DMD č. 8. pro 8. 4. 2016. Téma: Vidoucí oko

Omamná vůně koření snáší se vzduchem,
prašné ulice řinčí obchodním ruchem,
vzácné koberce, nejdražší hedvábí,
které pouze unesené dcery vyrábí,
nádherné látky poseté diamanty,
a maso pečené na všechny varianty,
sladké koláčky z divokých citrusů,
a to vše ve stínu vzrostlých fíkusů,
vdané ženy v průsvitném oděvu,
nejdou daleko k svůdnému úsměvu,
obskakují statné bojovníky,
prstíky ukazují na uvězněné slavíky,
touží po kožešinách medvědů,
pod bedlivým dohledem dědů,
hrají si mladé princezny s ženichy,
nevinnou hru s kuličkou a kalichy,
polibky mění si ti starší potají,
a uchvatitelé klisny si sedlají.
S láskou pečuje o své barbary,
vidoucí oko Sahary.

Zabušil jsem na dveře doktora Kleina. Když se dlouho nikdo neozval, prostě jsem vešel. (Gwyneth povídala, abych se bez kapek na spaní radši nevracel.)
Pohled na šerifa v péči lékaře byl dost neobvyklej. Zatímco doktor Klein se snažil opatrně sešít šerifovo roztržený víčko, šerif Joe vypadal, že doktora brzy donutí vypíchnout mu jehlou zdravý oko.
„Jestli sebou budete takhle házet, svážu vás do kozelce!“
Se zájmem jsem přistoupil blíž.
„Copak se stalo?“
„Ale coby,“ odfrkl si doktor. „Už zase čučel klíčovou dírkou do ložnice slečny Elisabeth. Má štěstí, že právě psala esej o Shakespearovi a popadla pero a ne meč.“

Byl to dokonalý model krajiny. Kopce vytvarované jako živé, řeky se vlnily, rozlévaly se do mokřadů, obtékaly skály, vlévaly se do jezer a při tom všem jemně zurčely. Miniaturní stromy na temenech kopců se lehounce pohupovaly v neexistujícím větru.
Ale lidská sídliště zůstávala nehybná. Jen tu a tam se nad některým z nich rozzářilo malinké světélko. Jako by stoupala hvězda na nebe.
Výbuchy dětské magie.
Rektor Leyland je dychtivě sledoval. Hodnotil sílu jednotlivých záblesků. Zažíhaly mu v očích ohníčky hrabivosti.
Severin nehnutě svíral měděný rám mapy.
Až se pustí, mapa se odmlčí a jemu v hlavě začne vybuchovat ohňostroj bolesti.

„Císař tě vidí!“ hřímal vrchní misionář při každé bohoslužbě, a aby svému kázání dodal patřičnou váhu, nechával všude po lodi vyvěšovat vyobrazení svatého Vševidoucího Oka.
V jeden významný den shromáždil celé velení na pozorovatelské palubě, v jejímž středu stála zakrytá deska. „Božský Císaři, shlédni na naše konání...“ počal kázání, které uzavřel slovy: „A nechť tvé Oko nad námi bdí!“ a strhl kryt z desky.
Celému shromáždění se ukázal obrazec velkého kosočtverce s čárkou uprostřed a malými čárkami kolem, nalepený na desce. Někteří rozpačitě odvraceli zrak, na vrchním misionáři bylo vidět, jak se dusí vzteky. Jen navigátorka se usilovně tvářila nevinně.

Rovná, tichá planina je zalita měsíčním světlem. Je noc, může být okolo druhé. Je takové ticho, že je slyšet zvonění mrazivého vzduchu. Nehýbu se a naslouchám tomu zvonění. I můj dech tady zní nějak nepatřičně. Nakonec se vydám na cestu, pod nohama mi křupou zmrazky. Každé křupnutí se nese jistě daleko. Planina se v měsíčním světle fantasticky třpytí, získává zcela nezemský, cizí vzhled, který neděsí, nýbrž fascinuje. Znovu jsem se zastavil a pohlédl vzhůru. Luna odrážela světlo, které ukradla Slunci, připadal jsem si jako pod ohromným okem, vidícím mi do nejzazších hlubin duše. Mare serenitatis je jako zřítelnice. Noční patrola.

