Polibek

Nieninquë, moje milá,
jednou večer smutná byla.
Utíral jsem její slzy:
„Neplač, kvítku, mě to mrzí.“
„Nikdo mi tu nerozumí,“
slzu polkne, vzlyky tlumí,
„Ve tvých očích jsem snad víc,
bez tebe bych byla nic.“
Lásku moji chmura tíží,
ale mně se oči klíží,
vlasy temné prsty hladím,
leč s únavou souboj svádím.
„Jen se vyplač, krásná děvo.“
Za chvíli však spím jak dřevo.
Když procitnu za svítání,
překrásné mám uvítání,
zářný úsměv panny zřím,
po polibku zatoužím.
„Dívky sladší nikde není,
dej mi, kvítku, políbení.“
„Dostaneš ho leda stěží,
jelikož ti nenáleží.
Nevím, co tě napadá,
bdělým právo připadá.“