Crossover

Potácím se k brance v úmyslu podívat se do poštovní schránky, co kdyby v ní něco při pondělku bylo.
Není.
Jako obvykle se rozhlídnu. Hele, směrem od Zemědělky kráčí čtyři postavy.
"Co to?" vypadne ze mně.
Dokráčí až ke mně a ta, která má navlečené žluté tričko povědomého střihu spustí:
"Hody hody doprovody... Kostro, přidej se taky!"
"Jsem doktor, ne koledník!" opáčí McCoy zachmuřeně.
"Moment, co VY tu děláte?"
"Ehem... My hledáme..." mladíček se zarazí, nahlédne do datapadu a pak s příšerným ruským přízvukem pokračuje:
"Jadérne vejce!"
"COŽE?"
"Promíňte. Jenóm vejce."
"Proboha na co? To vám místo velryb došly slepice?"

Páteční večer, 23:00, mířím domů – už mi není dvacet, ponocování mi nesvědčí. Hledám právě klíče od auta, když se přede mnou zjeví vysoký muž, s rohatou helmou ještě vyšší. Je dost pohledný – kdybych nebyla na holky, začala bych slintat.
„Jsem Loki z Asgardu,“ pronese. Měla bych zdrhat, ale stojím jako sloup. „Ty jsi Lucy, superčlověk? Konečně se snad jeden z vás ubohých Midgarďanů přiblížil naší úrovni. Budu potřebovat tvá vajíčka, abych z našich genů stvořil vládce vaší planety.“
„Myslím, žes tu špatně,“ špitnu. „Já jsem LucIE. Super jsem jedině v posteli.“
Loki se zamračí a zmizí. Asi je na chlapy.

Konečně mám možnost splnit si svůj dávný sen. Na pódiu exibuje ten vygumovanej pozér, žongluje s vajíčkama a zblbý pionýři na to z hlediště hypnotizovaně čuměj. Vstanu a zařvu z plných plic: „Nebude to dlouho trvat a celá tahle obří říše půjde do kopru! Strana půjde do kopru! A váš novej prezident bude ožralej jak Dán dirigovat berlínskou filharmonii!“ A pak už si jen vychutnávám, jak se tomu trapákovi začínaj chvět tlapičky a vajíčka mu padaj na hlavu, jedno za druhym, až je celej zapatlanej od bílků a žloutků. Vlk vedle mně jen obdivně hlesne: „Tomu říkám Artěk, ty vole.“

Ti dva, žena a muž, tam stáli tak nějak nerozhodně. Chtěli to jablko, to ano, ale něco jim bránilo si ho vzít.
Ze stromu je sledoval had s potměšilostí u plaza většinou nevídanou.
Strom byl ovšem nádherný. Urostlá jabloň v nejlepších letech, právě rodící dokonalá jablka.
Ono to všechno kolem bylo dokonalé.
Rozhlížela jsem se.
Po prvotním úžasu mi ta dokonalost nějak začíná lézt na nervy.
Ti dva pořád toužebně civí na to jablko a vzdychají.
Že by jim ho někdo zakázal?
Slitovala jsem se a šla k nim.
Na hada jsem vyplázla jazyk.
„A co takhle dát si vejce?“

Jo, v Bradavicích se mi líbí. Ranunculus Urex se sice od té doby, co se skamarádil s Fordem Anglia, chová jak z divokejch vajec, ale zatím se vždycky ze Zapovězeného lesa vrátil v pořádku. Pokud se nezačne učit lítat…
Hagrid je milý hostitel, jen mě poněkud znepokojuje to vejce, co si přivezl z prázdnin.
Ani Harrymu, Ronovi a Hermioně nechce říct, odkud to má. Dnes se z vejce začal klubat prapodivný tvor. Drak to není, to Ron poznal hned.
Je asi na čase vrátit se domů. Ale ani doma se příšer nezbavím.
Ranunculus Urex si přivezl z lesa divné vejce.

