DMD č. 7. pro 7. 4. 2012. Téma: Zprava dobrý

Alica došla ku stolčeku, na ktorom bol koláč tvaru srdca s ľavou stranou žltou, pravou hnedou. „Som zvedavá, čo sa stane, keď ho ochutnám.” Ochutnala zo žltej strany. „Fuj, ten je hnusný.” Koláč aj stolček sa zrazu zmenšili. „Aha, zväčšila som sa. Skúsim druhú stranu”. Ochutnala hnedú časť. „Mňam, sprava je fakt dobrý.” Ako očakávala, koláč sa zväčšil na pôvodnú veľkosť. „Dám si ešte.” Koláč aj stolček sa zasa zväčšili. Alica vyšplhala na stolček a zas odjedla. Už bola veľká iba ako koláč. „Usadím sa v koláči, keď budem hladná, tak z neho odjem a hneď ho budem mať viac.”

Autorská poznámka: Navazuje na drabble Takové normální chatování http://www.sosaci.net/node/725 .
Po neblahém incidentu se Sheryl jsem mu přísně zakázal půjčovat si mé věci a jakkoli narušovat mé soukromí.
S kamennou tváří se podřídil. Jen se zeptal, co budeme dělat se společnými věcmi.
Příliš unavený na to, abych odpovídal, odešel jsem spát.
(Věřte mi, nikdy nejste natolik unavení, abyste mu nedokázali odpovědět na otázku.)
O minutu později si Sherlock odpověděl sám.
Do rána pilou rozpůlil gauč, křeslo a kuchyňský stůl.
Lednici, mikrovlnnou troubu, televizi, sporák, umyvadlo a vanu rozřezal autogenem.
Na hysterický výkřik paní Hudsonové: „Proboha, jak to tu vypadá?!“ ze svého místa v obýváku odpověděl: „Já myslím, že zprava dobrý.“

Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Než mě čapli, fotil jsem nahotinky.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Sypalo to, ale hlavně mě to bavilo.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Pak mi řekli, že buď pudu sedět, nebo budu dělat pro ně.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Taky mohli říct oč jde.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Dřiv krásný kočenky a teď… škoda mluvit.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Grázlové, padouši, zločinci. Nic kloudnýho ke koukání.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Ale jo, měl jsem tu i nějaký holky z ulice, co jsem fotil tehdá.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Aspoň že tady zůstala ta otáčivá židle po starým Bertillonovi.

Bodík je bodík!
Zprava dobrý... zleva taky... a na lem přidáme droboučký volánek. Nehrb se! Neměly by být kolem knoflíkové lišty sámky? Ale sámky jsou trochu z módy... Živůtek prostě musí být řasený! Materiál si o to přímo žádá!
A sukně šikmo střižená! Aby splývala! V pase víc projmout, abys vypadala štíhleji. Né, nemyslím si, že jsi tlustá. Jenom chci zdůraznit tvé přednosti. Né, dietu nedrž. Stejně bys to nevydržela. Až do toho střihnu, tak už to musí bejt dokonalý. Příště už to bude naostro, vem si tu podprsenku, co budeš mít. Tuhle? Zbláznila ses? Máš ji až pod lopatkama, máš blbou velikost!

„Proč se tohle stane vždycky mně?“
„Myslím, že to není až tak neobvyklé.“
„No rozhodně to potvrzuje Murphyho zákony. Když mám rande, musí se mi udělat beďar.“
„Ale prosím tě, je to jen malý pupínek.“
„Malý pupínek?! Vypadá to jako druhá hlava!“
„Zase nepřeháněj. Máš to jen na levé tváři. Zprava je to dobrý.“
„Jo, takže si budu přítele celý večer držet vpravo. To by nemělo být tak těžké.“
„Navíc jdete do kina, tam bude tma. Určitě si ničeho nevšimne.“
Vyšla před barák. U chodníku zastavilo auto.
Mít ho napravo. Brnkačka. Sedadlo spolujezdce.
„Ahoj miláčku. Co to máš na tváři?“

