Crossover

Když teror v podobě moderní populární hudby konečně skončil, všechna tři zvířátka se na ten přístroj dívala s krajní nedůvěrou. Prasátko soudilo, že by bylo nejlepší vzít rychle nohy na ramena, Tygr to hodlal pořádně poskákat a hodit do nejbližší sopky, ovšem Simbacca jim to rozmluvil.
[„Takové rádio,“] začal, [„to je náramně užitečný stroječek.“]
Odmlčel se, vzpomínal. Pamatoval si docela přesně, že tím jednou mistryně přivolala pomoc, ale poněkud netušil jak.
„Vážně?“ vytrhlo ho z úvah Prasátko.
[„Vážně. To se takhle vezme,“] vzal to a napodobil Jessicu, [„namíří,“] namířil, [„a...“]
A v tu chvíli z toho začal řvát Ozzy Osbourne.

Je poledne, mezi keři se objevil velký mravenečník rodu Myrmecophaga. Má šedou a hnědou barvu, na zádech tmavě černý pruh. Pomalým kolébavým krokem se blíží k vysoké věži z červené hlíny…
Je půlnoc, ulicí Mazaných řemeslníků se pohybuje malá postava. Je to Noby Noblhoch a nosí u sebe doklad, potvrzující že je člověk. Barva jeho kůže je neidentifikovatelná. Rychle zapadl do úzké temné uličky…
Mravenečník se jal dlouhými drápy rozrývat stěnu termitiště…
Noby vylezl na sud s dešťovou vodou a paklíčem vypáčil úzké okénko…
Mravenečník dlouhým jazykem zachytává termity…
Noby se protáhl okénkem, kterým by většina zlodějů stěží prostrčila hlavu…

Simbacca, Tygr a Prasátko pokračovali v cestě, ale moc daleko nedošli. Našli totiž něco, co by žádné zvířátko nikdy najít nemělo. Leželo to na zemi, takže to takticky obesoupili a pohled na ně by nejednoho šintoistu naplnil nevysvětlitelným štěstím.
Prasátko si hrůzou zakrývalo oči, jak to ostatně dělalo i při pohledu na vanu.
Tygr zase uši, protože takovou hrůzu slyší tygři opravdu tuze neradi.
A Simbacca se zahryzl do nalezené větve, aby nezačal nadávat, protože to by se v takové pohádce opravdu nehodilo.
Co že to vlastně bylo? Ztracené rádio Kryštůfka Robina. A zrovna zpívala, nebo tak něco, Miley Cyrus.

Sotva Simbacca s Tygrem zjistili, že hranice nejsou k jídlu, pokračovali v cestě. Náhle zaslechli kvíkot.
„Je zle!“ Bylo to Prasátko a Simbacca sice bezpečně věděl, že ta k jídlu jsou, ale teď ho nechal mluvit. „Z Kryštůfka Robina je poloviční sirotek!“
„Sirotek? To je něco k jídlu?“ ptal se Tygr.
[„Něco jako syreček, myslím.“]
„Slyšelo jsem, že z jeho táty je slaměný vdovec. Asi mu umřela maminka.“
[„Klid, simtě,“] zabručel Wookiee, [„to jen znamená, že má dovolenou.“]
„Vážně?“
[„Jo. Můj otec je taky slaměný vdovec, říkal.“]
„Otec? To je něco k jídlu?“ zavětřil Tygr.
[„Ne, to je ocet.“]
„Aha.“

Zakopnout o Tygra, to jednomu den zrovna nezpříjemní. Simbacca by rozhodně radši zakopl o pekáč buchet, kdyby to někoho zajímalo.
Naštěstí ale chlupáči našli společnou řeč (oba jedli všechno) a vyrazili za vůní otevřené jahodové marmelády. Cítili ji stále víc a měli na ni pořádnou chuť, ovšem místo svačiny nalezli mýtinu, kde stálo několik hranic.
[„Ty jsou tvoje?“] zděsil se Wookiee, protože na něčem takovém ho s mistryní chtěli upálit, a to by před svačinou nešlo.
„Nejsou.“
Hlupáčkové nevěděli, že stavitelem je Kryštůfek Robin. Někde se dočetl, že hranice se mají bořit, ale žádné neměl, tak je nejdřív musel postavit.

