Pohádky bratří Grimmů

Poslouchejte, mámo, táto, přizvěte i tchýni,
píseň psanou paragrafy v jisté soudní síni.

Byť pohádku o Sněhurce registroval každý,
málokdo ví, že královnu obvinili z vraždy.

Kmen zločinných zakrslíků poklad tajně těží,
Sněhurka chce podíl, proto napráskat ji běží.

Zrcadlo, zrcadlo, koho by to napadlo?
Zrcadlo, zrcadlo, jak to dopadlo?

Co nezvládl nájemný vrah, ciankály zvládnou,
jenom v očích nekrofilů mrtvé dívky mládnou.

Sněhurku bosk nezachránil, její tělo chátrá,
nekrofilní princ je v sekci „policie pátrá“.

Neboť v soudní síni nebyl prostor na hádky,
královna už sepisuje v lochu pohádky.

Zrcadlo, zrcadlo, koho by to napadlo?
Zrcadlo, zrcadlo, státu propadlo.

„Co se dneska děje v našem pohádkovém království, to je naprostý chaos,“ postěžovala si Karkulka svým kamarádkám. „Vlk, který mě měl sežrat, o sobě prohlásil, že je vegetarián.“

„Já bych ten stav nazvala přímo anarchií,“ přidala se Růženka. „Místo, aby se princ ke mně prosekal do věže a probudil mě, musela jsem se prodrat houštím a toho nekňubu políbit sama.“

„A co můj tragický osud?“ postěžovala si Sněhurka. „Macecha nechala čarování a chce mě jmenovat královnou. Tím pádem přijdu o zkušenost se sedmi mužskýma!“

Locika to lakonicky shrnula: „Co s námi bude, jestli ti Grimmové nepřestanou chlastat, to fakt nevím.“

Večer přicházel do chaloupky, kde stály dvě babizny nad ženou těsně před zrozením nového života.

„Bude to chlapec, nebo dcera?“ zeptal se drvoštěp plesnivé babky, která vypadala, že se každou chvíli rozteče po své holi.

„Nejsem porodní bába, ale sudička!“ odsekla mu plesnivka. „Za svou hloupou otázku si zasloužíš trest!“

„Chromozom X nebo Y?“ pomyslel si drvoštěp, to je jediná věc, na které mi záleží…. „Ráno bude hochem a v noci ženou!“ proklela nenarozené dítě.

„To mu ale zničí život!“ zařval. „Nezničí,“ pousmála se dobrá čarodějka. „Ten je celý jedna velká proměnná.“

A dítě proměnila v nádherný oboupohlavní mladou lípu.

Strašně rád poslouchám historky o tom, co jsi dokázal – z mála jsi udělal hodně, z velikána myš a z chudého sedláka pana hraběte.
Chci jít v tvých stopách, dědo. Proto tu teď blbnu.
Neboj, zvládnu to. Chce to jen trochu trpělivosti a přesně dodržet postup.
Jedna smyčka, druhá… tááák, teď utáhnout… Krucipísek, špatně. Já se na to vykašlu.
Klid, ono se to poddá. Raz, dva… A zase nic. Ach jo.
Jenže tys to měl jednodušší, stěžuju si tvýmu malovanýmu já v parádních nablýskaných holínkách.
Kdoví, jak bys zvládal ty svý hrdinský činy, kdyby sis musel pokaždý před výpravou zavazovat tkaničky.