DMD č. 8. pro 8. 4. 2015. Téma: Masožravky

„Jste normální?“ zvýšila domácí hlas. „Jste kočky! Tudíž šelmy! Já vím, že taky občas přinesete myš, Barbucho, nemusíš mi tu tvoji pod postelí připomínat. Jo, a taky vím, že za ulovený ptáky vám nadávám. Doma máte plno granulí, dostáváte kapsičky a každou chvilku maso. Hlad mít prostě nemůžete! A co vy prosím provedete? Sežerete sousedovi kytku, kterou sháněl kdovíjak dlouho. Jak, neměl si ji dávat ven? Jenže ona musí být venku! Protože loví mouchy! Ne, kočky naštěstí neloví. Ale jestli se soused naštve, tak možná budete jednou koukat! Na Nepenthes attenboroughii! Ale já, já vás z ní ven tahat nebudu!“

Mihla se kolem něho příjemná vůně. Takhle krásně voněla jen Beruška. Zamávala mu barevnými krovkami. Proletěla tak rychle, že ji nestačil pozdravit. Ferda si z dlaní udělal kornoutek a volal: "Beruškóóó!"
Ale Beruška dělala, že neslyší. Bezstarostně letěla přes louku směrem k mokřině.
Ferda za ní utíkal. „Tam je to nebezpečné. Vrať se!“
„Však ty mne zachráníš," chichotala se a slétla na zem. „Hledej mne!“ volala rozjařeně.
„Tamhle se schovám,“ blesklo jí hlavou a utíkala ke sloji. Zadýchaná vběhla dovnitř.
„Co to je za hnus?“ Jsem celá ulepená. Nemůžu se hnout,“ rozčilovala se.
Náhle se setmělo.
To hmyzožravka sklapla zuby.

Vévoda má mnoho tajemství, ale jen jedno skrývá v kobkách.
Mě.
Nechal mě přivést, spoutaného, s meči strážců za zády. Myslí si, že budu poslušný.
„Ptám se, jestli to dokážeš, ne jestli to uděláš.“
„Dokážu. Ale nedonutíš mě!“
„Mohl bych,“ odpoví klidně. „Nejsi jen čaroděj, jsi člověk. Lidské tělo je... zranitelné. Ale nutit tě nechci.“
Vypráví mi o tom dítěti. A pak mě pošle zpátky do tmy.
Nemohu spát.
Užírají mě výčitky, koušou do masa, pálí pod víčky.
Malé dobro neodčiní velké zlo; a přece se ho toužím dopustit.
K ránu zavolám stráž.
Vévoda měl pravdu.
Jsem – mimo jiného – člověk.

Začal jako každý druhý. S drosera anglica a rotundifolia. Pak přidal nepenthes albomarginata, nepenthes carunculata a nepenthes talangensis. Přikoupil a přibral několik druhů Dionaea a proboural zeď do vedlejšího bytu. Pak se vydal do tropických džunglí a vysokohorských vesniček a vracel se s kapsami napěchovanými semínky a rostlinkami a brašnou napěchovanu návody k pěstování. Sbírka utěšeně rostla. Odskočil si od ní k několika melouchům. Byly potřeba peníze. Ale pak se k nim pokorně vrátil. Pěstoval je s láskou, křížil je s péčí, mluvil s nimi, ba jim i přehrával hudbu. Výsledek svého celoživotního díla pojmenoval po sobě:
Adelaida di Kracmarii