DMD č. 8. pro 8. 4. 2015. Téma: Masožravky

“Ták, holky moje zelený, už jsem tady!” spustil jsem hned ve dveřích skleníku. “Která z vás má hlad? Která si dá jatýrka? Nebo kostičku?” Vybaloval jsem nákup od řezníka a halekal u toho víc než tureckej prodavač na bazaru.
´Holky´ nadšeně ševelily listama a já obratně porcoval maso a spravedlivě ho dělil mezi nedočkavý blizny.
“Hotovo,” utřel jsem si ruce do kusu papíru, “tohle bylo poslední krmení. Teď je potřeba, abyste pořádně vyhládly.”
Vytáhl jsem seznam zákazníků a ještě jednou ho překontroloval. Začátkem března jsem vždycky zavalenej objednávkama. To byste nevěřili, kolik chlapů touží, aby šlo jejich manželství do kytek.

Uprostřed žaludku obra Sluka, žily byly tři masožravky.
A dobře se jim vedlo.
Chaloupku měly útulnou , čistou, kostmi pěkně vyzdobenou.
Jídla měly také hojnost, obr málokdy požíral něco jiného, než celá zvířata.
Měly se rády, nehádaly se a těšily se že života.
Až do toho osudného léta, kdy se na kraji lesa sešla rainbow family a začala tančit tance lásky. Hipíci obra přijali a milovali ho, až do dne, kdy zjistili, co jí.
Zhrozili se a nikdo se s ním již nechtěl objímat.
Sotva lásku poznal, nemohl jí hned ztratit, stal se proto vegetariánem.
A masožravky? Ty, milé děti, umřely!

Štíhlé kmeny rezatých borovic se kolébají ve vánku. Letní podvečer voní pryskyřicí a od vody doléhá skřehotání žab. Na tmavé hladině jezírka klímají čírky, z rákosí se ozývá bekasina. Blata rozkvetla růžovými džbánečky kyhanky, ďáblíkem a vachtou, začíná dozrávat krvavá klikva. Kateřina opatrně vybírá cestu. Každý krok může být zrádný, země pod nohama se občas zhoupne.
Ve stříbrozeleném rašeliníku se ukrývá rosnatka. Její kulaté listy s červenými paličkami připomínají sluníčka, a na nich se blyští droboučké krůpěje. Proto jí také staré babky říkají sluneční rosa. Je to výborný lék na černý kašel, ale roste málokde. Pro ni si Kateřina přišla.

Po dlouhé době přijal Bídák nové holky a vyměnil opotřebované zboží.
Stačilo jen pár dnů a štamgasti zapomněli na varování, které jim při představování holek dal.
A jednomu se to vymstilo. A rukama v rozkroku, holým zadkem a hlavně vyděšeným řevem utíkal pryč a nechával za sebou krvavou stopu.
"Kluci. Kolikrát to mam vopakovat," ozval se klidně Bídák. "Collen a její dvě kamarádky mají své krédo. Voko za voko, zub za zub. A hlavně. Kus masa za každou facku."
Jen zapomněl dodat, že půjde o jejich maso. Každý se hned snažil vzpomenout, které ze zbývajících sedmi holek patří ke Colleen.

"Kryťáčku, co to je?"
"To je uklizený pokoj, pane. Dovolil jsem si tu trošku poklidit. Ale ke koši s vaším špinavým prádlem jsem se ještě nedovážil přiblížit blíž než na 2 metry, pane. Nebojte se, časem se překonám."
"Kryťáčku! To jsem ale zrovna nemyslel. To probereme potom, ale nejdřív mi prosím řekni, co je zase tohle?"
"Myslíte ty záclonky, pane? Nelíbí se vám? Můžu je vyměnit, mám je ještě v jiné barvě!"
"Ani to jsem nemyslel. Vysvětli mi prosím, co mi to leží v posteli?"
"Pane Dave, to je Eddie, masožravka ze Zelené planety. Chtěl si dát po obědě dvacet."

