DMD č. 1. pro 1. 4. 2016. Téma: Nejsme na to už moc staří?

V Hradebním domě bylo veselo. Jako vždy před zahájením Výročního soudu, dnes ještě víc, neboť se družina loučila s Aerwinem.
Gronal se zamyšleně opíral o stěnu, v ruce plný korbel.
„Kolikátý vladyčník to je, kterého takhle vyprovázíš?“ přitočil se k němu Londrin Spálenecký.
„Šestý,“ zamručel šedovlasý muž. „Tys byl první. Pak dlouho nikdo. Ale poslední dobou potřebovalo nového pána až moc vladyctví.“
„Smrt se neptá, ani starého, ani mladého.“
„Někdy hlavně těch mladých…“
Chápal, tenhle pocit už zažil. „Myslíš, že jsme moc staří, abychom Aerwina pořádně opili? Tak jako jste před dvaadvaceti lety zřídili mně?“
Gronal se šibalsky pousmál. „Jdeme.“

Nie sme na to moc starí? pýtali sa v duchu podaktorí, keď trochu previnilo sedeli medzi svojimi deťmi pod zámienkou, že ich doprevádzajú. Iní nenápadne pobehovali sem a tam s občerstvením, len aby načúvali hlasu, ktorý rozprával o
ďalekých cestách, prešibaných zlodejoch a prekrásnych princeznách. Taká hlúposť. Zlaté rybky zásadne mlčali, zlodeji neboli práve féroví a princezné nosili nos tak vysoko, až ich krása prestala byť dôležitá.
Potom to dievča s tmavými očami a gaštanovými vlasmi svojimi rozprávkami očarilo samotného kráľa. V krajine pod jej jemným dotykom zavládol mier a niečo z toho, o čom vtedy všetci tak radi počúvali.

"Máš už sbaleno?" ujišťovala se Margaret.
"Ne,proč? Potřebuju jen chlast a o ten se postarají Severus s Gregem," uchechtnul se Hawkey.
"Co to máš?" vyděsil se Bodie.
"Album. Musíme přece ostatním ukázat fotky dvojčat," usmála se Hermiona.
"Nemůžeme radši letět?" smlouval House.
"Přemisťování je podstatně rychlejší. Jednou si na něj musíš zvyknout," odpověděla Ginny.
"Ani nevím, jestli se těším," svěřila se Alison.
"Pořád tě bere ten rozchod se Severusem?" tvářila se starostlivě Lisa.
Dotyčný Severus melancholicky hleděl na pozvánku. Uvažoval, jestli není na podobné šílené akce už starý.
Pak si však pomyslel - jedou i Cowley a Doktor. To dám!

Seděli u Iana na zahradě, u sebe kytaru, ale celou dobu ji měli opřenou o stůl. První kdo promluvil byl Ian.
“Martine, víš, chtěl jsem tě o něco poprosit”, odmlčel se na chvíli, napil se vody a pokračoval,” nechtěl by sis se mnou ještě někdy zahrát?” Martin přemýšlel a tak Ian dodal:” Bylo by to zase jako dřív, fanoušci by byli nadšení!”
“No, upřímně nevím, Iane”, Martin se na něj podíval,”Nevím, jestli se mi s tebou chce ještě hrát”.
“Tak aspoň teď”, řekl a podal mu kytaru.
“Běž pryč Iane”, odstrčil ho Martin. Nemyslel to ale tak, usmál se.

Když se John žení, je mu čtyřicet. Nevěstě je třiatřicet a proslýchá se, že si ji našel ve veřejném domě. Takový skandál!
Novomanželé se stěhují do Čech. Z obchodníka bankéřem a brzy nato svobodným pánem. Cizinec a bez původu.
Těsně před sedmdesátkou objeví svět vědy. Z Hamburgu si nechá poslat odborné časopisy. Listuje jimi a uvědomuje si, že je na to příliš... málo vzdělaný. Shání soukromé hodiny od odborníků a na hvězdárně zaměstná profesionálního astronoma. Buduje moderní hvězdárnu. Pár desítek kroků od zámku, protože chodí o berlích.
Dveře si u něj podávají vědci z pražské univerzity.
Často o generaci mladší.

Benedikt má rád vůni zoraného pole. Zvuk, který vydávají rozbíjené hroudy. Tvrdost zrn, mnutých mezi prsty.
Každé hrsti požehná než ji rozhodí do větru.
Když se z hlíny začnou zvedat zelené lístky, zbaví dvě rovné větve kůry a sváže je do kříže. Obalí větve svazkem slámy a nakonec strašákovi navlékne starou halenu.
Když přijde sucho, nosí od potoka ve vědrech vodu, zatímco se stonky vytahují výš ke slunci.
Skloní se, aby pohladil zlátnoucí klasy. V zádech mu křupne, když se narovnává.
Obdělat pole je dřina, když tělo přestává sloužit. Ale hladová smrt je horší.
A Benedikt není starý na život.

Maybe he was already too old for all the drama. He used to be different. He didn’t care. But now, he felt empty. Alone. Everybody were moving on with their lives, but him.
Every person in the house hated him. He didn’t blame them. He felt the same way.
Maybe his kind shouldn‘t live this long. He knew, he was broken. Sick.
He locked the bathroom door and opened the case. His thigh was already swollen. Painful to touch. He ignored it, inserting the needle into his flesh.
Maybe it will be worth it. Maybe he will get another chance.

„Nejsme na to už moc staří?“
„Na co jako?“
„No přece na všechno to lítání, skákání přes kdeco, přelézání plotů, běhání lidožravým lesem a to nemluvě o…“
„Poslední byla nehoda!“
„Nehoda? Ty říkáš, že ta hra na schovávanou se Cybermeny byla nehoda? Mohla jsem umřít!“
„A neumřela. Tak jaký je problém?“
„Ty! Všechno bereš, až moc lehce, co když jednou opravdu zemřu?“
„Tak uznám tvoji pravdu, stačí?“
„Ne.“
„Podívej, Sarah Jane, já žiju moc dlouho, abych si se svými nepřáteli hrál dětské hry.“
„Ty mizernej necitelnej senilní dědku! Já ti ukážu jak nebýt na věci moc starý!“
„Moje řeč, holka!“

Zavírám pracovní mail i diskusi pod nejnovějšími zprávami. Mám všeho dost. Pryč s odpovědností dospělých.
Ale pak zamrkám na svého drahého a za chvilku se vytrácíme z bytu jen s pár drobáky v kapsách a občankou pro všechny případy.
Touláme se městem a zas jsme dva puberťáci, kteří zkouší, co vlastně můžou tomu druhému říct. Obdivujeme svět kolem a plánujeme, co všechno jednoho dne dokážeme. Za pár peněz si v centru dáme langoše s kečupem a prostě se máme. A závodíme, kdo první přeběhne náměstí.
Ačkoliv máme do konce večera kapsy úplně vysypané, svět okolo nás je zcela v pořádku.

“Sometimes,” I mutter, “before I properly wake up, half-dreaming, I believe Yorick is coming back.”
Genet squeezes the nape of my neck and moves closer. I suspect he does actually want to kiss me, but that would make him a villain, and he’s presently rather set on the wise mentor role.
“You’re too old for fairytales, Eve,” he says. “Once someone dies, they are dead.”
Yes, yes. I can see that much in the crime scene photos strewn over his desk. Death is pretty reliable.
I think if I ever again wanted a love affair, I would choose someone reliable.