Bodík je bodík...
Pod pódiem osamocený Adolfek s pivem v ruce poguje do ticha. Klub je zatím až na pár věrných prázdný. Účinkující běhají do zákulisí a zpět a tváří se důležitě.
„Nechceš pomoct?“
Bicman přešlapuje nad rozloženou bicí soupravou.
„Děkuju.“
Zpěvačka pokrčí rameny a nechá se Adolfkem pozvat na panáka.
„Začneme s klimprem,“ huláká zvukař ze své lóže.
Klávesistka úspěšně doputuje přes kabelové moře ke stolku a uhodí C-dur. Netrefila se, naštěstí jsou reproduktory dosud němé.
„Jsi zapojená?“ ušklíbne se kytaristka.
„Jsem, ale nehraje to!“ Na důkaz hrábne do klapek a málem ohluchne na pravé ucho.
Tentokrát měl koncert jen hodinové zpoždění.

„Jej!“
„Copak?“ ohlédla se po něm.
„Zvíře, asi hraboš,“ vysvětloval. „Už ale zmizel.“
„Aha,“ usmála se.
Kráčeli polní cestou dál. Počasí výletníkům přálo a svět kolem byl přímo nádherný.
Začal k nim doléhat občasný hukot aut.
„Chceme pak jít po silnici?“ zeptala se nedůvěřivě.
„Ne, ale musíme ji přejít, pak pokračuje žlutá,“ objasňoval.
Napadlo ho, jak moc si zvykl na všechno, co ta holka umí a dokáže.
Kousek za místem, kde chtěli přejít, se silnice stáčela.
Sledoval zatáčku. „Zprava dobrý?“ zeptal se automaticky.
Významně si odkašlala.
„Co?“ zmateně se po ní podíval.
Poklepala bílou holí o asfalt.
Oba se rozesmáli.

Poznámka: slash 15+
´Seregile to snad nemyslíš vážně!´ Myslel.
Čekali v tmavém výklenku chodby, odkud měli výhled do pracovny, do níž chtěli vniknout, až ji majitel domu opustí. Byli tam už hodinu a půl.
„Zprava dobrý.“ zašeptal neslyšně Seregil, tak to uměl jen on, odpověď na Alekův nevyřčený nesouhlas. Vrátil se k oždibování Alekova rtu. Natiskl jej zády na stěnu a udílel mu další lekci umění jazykového. Alek měl co dělat s třesoucími se koleny, ještě než ucítil Seregilovy prsty u lemu tuniky.
Byla to nejtěžší zkouška jakou, kdy podstoupil. Skoro uspěl.
***
„Věděl jsem, že je nahluchlý.“ ubezpečil ho při cestě domů Seregil.

Už jsem vážně nevěděl, kam jet. Naprostou tmou probleskovaly jen fosforeskující děsivé agresivní příšery. Kamkoliv jsem zamířil, hned jich byly kolem nás celé tlupy a tloukly nám do kapoty. Můj navigátor byl zoufalý. Zprava dobrý, překřikoval řev útočících. Hned jsem zatočil. Tíseň mne úplně ochromila. Sotva jsem dýchal. Snad jim unikneme. Projížděli jsme podivným tunelem. Něco bylo jiné. Hrůzné bytosti zmizely. Konečně! Rozlila se ve mně úleva. Ještě roztřesený jsem vyjel ven. Proboha! To nebyl tunel, ale gigantické rozkročené nohy obra, otce oblud. Právě nás chtěl zašlápnout.
Zprava dobrý, houkl mi syn znovu do ucha a probral mne z mikrospánku.

Ještě jedno bez nároku na bodík. Nemohla jsem se rozhodnout.
To tenkrát Bejval Antonín vynalezl hru na divochy. Plížili jsme se lesem a bedlivě se rozhlíželi na všechny strany, zdaliž neuvidíme něco podezřelého. Vtom v houští zapraštělo. Vyřítil se z něj Habrovák, mával klackem a hulákal: „Řežte je!“ Najednou tam bylo nepřátel milión, pročež jsme se rozhodli spasit útěkem. Habrováci řvali, mazali za náma a chtěli nám nadběhnout. „Vpravo dobrý,“ zaječel Zilvar, ale nebylo to dobrý, neboť zprava se blížil pan Fajst, mával holí a křičel silným hlasem: „To je mládež, horší než pohani!“ Z čehož jsme se radovali, neboť dokonce pan Fajst uznal, že umíme hru na divochy náramně.