Narazit v té době na masožravku nebylo nic výjimečného. Přálo jim počasí, tuhé zimy, které ulehčilo hledání potravy, přála jim povaha i situace, co panovala v jejich stádech.
Každá z nich si našla svůj vlastní způsob, jak si potravu obstarat, každá preferovala něco jiného - od plynu, práce až po veřejné popravy.
Každá z nich se také jinak obhajovala, když na to došlo. Některá tvrdila, že ty dva miliony zabily nemoci a počasí, jiná to svalovala na hladomor, třebaže ho sama vyvolala.
A každá chtěla víc a celá společnost před tím zavírala oči.
A ztratily se dva miliony.
Deset. Dvacet. Šedesát.

„Náš pán byl poněkud roztrpčený,“ konstatoval Severus po návratu.
„Takže zuřil, nadával jak dlaždič a vrhal kolem sebe Neodpustitelné. Jako obvykle. Debil…“ utrousil Lucius.
„Cože?“
„Včera jsi říkal, že mluvím moc vznešeně, snažím se tedy přizpůsobit,“ vysvětlil s úšklebkem.
„Včera v noci se vůbec děla spousta věcí,“ otřásl se Severus.
„Ty si stěžuj… Můj obličej vypadá, jako kdyby se přese mne přehnalo stádo hypogrifů.“
„Ze schodů jsi spadnul sám. S brněním ses začal prát sám. A že není dobré provokovat Longbottoma, to jsem ti taky říkal…“
„Ta… květina…“
„Mimbulus Mimbletonia,“ doplnil automaticky Severus.
„…byla děsivá. Je masožravá?“
„Jen za úplňku.“

‚To bude dobrota,‘ těšila se principálka. Kousek jehněčího se na ni ze stolu jen smál. ‚Na česneku, jen ještě co k tomu – brambory? Ale chtělo by to špenát, ten nemám… Kopřivy! Jo!‘ vyběhla z maringotky se srpem v ruce.
„Co to…. Kde to… Hej, kdo jste mi vzal maso?“ ozvalo se zanedlouho z maringotky.
„Blbý vtipy, na to vás užije, koukejte to vrátit, chci vařit!“
„Jak to myslíš, kočka? Naše? Mňauestro? Vy jste ho viděli zdrhat s masem a nic jste neudělali?“
„Nemusíte mi vysvětlovat, že jsou kočky masožravky. Ale je vám jasný, že my budeme díky němu dneska vegetariáni?“

„Že nám, všem kytičkám ve skleníku, říká Kratzmar Adélko, to bych ještě snesla, holky,“ ozvalo se z jednoho záhonu. „Ale poslouchat pořád Ukolébavku je fakt nad mý síly.“
„Jak to chceš změnit?“ ozvala se Adélka číslo dva.
„Vymyslela jsem píseň i s tancem, Kratzmar pukne vzteky! Holky, do řady a jedem!“
Jsme kytičky masožravky,
Adélky si říkáme,
sníme naráz půlku kravky,
vesele si zpíváme.
„Kratzmar vzteky nepukne,“ ozvalo se za nimi. „Naopak se mu to velice líbí. Sjeďte to ještě jednou, natočím to na video a hodím na You Tube. Jestli to nebude mít aspoň tisíc zhlédnutí, sním svůj klobouk.“

“Máte pro způsobené veřejné ohrožení nějaké vysvětlení?”
“Věřím v přírodní výběr,” řekla a vydržela neuhnout očima celých pět minut.
Když za ní zaklaply dveře, Barnabáš si povzdechl a přešel k Fikusu u okna.
“Neprozradí nic.”
“Nakonec se nic nestalo. Všechny pomrzly dřív, než někomu stihly ublížit,” uklidňoval ho Fikus.
“Já vím, ale nechat všechny masožravky ze skleníku, ať se rozsemení v okolí školy?”
“Studenti,” povzdechli si svorně.
---
“Takže sázku jsem vyhrála,” zářivě se usmála Mlada.
“A co bys dělala, kdybych nepřikouzlil přízemní mrazíky?” odsekl nasupeně Tomáš.
“Byla bych strašně překvapená,” mrkla na něj.
“Ženské,” zabručel a začal přemýšlet nad odplatou.