DMD č. 1. pro 1. 4. 2016. Téma: Nejsme na to už moc staří?

V parku sa naháňali decká a obďaleč psy. V rozmazanej šmuhe spoznal vipeta Usaina na srnčích nohách, v bielej guli zase maltezáčku Bellu. Ako štence, zavrčal.
Niekto si k nemu prisadol.
"Nazdar, kamarát," pobúchal potešene chvostom o vyhriatu zem. "Vytiahol si toho svojho konečne na prechádzku?"
"Zase som kríval, preto sme nechodili... On to nemyslí zle."
Zmĺkli. Možno si neboli vedomí šedín na svojich čumákoch, starobu jasne cítili len v kostiach.
"Ak tie je dobre, mohli by sme... ," navrhol s úklonou.
Jeho kamarát s úškrnom vyskočil a, nedbajúc na výkriky jeho páníčka, aby sa nenaháňal, letel s vlajúcimi ušami preč.

Naposledy mě chytil za ruku.
Pamatuji si, když jeho ruce byly hebké. Třeba jsou pořád, jenom moje kůže ztrouchnivěla. Pořádný cit nemám už... ani nepamatuji.
Zase se mračí.
Vždycky jsem mu říkala: „Nemrač se tolik, zůstane ti to!“ Nikdy mě neposlouchal.
Co já se narozčilovala! Nic jsme neměli společné! Tak alespoň teď nakonec se něco našlo. Jsme na ten svět oba příliš staří. A stačilo nám.
Vypadá klidně, možná již usnul, jeho stisk zeslábl. Na mě přeci taky přichází ospalost. Skoro jako večer u televize.
Měla bych postavit na čaj, když se vzbudí, je bez něj... Ach ta moje hlava!

,,Dospělý a dětský, prosim." tak obvykle začínají mé chvíle radosti.
Jako starší sestra mám povinnost o brášku pečovat, včetně výletů za kulturou. Taky mi dá dost práce toho prcka ukecat, že Nemo bude lepší než Spiderman.
Nedočkavá vběhnu do kina a těším se jak na Vánoce, jen kdyby haranti okolo, už 5min po začátku nezačaly dělat bordel, znudění rodiče nereagují a mně to kazí filmový zážitek.
Až když se rozsvítí a vidím, že 90% diváků je o metr menších, říkám si, jestli na to už nejsem stará, ale stáří bude muset počkat, za chvíli je tu Nemo 2!

Nahoru a dolů, po úbočích hor, mezi vřesovišti a rašeliništi (která můžou pohltit ovci, ne že ne)… běželi. Pořád běželi.
Nápad Keithe nechat vycvičit své lidi sklízel ovoce – jeho muži měli větší výdrž. Potom, co našli své plíce. Po večerech, tajně, hledával své plíce i Keith.
“Na tohle jsem už starý,” skláněl se v předklonu a lapal po dechu. Jeho synek se ušklíbl.
“A co teprv seržant,” ukázal na prošedivělého trenéra.
Keith si povzdechl. Neměl nechat to pískle trénovat taky.
“Seržant… je zvyklý.”
Jezevec se pousmál. Keith měl pravdu. On zvyklý byl.
Podobné fňukání slýchal už víc než sto let.

Ve chvíli,
kdy loď s řevem opustí přístav a celá matička Evropa se promění v rozmazanou šmouhu kdesi v dáli,
ve chvíli,
kdy myšlenka dopadne jako kladivo (už není cesty zpět) a já si náhle připadám tak maličký a prastarý,
teprve v té chvíli získává neznámo pevné obrysy.
Neznámo je horko a prach a vůně exotického koření. Neznámo je obloha plná hvězd, které hoří úplně jinak než doma ve střední Evropě.
A tak si říkám, kamaráde, nejsme na to už trochu staří?
V noci uprostřed Amazonského pralesa se vedle sebe choulí dva malí žlutí trabanti. Úplně jako by chtěli promluvit!

