DMD č. 8. pro 8. 4. 2015. Téma: Masožravky

"Podívej, Zdirádku, rosnatka, to je masožravka", upozorňuje Jenovéfa.
Zdirad si ji prohlíží a pak vznese otázku:
"A kde má nějakou tlamu, aby to maso dostala do sebe?"
"Nežere maso, jako třeba řízky, ale chytá a lepí na sebe mouchy a podobný hmyz", vysvětluje Pankrác.
"A proč se jí říká masožravka?"
"Hmyz je také maso."
"Ale takové nejíme", doplňuje Jenovéfa.
"To už tak docela neplatí, hmyz do gastronomie proniká. Už bylo pár akcí, kde bylo možno hmyz ochutnat. Také bych rád někdy zkusil třeba takovou smaženou kobylku."
"Na takovou akci si ale půjdeš sám, fujtajble ani neochutnávám!", rázně odvětí Jenovéfa Pankráci.

Slyším je, jak se pošklebují.
Prašiví psi. Smradlavé tlamy. Masožravky. Ano, tak nám říkají.
Už pro ně nejsme ani šelmy. Jsme příštipkáři, žereme drobky, žrali bychom i vlastní blechy, kdybychom je uměli chytit, říkají.
Ach, jak lžou.
Za co bychom se měli stydět?
Snad za to, že následujeme svou přirozenost?
Že obdivujeme sílu?
Že následujeme toho, kdo vládne?
Že sloužíme, abychom měli podíl na moci?
Že zabíjíme na rozkaz?
Že otročíme jen pro ten pocit výlučnosti?
Ne! My se nemáme za co stydět!
Tak proč mám pořád pocit, že mají pravdu? Řekni.
Proč mám pocit, že jsme všechno ztratili, Maugrime?

„Poleťte, čmeláčci, no nebojte se, poleťte za mnou! Ukážu vám kytku, z jaké jste ještě nesosali! To se pomějete!“
„Čmeldo, kde seš? Nám Pučmeloud všechen kvítkový prášek vysbírá!“
„Ale dyť jó! Se kvůli Pučmeloudovi nepřetrhnu!“
Přesto zamával křidýlky a zrychlil, takže byl u neobvyklé rostliny první.
Ta jako by do světa, kde si brouk dělá z brouka jen legraci, vůbec nepatřila. Spíš připomínala místa, kde si brouk dělá z brouka svačinu.
Čmelda do květu víc naboural než vletěl. Okvětní lístky za ním zaklaply.
„Čmeldo! Čmeldo, jsi tam!“
„Jisťé! Brumdo, tady je mrtvola. Brumdo, pomóc! Pomóc!“
A Pučmeloud se jen smál.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- Veď ja len tak, či nie si u Anči, keď je predseda v Amerike.
- Či si len krepý, predseda sa včera vrátil?
- Veruže sa mi zdalo divné, že ho vidím prichádzať. Dobrýho zdravia predseda. A čože nám z Ameriky nesiete?
- Kvet vám nesiem, kua kua.
- Nám? Nemali ste Anči doniesť? Aj keď taký škaredý veru neviem.
- Ale tento aj robí niečo, na rozdiel od vás. Muchy chytá. A potom ich žerie?
- Jáj, tak to aj my by sme boli tak škaredí, keby sme muchy museli žrať.

Poklidné odpoledne bylo narušeno jekotem vyvolávajícím představu nájezdu Indiánů. Jak se ukázalo posléze, útočila neznámá rostlina.
„Kytky nekoušou, Milouši.“
„Mě kousla!“
„Třeba to byla masožravka,“ uvažovala Kateřina.
Se sklenkou v ruce a Barborou po boku, příjemně malátný, sleduji, jak se Saturnin zvedá a počíná řečnit.
„Masožravé rostliny, hovorově zvané též masožravky, získávají živiny chytáním drobných živočichů a zvláště pak hmyzu. Rostou obvykle na místech, kde je půda velmi chudá na živiny. Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat tvrzení mladého pána, dovoluji si podotknout, že se nacházíme v úrodné polabské nížině, nedostatek živin zde tedy nehrozí. Krom toho, Milouš přece není hmyz…“