“How do you like your eggs?”
“Sunny side up,” odpoviem, poskladám ruky na stole a zložím hlavu. Tento nápad mi bol čert dlžen.
Doktor Banner sa postaví k sporáku a ohľaduplne sa snaží čo najmenej štrngotať riadmi. O chvíľu sa kuchyňa Avengers Tower naplní zmesou vôní volských ôk a kávy.
“Can I marry you?” opýtam sa polovážne. “Seriously, I’m not even bothered about the green thing. The breakfast is worth it.”
Doktor Banner sa posadí k svojej porcii, a keď si všimne, že mám prázdnu šálku, prisunie mi džbán. “Just don’t let Tony talk you into any more drinking binges.”

Všechno se děje z nějakého důvodu. Tedy někde jsem to četla.
A tak stojím a přemítám, proč to, že jsem najednou propadla podlahou do Sagu. Je noc. A ticho. Rozptyluji se chůzí. Ten klid mě zneklidňuje, les obvykle nebývá tak tichý. Alespoň ten náš ne.
Když za mnou cosi šustne, trhnu s sebou. Jen pár metrů ode mě stojí La Lunga. Strach. Přemýšlím, jestli mám utíkat, nebo se nehýbat. Je to fuk, stejně se nemůžu pohnout. Trvá to dlouho.
Pak se La Lunga otočí a zamíří pryč. Nezajímám ho. No, jistě, jde za vejcem.
A mně dojde, proč tu jsem.

„Špatně!“ Sherlock vykřikl na dav shromážděný před kostelem a připravený lynčovat. „Díváte se, ale nepozorujete! Mladší děti z chudých rodin, období hladu, pozůstatky nalezené na špatně přístupných místech, stopy lidského chrupu na kostech. Cizímu člověku by kladly odpor – byl to někdo, koho znaly. Komu důvěřovaly. Člen rodiny – ne, byly z různých rodin. Komu děti důvěřují?“
„Policistům?“ navrhl John, jenž stál stranou a křečovitě třímal palcát, jelikož mu bylo jasné, koho budou chtít lynčovat jako dalšího.
Sherlock se zašklebil. „Elementární, Johne! Duchovním!“
Obviněná chvíli sledovala, jak se dav vrhl na kněze, pak pokrčila rameny a přistoupila k Johnovi. „Nedáte si perníček?“

"Doktore?" Batman usrkl capuccino. Tohle měli on a Clark vychytané.
"Mhmm?" zahuhlal Doktor s plnou pusou muffinu, aby dal najevo, že vnímá a je připraven na dnešní disputaci.
Superman zabuboval prsty o stůl.
"Kde jste byl, když tady Báťovi umřeli rodiče? Ty jste zachránit nemohl?"
Doktor zrudl, rychle spolkl poslední kousek pečiva, než se rozkašlal a zasvíjel.
"Tam se toho moc nedalo... rozumíte..."
"Ne, tohle mě zajímá," připojil se temný rytíř. "Vy se jen tak rozhodnete tu a tam někoho zachránit. Cestujete časem. Proč jste nezachránil je?"
"No, když to vezmu matema-"
"A Krypton?"
Doktor si povolil jedním prstem límeček.

Pečlivě odměřená lajna na umyvadle ji dokázala zneklidnit jako máloco. Poslední dobou byly čím dál šizenější... Obchody nešly, celému gangu se teď vedlo mizerně.
"Seber se, kurva! Máš vystoupení..."
Benga poznala i z té výšky. Lajna se zaleskla, a potom už si na nic nepamatovala. ...Až na JIPce.
"Kde ji máte?"
"Tam," bez zájmu kývne bradou lapiduch a dovede návštěvníka k posteli.
"Co mi chcete?"
"Pomoct. Když ty pomůžeš zase mně."
"Nezájem."
"Třeba tě přesvědčí doporučení na jistou operaci. Budeš moct zase chodit... Asi ne po lajně," krutě se usmál.
Roux odvrátila hlavu.
"Stačí, když řekneš jména. A přestaneš fetovat."