Obrysy šalupy se přízračně rýsovaly v ranní mlze a jen pár stěžňů se vypínal nad šedavé chuchvalce, aby uvítal první nesmělé paprsky slunce. K probouzejícímu přístavu se neslo halekání námořníků.
Na nábřeží Catherine naposledy objala svého syna. Sullivan čekající v člunu taktně odvrátil zrak. Námořníci u vesel se potutelně šklebili. Chlapec se však z matčina náručí netrpělivě vymanil. Nebyl už přeci žádné malé děcko. Bylo mu dvanáct let a byl dost starý na to, aby se pustil matčiny sukně. Nasedl do člunu a bárka odrazila od břehu. Nesla ho přes záliv, kde už čekala Betsy, která ho odveze vstříc dobrodružství.

„Míno, nejste na to už trochu staří?“ pravila teta Vařeková, když si k nám do kvelbu přišla pro půl liberky kávy. A strejda Alois, který přišel s ní, opakoval pořád dokola: „Takový nerozum; krize na krku, dítě na cestě…“
Maminka hluboce vzdychla a tatínek mi dal deset korun, že abych došel k panu Šafkovi vyzvednout spravené boty.
Pročež jsem si vzal peníze, ale z druhé strany přitiskl ucho na dveře, aby mi nic neušlo.
Tudíž vím, že nýčko po prázdninách k nám kromě maminky, tatínka, mne a bráchy Ládi přibude ještě jedno úplně nové miminko.
A tak nás bude pět.
***

Křemílek a Vochomůrka podali si inzerát,
že hledají hodnou ženu, co jim bude fusky prát.
Nadšení jim Růža maří - "Nejste na to trošku staří?
Dva chlapi v chalupě? To dneska letí?
Snad si s ní nechcete pořídit děti?!"
"Hele, Růžo, ty jdi k šípku, my chcem ženu a ne kytku."
Víla s nimi vymetla, radši rychle odkvetla.
Nikdo jiný ty dva bratry nenavštívil roky,
čekali, kdy na zápraží zazní správné kroky.
Narazili na chatu na jakousi Mačetu.
Chtěla vidět zázemí, srovnala jim se zemí
pařezovou chaloupku, život visel na chloupku.
A tak radši choděj bosí a maj věčně zmrzlý nosy.

Dobrácky vyhlížející chlapec rozvážně balil do obrovského kufru pečlivě vyžehlené a poskládané oblečení, které mu postupně podával jeho otec. Na stole se vršila hromada dalších věcí. Učebnice, rolička pergamenů, svazek brků, inkoust, kotlík, spousta plátěných pytlíčků, ale hlavně jedno malé úzké pouzdro s emblémem Olivanderova obchodu s hůlkami. Konečně bylo všechno uloženo a hoch se chystal zaklapnout víko.
„Rubíku, nevezmeš si taky svýho Aragoga?“ Drobný mužík držel velikého plyšového pavouka s korálkovýma očima.
Chlapec vzal hračku rozpačitě do rukou, ale pak ji otci velice jemně, přesto rozhodně vrátil.
„Ne, táto. Dyť jedu do Bradavic. Na todle už sem přeci starej.“

Dnes jsem poprvé v životě vyšel na Medník. Vrch, na který se celý život dívám z okna naší chaty a sním o tom, že tam “jednou” vyjdu. Dnes jsem to splnil. Byl krásný den raného jara a probouzejícího se života v pupenech i líném hmyzu a já jsem zahlédl naší chatu i svůj život z pohledu “naproti”. Je to málo? Do vrcholové knihy jsem napsal “odhodlejte se ke své cestě na obzor dříve, než já”. Čtete-li tento text dívaje se z okna na místo, kam se chystáte vydat, vypněte počítač a udělejte to teď. Na tohle nebudete nikdy moc staří.