U posledního čaroděje

Na začátku byli tři. Jak často příběhy začínají podobnými slovy.
Vzpomínala na to jako na nejúžasnější léta svého života. Spaní pod hvězdami, vůně lesních bylin a horkého vývaru, skvrny od inkoustu, když jí vedl ruku a učil jí psát.
Pak přišlo pronásledování. Jiskry v temnotách. Dveře se zavřeli.
Byli dva.
Výkřiky plné bolesti a vzteku. Boj, ve kterém nešlo vyhrát.
Zůstala sama.
Jak vůbec můžete jít dál, když se kolem vás svírají chladné zdi a vše je plné beznaděje?
Ale na to, aby člověk přelezl zeď, přece magie není potřeba. Stačí provaz, dostatek odhodlání a možná pomocná ruka.
Byli dva.

Byla to stará, zapadlá a špinavá budova. Jen další z mnoha hospod, která zkrachovala po té, co zavřeli Univerzitu Magie, a ona ztratila svoje tradiční zákazníky - studenty.
Na štítě byl pořád viditelný původní název: "U snědeného krámu".
Anežka ale neviděla ošklivou barabiznu - viděla nový začátek. Pro ně pro oba.
Už bylo načase přestat utíkat. Bylo načase změnit sny ve skutečnost.
"Co na ní říkáš, tati?" zeptala se ho. Pořád ještě nadskakoval, když ho tak oslovila.
"Nevypadá špatně."
"Můžeme jít říkat U posledního čaroděje," navrhla s úsměvem.
"To je trochu... riskantní, nemyslíš?"
"Co se může stát? To nejhorší máme za sebou."

Tahle kořist byla záludnější než ostatní. Unikala mu už dlouho. Netušil ani, zda se jedná o muže či ženu, jak je stará a jak vypadá.
Obvykle byli vesničané velmi ochotní vydat mu namyšlené čaroděje, ale tentokrát se setkával jen s krčením ramen a nechápavými pohledy.
"Čaroděj, tady?" říkali. "Čarodějové už jsou přece všichni pryč, mladý pane."
Ale ne, ještě jeden zbýval.
Dokonce ani jemné stopy magie, vznášející se ve vzduchu a obvykle tak nápomocné, jako by mu nechtěli prozradit, kde se poslední hříšník nachází.
Magie ale musí zmizet z povrchu tohoto světa. Dostihne ho. Za jakoukoliv cenu, i tu nejvyšší.

Už byla v klášteře dva týdny. Za tu dobu ani jednou neviděla na talíři maso. Dokonce ani malé kousíčky nebo masový vývar.
Pozorovala své společnice. Všechny ostatní dívky byly povážlivě bledé a hubené. Skoro připomínaly tyčky.
"Co se kyselíš na tu kapustu, Anežko?" zeptala se jí Helena vesele.
"Maso vám tady nedávají? Nejsou peníze?" zašeptala Anežka.
"Maso se přece jíst nesmí! Maso je hřích, svádí tělo... " Helena promluvila tak nahlas, že jí slyšeli i ostatní.
"Ta nová holka by chtěla maso! Jsi masožravka?! Skončíš v pekle!"
"Masožravka, masožravka!" skandovaly ostatní dívky. "Umřeš!"
Anežce bylo jasné, že musí utéct co nejdříve...

"Co si dáte?" zeptala se Anežka s profesionálním úsměvem. Banda příchozích nevypadal příliš jako typ lidí, kteří by byli vděčnými zákazníky, ale darovanému koni...
"Pivo."
"Nic k jídlu? Máme poměrně rozsáhlou nabídku, třeba-"
Vedoucí skupinky jí utnul pohledem.
Když se vrátila s objednávkou, jeden se k ní nenápadně naklonil a zašeptal:
"Pssst, holka... Proč se tahle hospoda jmenuje U posledního čaroděje? Není to náhodou... protože se tady schovává?"
"Jistě, perfektní úkryt, proto si to také dal do názvu." odsekla sarkasticky.
"Vážně?"
"Ne. Poslední čaroděj je mrtvý. Všichni mágové jsou mrtví."
Ach ano, všichni jsou mrtví. To věděla až moc dobře.

"Tak jsem se snažil zjistit, jaké jsou současné možnosti dlouhodobého uskladnění zeleniny, když se blíží ta zima... A ti idioti v laboratoři mi řekli, že lednice přestaly fungovat před dvěma lety a od té doby na nic nepřišli!"
"Uklidni se, tati. Něco vymyslíme."
"Já se nerozčiluju, protože nevím, co dělat! Štve mě, že je to už tak dlouho a oni nejsou schopni ničeho jiného než jen čekat, kdy zase magie naskočí zpátky! Jako kdyby-"
"Ono je to časem přejde, uvidíš. A co budeme dělat s tou zeleninou?"
"Asi budeme vařit hlavně z mrkve a z brambor, ty vydrží. Zatracená zima."