DMD č. 8. pro 8. 4. 2015. Téma: Masožravky

Od doby, co jejich život obrátili naruby potomci, chodívali Ivan se Sašou méně do hospody a častěji do restaurace na rodinné obědy.
„Tak co si děti vybraly?“ otázala se servírka tónem sladkým jak hovno z nutrie.
„Arnošte, ty jsi chtěl něco lehčího, viď? Tak nám prosím přineste dvojitou grilovanou zeleninu. Evženek bude jíst s tebou.“
„A princezničky si dají co?“ obrátila se na Ladu s Krasomilou. „Máme tu mňamózní bramborové pusinky.“
„Víte, ony jsou spíš masožravky,“ omluvil se Saša.
„Tak co třeba přírodní kuřecí plátek s bramborovou kaší?“
„Ten si dám já. Jim přihrajte pikantní tatarák a svíčkovou se šesti.“

Chlamst. Mlask.
Veliká rudofialová květina, výsledek Kolíkovy snahy o zavedení výměnného obchodu, spokojeně zamručela.
"Takhle zkrachuju, noaťsepicnu! Nenechal někde tvůj minulý majitel svou adresu? Možná někde na květináči..." obchodník se vydal prozkoumat... poněkud jižněji orientované části masožravky.
Rostliny by neměly mít schopnost tvářit se pohoršeně, ovšem tato to nějak zvládla.
Kolík se z jakéhosi důvodu, který se moudře rozhodl nezkoumat, začervenal.
"Nebo možná raději další uzenku?"
Lístky se souhlasně zachvěly. Byl to začátek krásného přátelství.*
*Zpráva, že po nějaké době květina zmizela a na trhu se objevily Kolíkovy tukožroutské vegetariánské hamburgery, těšící se kupodivu veliké oblibě, byla pouze prachsprostou pomluvou.

"Slunečnice jsou nuda," Katka protočila oči.
"Já myslel, že je to roztomilý," odvětil Petr.
"Už nejsme ve školce…" namítla Hanka.
"Vymyslel jsem vám i pokřik," zamával kusem papíru, který držel v ruce.
Katka mu ho vyškubla a zašklebila se, když to dočetla. Pak ho nechala kolovat.
S Hankou se na sebe výmluvně podívaly.
"Něco vymyslíme," ujistila ho Hanka.
***
„My jsme holky Masožravky,
nepatříme do výstavky!
Nikoho se nelekáme,
pěkně si vás vychutnáme!
Dejte bacha, do třetice,
nejsme žádné slunečnice!“
Sborový přednes umlkl a následovalo ticho. Petr si zoufale povzdychl a pohledem vyhledal Marka. Nepomohlo to.
Marek se mohl umlátit smíchy.

„Tak je prý zítra MDŽ, povídala mladá,“ svěřoval se Petr svému kamarádovi. „A naznačila, že bych jí moh přinést ňákou kytku. Ona si myslí, že ji tím ukážu, jak ji mám rád.“
„No ale to přece máš, ne?“ ujišťoval se Tomáš.
„To víš, že jo, ale to ji přece dokazuju každý večer v posteli. To nemusím kupovat kytku.“
„Tak ji udělej radost a nějakou kup. Existuje prý něco jako květomluva a podle toho, co ji dáš, tak to prý něco znamená.“
„Tak to ji nejspíš koupím masožravky, aby věděla, že k večeři je maso a nemusí být jen na talíři.

Dana a Jana pokojně posedávaly.
„Tak jak se ti sosá?“ Ptá se Jana Dany.
„No nic moc, hned na začátku mi došla šťáva.“
„To znám,“ chápavě pronese Jana. „Ale je dobré, když chvíli musíš hledat, rozšiřuješ si tím obzory,“ znalecky dodává.
„No, každopádně jsem se ještě nechytla,“ zasměje se Dana.
„Dano?“ Zeptá se Jana po chvíli, „Nemáš pocit, že bychom tu neměly být?“
„Takový divný pocit, že je něco špatně, že?“ Přitakává Dana.
Najednou se jim pod nohama začne hýbat hmota. Obě se začnou třást.
„ZDRHEJ!“ Zakřičí Dana.
Mouchy jen taktak stačily uniknout vaku, který předtím mylně pokládaly za květ.

