáleného mládí s lítostí. Chytl jsem se do pasti, ale osudný krok bych udělal znovu.
Ten první večer, ta noc, to ráno byly krásné.

"To je ale zvláštní kytka," povídá Emanuel. I když bylo už dávno odpoledne, na listech se jí nasládle třpytily kapičky rosy. A Emanuel hned, že se napije.
"Mně se to nechce líbit," řekla Maková panenka, ale kampak na motejla, když vidí sladkou rosu.
Kapičky lepily, a Emanuel zjistil, že se nemůže pohnout.
"Mám tě," ozvala se kytka.
Lekli se, až panence vadla makokvítková sukýnka. Chtěla Emanuela odtrhnout.
"Kdepak, kdepak. Tahle rosička je patentovaná. Teď už tě nepustím. A ty se mi tu nemotej, panenky já nerada."
"Vydrž, Emanueli. Doběhnu pro pomoc."
Stará makovice na kraji pole vždycky ví, co dělat.

Existují dva druhy predátorů. Jeden je rychlý nebo silný.
Druhý použije lest.
***
Krása sama o sobě by jí stačila, ale ona se od zahradníka naučí i zpívat. Ocitá se v královských komnatách, a polovina princezniny pozornosti se upře na ni (druhá polovina zůstává upřená do zrcadla).
Každým dnem princezna přichází blíž, tráví s ní více času, dotýká se jí, poprvé v životě jsouc fascinována něčím jiným nežli sama sebou.
Zítra přijde ještě blíž.
Již záhy… záhy se stane její kořistí. Princezna musí mít masíčko jemňoučké, šťavňaťoučké. Ona se těší.
Už přichází. A zpívá si: „Rozvíjej se, poupátko... nejmilejší z květů...“

Jak to tak přijde
Něco tě okusuje
Kous a kous a tady kus
A slovo co bylo tvé už je v dračím chřtánu
(ten není tvůj, ten drak)
Kdopak to dělá, že už se neznáš
Jak to tak přijde, že ses doma ztratil
A pořád musíš vstávat a pořád chodit dál
Tam a pryč tam a pryč
Před masožravými myšlenkami už nejde zdrhnout
Ani do říše divů, s Alicí už nekamarádíš
(zajíc Březňák by si taky kous)
Půjdem spolu, až dojde dech
Kolem propasti vždyť už je to jedno
Nebudem se kousat zašijem si huby
A půjdem nebo taky ne

Vím, že bych mělo bejt v tom koncentráku, co pro nás zřídili, a ne se válet u Bigbyho na gauči, ale podívejte se na mě: ty načesané štětinky, nablýskaná kopýtka, ten šarm, ta elegance! Může prase mého formátu vegetovat někde na Farmě zvířat? Já jsem městský typ: kavárny, bary, cigaretky, pártičky, drinčíky. Ještě, že Bigbyho je tak snadné zlomit, stačí nasadit prasečí očička a smutně pípnout: “Vzpomeň si, cos nám udělal s domečkem!” Že je to podlý? Ale prosím vás! Ten netvor včera přímo přede mnou snídal hemenex! Tak je to s nima, masožerama – prasátkožroutama, vždycky. Nemají zkrátka žádnou úroveň.