DMD č. 8. pro 8. 4. 2016. Téma: Vidoucí oko

V říši Pána času byste našli pouze dva typy poddaných.
Jedni byli pracovití jako mravenečci a velmi perfekcionističtí. S každým započatým úkolem se vypořádali tak rychle a efektivně, že je při jeho plnění nikdo nikdy nepřistihl.
Zato s druhými byla trochu potíž. Sice se pořád něčemu věnovali, ale do konce nedotáhli nic. Výsledkem jejich neustálého konání byla pouze činnost samotná.
Ač byli jeho poddaní, nesnažil se je Pán času nikterak napravovat. Naopak. Jeho posláním bylo dohlédnout na to, aby všichni zůstali tím, kým jsou.
Směl pouze pozorovat, jeho oči však viděly vše.
Ne nadarmo se mu říkalo král Vid I.

"Tak, pane Harte, je to jen na vás."
Měl na výběr...
Jenže podle čeho volit?
Chlapec zavřel oči.
Místnost zavířila jiskrami magie.
Žhnoucí plameny profesora a čaroděje v jedné osobě.
Roztěkané a nesoustředěné blikání nahé prostitutky o patro níž.
Až o kus dál zahlédl hejno jisker prskajících všemi směry.
Hejno kluků o málo starších než on táhlo vůz.
Ubozí, otrhaní a levnější než kůň, jemuž ušetřili síly.
Levnější než parní stroj.
Právě tam by skončil.
Zapřažený do vozu nebo připoutaný k motyce.
Už neváhal.
Pero zaskřípalo.
Místo nuzáka v otrhaných šatech.
Seděl u stolu.
Nový student černé magie.
Budoucí nekromant.

Ta žena měla tolik negativních referencí, že horšího kandidáta na místo učitele jasnovidectví dosud nepotkal. Když mu z kávové sedliny na dně šálku předpověděla, že se během následujícího roku setká s čarodějkou, která navždy uchvátí jeho srdce do svých spárů, zdvořile se pousmál a chtěl pohovor ukončit.
Mrazivá věštba, která vzápětí rozčísla trapné ticho, ho donutila zpozornět. Ta slova se vydrala z jejích úst v podobě nelidského chroptění a Brumbál nepochyboval, že právě vyslechl opravdové proroctví.
Nebyl ale jediný, kdo je zaslechl.
Když za dveřmi objevil mladíka s mastnými vlasy, přál si, aby vnitřní oko Sibyly Trelawneyové skutečně nikdy nevidělo.

Garfield nervózne máchal chvostom a premýšľal. Jon bol v poslednej dobe milý! Ukončil diétu, v kalendári nahradil všetky pondelky za nedele, váha začínala čislom mínus osem.. niečo sa deje! Bude nutné spraviť pár domových úprav...
"Som doma!" ozvalo sa popoludní nadšene z vchodových dvier."Čo si dnes spraviť porciu lasaní?" zahrkútal Jon. Garfield otvoril oko a zahľadel sa na protiľahlé zrkadlo.
"Nevstávaj, spravím sám." dodal Jon. Ale Garfield zazrel, ako tajnostkársky vyťahuje z tašky istú fľasku...
Pri pohľade na mačací šampon sa mu zježili všetky chlpy, až vyzeral ako prerastená vianočná guľa a vystrelil k svojim dvierkam.
Nepomohlo.
Neprepchal sa.

U krbu sedí starý muž. Pravé oko mu zohavila choroba, od mládí na něj nevidí. Nevadí mu to. Rodina ho miluje a v práci mu to nebrání. Teď také píše. Brk tiše skřípe po papíře.
V klíně mu usnulo batole, druhý vnouček se tulí k jeho zádům jako opička. Objímá ho drobnýma rukama kolem krku a rozpustile se chichotá, když dědeček přeruší psaní a pošimrá ho brkem na nose.
Stařec zamyšleně hledí do plamenů. Zdá se mu, že se do krbu dívá přes zamrzlé sklo. Jen tam, kde ohnivé jazýčky olízly námrazu, je malé okénko.
Srdce mu sevře ledová ruka.