Nevěřícně jsem se díval, jak ta kytka právě pozřela Leona.
Chvíli bylo slyšet řev, než mu tlakem praskla lebka.
„Proboha! Co to je!“ křičela hystericky Monika do komunikátoru.
„Tak jsi přišla o nabíječe,“ pomyslel jsem si, „stejně to byl pitomec.“
Horší bylo, že to nebyla jediná masožravka, která si nás všimla.
Zažehl jsem plamenomet a s šílenstvím v očích začal upalovat vše okolo sebe.
Když se o pár vteřin později ozvalo škytnutí, uvědomil jsem si důležitou věc. Došel napalm.
„A kurva.“
Místní flóra si všimla, že nebezpečí pominulo. Zaútočila takměř ihned. Periferně jsem si všiml rychle se blížících lián.
„Kurva!“

Jedna sestra byla krásnější než druhá.
Všechny se pyšnily zářivým mládím, jaké by jim mohl každý závidět. Z tváře líbeznější než samo nebe hleděly blankytně modré oči, sytě zelené nebo hluboce hnědé. Občas hrály do zlata a vypadalo to, že mění barvu.
Stejně úchvatná podívaná byla na jejich vlasy. Ach, jejich vlasy! Dlouhé, splývající až ke štíhlým kotníkům. Vlnité i rovné. Plavé i tmavé. A hlavně vždy dokonale upravené, ať už svítilo slunce nebo pršelo.
Byly prostě dokonalé. Každý byl jimi ihned okouzlen. Král si svých krásných dcer velice cenil. Více než nejlepší armády.
Jeho dokonalé dcerušky byly totiž masožravé.

They are constantly feeding
not listening to any pleading
voices of their friends or family
just look at them, hungrily
and they stuck up themselves
whatevr as feed serves
then they go to the darkest corner
not even pretendin to be bolder
than they are, pathetic creatures
with seemingly innocnt features
but oh, they are not so pretty
it actually is kinda shitty
as they vmit in their dens
and loose all their sense
poor things, so eager to please
as if not knowing what the othr sees
the bony monsters feedin on
our friend, our sister and our son.

Čtvrtý den naší jízdy amazonským pralesem už toho měl Hammond plný kecky. Hlíny a mravenců doslova. A tak se rozhodl, že si na nějaký čas vypůjčí Mayovy boty. Přesněji řečeno na tak dlouho, dokud nepřekonáme džungli.
Ztrátu své padnoucí zálesácké obuvi nesl James těžce. Zvlášť poté, co mu nenasytní termiti prožrali díry v ponožkách a...
„Hammonde!“ zařval May a z okýnka svého Suzuki vystrčil levou nohu. „Podívej se! Ty tvoje zatracené boty žerou maso! Už mi ukously kus paty!“
James vrátil nohu do auta a okýnkem prohodil obě Richardovy kanady.
„Ty jsi je dokázal nazout?“ podivil se Hammond do vysílačky.

Když ho ti proklatí Šípáci donutili pobít všechny krysy, upadl Štětináč do tenat hluboké melancholie. Jak jen mu scházely ty ubohé myšičky. Jejich něžné holé ocásky a drobné zoubky. Několik dlouhých měsíců jen cedil mezi zuby bezmocné zoufalé kletby.
Pak ale přišel ON. Každý den procházel pod Štětináčovými okny. Jeho jemné vousky tolik připomínaly krysí. A ta drobná korálková očka. Doopravdy ho ale přesvědčil až jeho hlas. Tak něžný, tak pisklavý! Uslyšel ho ve chvíli, kdy do něj čistě náhodou narazil.
"Já sem Milouš," představil se neznámý.
"Těší mě," zamrkal na něj Štětnáč. "Nechcete se podívat na mou sbírku masožravek?"