Svět je tmavá kostka, dost velká, aby se do ní vešla matrace, na které se Dalila může natáhnout (poslední dobou jí přečuhují nohy), ne dost vysoká, aby se v ní mohla postavit. V podlaze je díra - záchod, v koutě flaška s vodou. Dalila má i poklad – knížku. Víc toho v jejím světě není.
Tedy kromě kukátka. Kukátkem projde flaška nebo Dalilina ruka. Většinou se ale Dalila kukátkem dívá.
Vidí: slunce na podlaze, záclonu ve větru, občas nohy (do kolen), chuchvalce prachu, osminohá zvířátka, šestinohá zvířátka.
Jen díky oku, přitisknutému ke kukátku, Dalila ví, že celý svět není jen tmavá kostka.

Na ten den byl připraven test z chemie. Náš úplně první na gymplu. Paní profesorka nás sice nabádala, abychom se učili, ale vysvětlete to dvanáctiletým dětem s vlastní hlavou. Někteří chytří spolužáci se rozhodli zeptat se těch starších. To byl špatný nápad. Když jste druhým rokem na škole, tak vás často vyšší ročníky vytrollí. A tak nám bylo řečeno, že si můžeme udělat taháky a všechno bude v pohodě. Nebylo. Nejen, že na půlku profesorka přišla, když obcházela s testem, ale za chvíli našla i zbytek. Test nikdo nedopsal. A chemikářka (dnes naše třídní) si tak získala přezdívku “Sokolí oko”.

Procházel slunečným městem a užíval si krásného dne. Cestoval po turné s kapelou po Evropě, a i když hudbu nade vše zbožňoval, stejně se vždy nejvíce těšil na to, až se projde po okolí, prohlédne si památky a ochutná místní speciality.
Jakmile nastal čas jít a adrenalin v krvi se začal nebezpečně zvyšovat, vydal se k hale, kde se mělo konat večerní představení. Nejprve se bál reakce fanoušků, kteří postávali kolem haly, a v jejich očích bylo jasně zřetelné, že se nemohou dočkat živé hudby.
Prošel kolem jako každý jiný. A nikdo nic nezaregistroval. Ach, to vidoucí oko jejich fanoušků.

Nejsem nic. Mám štěstí, že se mě ujali. Měl bych děkovat osudu. Mlčet. Ale nemohu.
Vždyť můj původ byl zamlčen, o občanství jsem byl připraven! Jsem čisté krve, jen nejsem dokonalý. To mé oko mě srazilo, má vada mě připravila o budoucnost. Mohl jsem mít slavný život, zakončený hrdinskou smrtí ve válce. Teď jsem však tím nejposlednějším otrokem.
Občas spatřím svou matku a otce. Jsou to vážení lidé. Ach, kéž by i mé druhé oko bylo nevidoucí. Kéž bych v té jámě zemřel! Alespoň bych neviděl svou hanbu. Není větší potupy než sloužit. Není větší potupy, než když Sparťan slouží!

Muž sevřel mezi prsty látku a jedním trhnutím odhalil hladkou plochu zrcadla.
„Doufám, že je to tentokrát to správné. Ověřil sis pohlaví?“
„Ano, má královno. Vidí a posuzuje každého… ehm, muže.“
„Uvidíme, odstup!“
Mohutná žena v bohatém šatu pohlédla na svůj odraz.
„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější?“
Místností zaduněl hlas: „Ioannes Stupido, známý jako Hloupý Honza.“
V lesklé ploše se zavlnil obraz obtloustlého junáka sedícího na peci. Hlas pokračoval: „Ale hned po něm jste nejkrásnější Vy Vaše Veličenstvo.“
Spokojeně se usmála. „Dám ti otrávené buchty. Najdeš ho, nalákáš do lesa a necháš ho jimi udávit. Jasné?!“