Darování květiny nikdy nebyla otázka pouhých několika minut a pár obětovaných chechtáků. Vlastně to znamenalo učiněné peklo.
(Gwyneth by nejspíš řekla, že největší peklo vždycky byla ta kytka samotná. Budiž. Svou floristickou negramotnost doznávám.)
Nicméně pořád se v kalendáři nacházelo pár momentů, které si návštěvu květinářství vyžadovaly.
Třeba dvacetileté výročí svatby. Považte, mohl jsem si dovolit přijít domů bez květiny?
„Barnaby? Kde jsi sehnal tu kytku?“ zeptala se Gwyneth druhý den kolem oběda.
„U Kratzmara v květinářství.“
„A co ti o ní řekl?“
„Že se jmenuje Adele a umí zpívat. Proč?“
„Nic. Já jen, že sežrala hovězí i s talířem.“

Minerva byla okamžitě vzhůru. Hůlku v ruce.
Prudká rána! To nevydržely magií zpevněné vstupní dveře.
Byla vyděšená. Proměnila dveře od ložnice na trezorové.
V mozku se mísily temné představy vlastní smrti, naivní dětské fantasie o rytíři na bílém koni a utlačované racionální já.
Prásk! Rozletěl se květináč.
Další!
Opečovávané květiny se s praskáním měnily na masožravá monstra. Jeden z útočníků skvěle ovládal magii rostlin.
Než se stačila vzpamatovat, jedna po ní chmatla.
Bolest! Nemohla hýbat pravou rukou.
Vypadla jí hůlka.
Rozběhla se a proskočila oknem.
Pořezala se. Bolest.
Proměnila se v kočku a doufala, že přežije pád ze čtvrtého patra.

Dobře si vzpomínal, jak odcházel z hodin péče o kouzelné tvory omlácený a špinavý. Jednou o Hagridovi prohlásil, že je úplně pošahanej, a Harry mu málem dal pěstí. Přesto - nikdo normální by se nesnažil ochočit si třaskavé skvorejše.
Poslední dobou však měl pocit, že v očích některých svých studentů začíná vídat jistý výraz.
Potom je jednoho dne slyšel cestou ze skleníku:
„... vážně, ten Longbottom je úplně pošahanej!“
A když pak o pár dnů později něžně přemlouval jednu ze svých nových filipínských masožravek, aby byla přece hodná kytička a vyplivla toho havraspárského druháka, musel si to připustit.
Asi začíná Hagrida chápat.

Když jsme byly s Kalou malé holky, ještě než se rodiče rozešli, chtěly jsme dráčka. Nebo aspoň psa, nebo papouška. Nebo vlastně jakékoli zvířátko. Naši nám s typickým smyslem po ironii, který jsme obě zdědily, pořídili krabičku masařek a masožravku.
Já jsem se už tehdy zajímala o magii a máma mě naučila, jak zesílit vůni nektaru natolik, abychom ji cítily. Mouchy se po ní mohly zbláznit. A rostlina trpělivě čekala.
Asi to bylo trochu cynické. Myslím ale, že tento rodinný mazlíček nás naučil určité tvrdohlavosti. Nikdy jsme nepřestaly očekávat, že když se budeme dost dlouho snažit, všechno se nám splní.

To jsem jednou vyrazila s dětmi na výstavu Země Živitelka, a na odchodu nás zaujal řev od malinkatého stánečku:
„Kupte si masožravou rostlinuuuu! Nejekologičtější mucholapkaaaa!“
Děti napřed ani nevěřily, že to vážně žere maso, a pak dyndaly tak hezky, že jsme masožravku koupili.
Přestože jsem do písmenka dodržovala návod, rostlinka začala chřadnout. Důvod jsem zjistila až ve chvíli, kdy mi z ledničky zmizely přes noc všechny uzeniny.
„Že vy jí sakra krmíte?“ uhodila jsem na děti.
„Když ona měla hlad,“ oponovaly.
Přes veškerou další snahu kytka uhynula.
Moc mi to nevadilo - koneckonců v téhle rodině jsem odjakživa hlavní masožravec já.