Králíček byl sice rád, že se má nezvaný host tak rychle k odchodu, ale na druhou stranu cítil jistou animální sounáležitost a prostě musel Simbaccu varovat.
„Hlavně nechoď skrz támhletu houštinu, rostou v ní masožravé květiny.“
Simbacca se zarazil. Ne snad že by se bál, na to by byl potřeba pořádný kus triffida, ale zaujalo ho to.
[„Cože?“]
„Vážně. Kryštůfek Robin tam jednou opékal buřty a sotva se otočil, byly pryč. A Prasátko říkalo, že ho prý jedna kousla.“
Wookiee slíbil, že si dá pozor, vyrazil na cestu za otevřenou sklenicí marmelády a v houštině zakopl o Tygra s udicí.

V králičí noře bylo veselo. Simbacca ze sebe oklepával písek, Králíček poskakoval a pálil do nebohého návštěvníka vyhlášku za vyhláškou. Přitom Wookiee byl z demolice vchodu rozmrzelý taky a kupodivu ne proto, že teď už mu nikdo med ani kondenzované mléko nabízel. Patrně by se tam omlouval až do jara, kdyby se nestalo cosi velmi nečekaného.
[„Pssssst!“] zašeptal brumlavě, a že v shyriiwooku to bylo mnohem těžší než normálně, dal si prst před pusu a natočil ucho směrem k díře. [„Slyšels to?“]
„Ne, a to mám mnohem větší uši.“
[„Znělo to jako...“]
„Jako co?“
[„...jako by někdo otevřel jahodovou marmeládu.“]

Simbacca trčel v díře a vážně ho to nebavilo.
„Neboj se, tohle se jednomu mému příteli stává běžně,“ uklidňoval ho domácí ušák, zatímco mu na nos věšel ručníky, aby netrčel zbůhdarma, „nechceš něco předčítat?“
[„Ne, chci ven.“]
„Posledně jsme ho vytáhli motorizovanou mlátičkou.“
[„Skočíš pro ni?“]
„To nepůjde, byla nám tu k ničemu, tak jsme ji prodali. Budeš muset zhubnout.“
[„Zhubnout? Co to je?“]
„Inu, musel bys přestat jíst. Dáš si k chlebu med, nebo kondenzované mléko?“
[„Nechápu, ale dám si obojí.“]
„Obojí nemám a chleba došel.“
Simbacca začal frustrovaně mlátit pěstičkami do stěny a na svobodu se promlátil sám.

I když v temných lesích kolem hučel vítr, u jejich vatry bylo příjemně teplo. Kvůli praskání ohně ani neslyšeli Marušku vstoupit do jejich kruhu potřetí.
„Co máš přinést tentokrát?“ zeptal se unaveně Leden.
„Jablíčka,“ fňukla dívenka. „Jinak mě zabijí.“
Leden pokynul třetímu muži po své pravici. Ten se pod svou kápí jen tence usmál a podal děvčeti převázaný balíček. Ta vesele odběhla.
Když Maruška předala balíček své nevlastní sestře a matce, nebyly spokojené. Vlastně vůbec nechápala, proč jsou tak rozzuřené, ani nerozuměla tomu, proč ji svázaly a nechaly ve sklepě.
Loki si sundal kápi. Husa blbá, pomyslel si s uspokojením.

"To je mrkev, drahý Holmesi!" vzkřikl doktor Watson na svého společníka při procházce jednoho zimního večera.
"Ó, ano, milý Watsone, to je opravdu velmi pozoruhodné. Musíme to prozkoumat!" odpověděl mu Sherlock.
"Vypadá to na velmi čerstvou mrkev, a... podívejte se zde, milý Watsone to musíte vidět!"
"To jsou přece stopy lidského chrupu."
"Milý Watsone, vypadá to, jakoby nás čekal zapeklitý případ."
"Ano, Holmesi, už to tak bude. Jdu se podívat, zda tu ve sněhu nenajdu nějaké stopy."
"Jak se tam octla ta mrkev?" otočila se Klára na vysmátého Doktora, který se ihned zatvářil důstojně:
"Mně... vypadla ve spěchu z ruky."