Pořád všem na očích. Pod tichým, a často ne zcela tichým, dohledem. Jako kdyby nestačilo všechno to papírování.
Jeden by řekl, že ředitelé dosazení temnými diktátory budou mít v tomto ohledu volnější ruce. Ale ačkoli mu vyhovuje role hnusného záporáka, nebude trestat Minervu za to, že mu celou svou administrativní agendu hodila na hlavu. Doslova. Tihle Skoti...
Z hromady tyčící se do závratných výšin vybere pergamen.
Namočí brk... Už je to tady zase.
Přiloží brk k pergamenu... Stupidní modrá!
„Tady se nedá pracovat!“ zařve a vrhne brkem, který zůstane zaražený v koberci. Třískne dveřmi.
Albus Brumbál se zachechotá. Dneska podesáté.

Gmor, antropologický důstojník výpravy financované akademií věd Proxima Centauri, začal diktovat počítači nejnovější poznatky o lidské rase.
„Poté, co se humanoidi rozmnoží jsou jejich volací znaky změněny na „matka“ a „otec.“ Jak nedochází k záměnám v rámci druhu je zatím neznámé. Podle všeho otcové po rozmnožení ztrácí v životě mláděte význam, pokud se nepočítají život ohrožující situace do kterých takzvané „děti“ dostávají. U „matek“ dochází ke změnám nejspíše na biologické úrovni, rozšiřující jejich zorné pole na třistašedesát stupňů. Jev samice samy nazývají „oko vzadu.“ A to i přesto, že žádná příbuznost lidí a domorodých obyvatel Pluta nebyla geneticky nijak prokázána."

Na další planetě žil tyran.
"Už na tebe čekám," řekl spokojeně.
"Jak jste věděl, že jsem tu?" tázal se opatrně Malý princ.
"Mně nic neunikne," poklepal na předmět vedle sebe.
"To je oko?" zeptal se Malý princ.
"Díky němu vidím všechno."
"To je oko?"
"Nevím, co to je," odsekl tyran rozčileně: "Důležité je, že vidím na celou planetu."
"Ale vždyť tu nikdo není..."
"Ty tu jsi."
"Dá se s tím dívat na oblohu?"
"Proč bych se díval na oblohu? Tam lidé nejsou."
"Lidé ne. Sbohem," řekl Malý princ a odešel.
Musí to být smutné, nevidět západy slunce, pomyslel si ještě.

Vedeme legionáře zasněženým polem. Ale každý krok je těžší, vina pálí v hrudi, cesta mizí...
Chtěla jsem se zabít…
Copak to můžu někomu říct?
Chtěla jsem se zabít a Bůh mě potrestal.
Vždy jsem bratrům říkala vše... ale co když vražda našich rodičů skutečně byl Boží trest za moje hříchy? A jak potom mohu žít?
Pohlédnu na utrmácené bratry. Nedokážu to před nimi vyslovit.
Bože, potřebuju se vyzpovídat!
Zastavuji, skrývám slzy. V davu procházejících uniforem vidím pronikavé černé oči. Rychle utírám tvář, ale Záboj přistupuje. Tiše podává čutoru, studená voda pomáhá.
Potřebuju zpovědníka. Potřebuju rozhřešení.
A tady ho i najdu.

Přivedli slepou dívku k lesní studánce. Ledová voda prýštila ze zdroje, lesknoucí se na ranním slunci.
"Krásná panno, očisti si své oči ve vodě léčivé. Zrak se ti navrátí, štěstí spolu s ním! Konečně se uvidíš v odrazu zrcadla!"
Dívka se sklonila nad vodou a oči své omyla.
Když zvedla hlavu, stékaly jí slzy po tváři.
"Já... já vidím!"
"Zázrak," volali, "zázrak!"
"Vidím hloupé klišé, které říká, že lidé, co nevidí, nemůžou být šťastní! Nepotřebuji vidět obličej svůj, stačí mi zvuk mého hlasu a vůně lesa. Tato voda léčivá není, nebyla a nebude."
Nevidomá dívka odešla s hlavou hrdě vztyčenou.