DMD č. 8. pro 8. 4. 2016. Téma: Vidoucí oko

Oblékla si svůj dlouhý háv, posbírala úkoly pro následující desetiletí a pro jistotu se zamračila na každého anděla, kterého po cestě potkala.
Neměla svoji práci ráda. Zvlášť v okamžicích, kdy jí Osud svěřil lejstra a s nimi i děsivou moc vidění.
Nesnášela procházení se po světě s tím, že její vševidoucí oko vidělo všechny ty osoby mrtvé, zavražděné, otrávené. A teď ji to zase čekalo, protože na rozdíl od jiných svých kolegyň se nevyspala s tím otravným andělským recepčním, který spravoval záležitosti Osudu.
A tak právě odcházela naštvaná a podrážděná.
Aby se jako pravá Smrt vypravila do Německa roku 1933.

Cítil jsem potupu. Já, válečný mág, jsem skončil jako atrakce na místních trzích.
Do stanu vstoupila korpulentní dáma a posadila se naproti mně. Něco žvatlala, ale já neposlouchal. Chvilku jsem předstíral, že upřeně zírám do křišťálové koule a přitom jí letmo prohrábl myšlenky.
"Mám pro vás smutnou novinu, do zimy váš manžel podlehne chorobné nemoci. Ale nezoufejte, projeví o vás zájem záhadný cizinec."
Odcházela ze špatně předstíraným smutkem.
Dalším zákazníkem byl mládenec. Z jeho hlavy jsem rychle vycouval a otřást se pod náporem perverzností. Fuj. Raději jsem si vymyslel báchorku o tom, jak nalezne poklad.
Tohle bude ještě dlouhý den.

Jeho táta, kterej byl mimochodem pěkně zákeřnej vodník a taky na to dojel, tohle kouzlo používal, aby zkontroloval ryby, synka i potencionální utopence. Karl to kouzlo nikdy neměl rád, protože ho pak táta nutil, aby se měnil v koně a lákal nebohý lidi do vody.
Nepoužil ho roky. Nikdy neměl potřebu rozšiřovat sbírku duší. Zvlášť když se v příbramské Oboře pod starou vrbou tak dobře žilo. A pak, byl tu vedlejší účinek. Občas byl rozdíl v tom, o čem jste si mysleli, že potřebujete vidět nejvíc, a v tom, co kouzlo ukázalo. Nelhalo. Hodnotilo.
Neukázalo nepřítele.
Ukázalo jeho největší viny.

Viděl jsem kněze. Prolil pro něj tisíc slz.
Viděl jsem kněze. Šikovného mladého kněze ve zdobném ornátu.
Viděl jsem kněze v oku času. Viděl jsem ho a on mě neznal.
Viděl jsem kněze. Kráčeli jsme jeden proti druhému.
Viděl jsem kněze. Držel mě v náručí.
Viděl jsem kněze. Bylo mi zle a on mě znal.
Viděl jsem kněze. I on pro mne plakal.
Viděl jsem kněze. Stál na křižovatce času a pořád nevěděl.
Viděl jsem kněze. Přicházel s bolestí.
Viděl jsem kněze. Stál jsem při něm a on při mně.
Viděl jsem kněze. Plakal jsem, když umíral.
Viděl jsem kněze.

Musel vědět o všem co se v pevnosti dělo, případně mohlo udát. Jinak by si neudržel renomé.
Objevující se neumělé obrázky zírajícího oka ho potěšili. Říkali lidem, aby si dali pozor. Ani jejich tajemství před ním neschovají. Malby se objevovaly i na domech vážených občanů. Nebylo před nimi úniku. A nikdo netušil, co znamenají.
To se mu líbilo.
Když objevil nápis "velký Béčko tě vidí" rozhodl se zakročit. Pro srandu jim tu nebude.
Nápis zmizel do hodiny.
Jeden cotas si musel nechat narovnat zlámané prsty.
Narazil sud. Otevřel hostinec.
Vše se vrátilo do normálu.
Dál vše pozoroval s vědoucím úsměvem.

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás dnes ve svých sbírkách. Máme nádherný den s jasnou viditelností, proto se budeme zabývat předměty, které nám umožňují tento fyzikální jev ocenit.
Nikoli, nebudou to čočky fotoaparátů. Objektem našeho zájmu budou modely oka. Budeme je čistit. Příliš vás tím neznavím, modelů použitelných pro výuku vlastní naše škola pouze několik.
Lidské oko je podivuhodný orgán. V minulosti ho někteří vědci pokládali za nejdokonalejší v živočišné říši, a tudíž za jasný důkaz nadřazenosti člověka, i přesto, že komorové oko hlavonožců se již vyvarovalo nedostatků jako je slepá skvrna a nervová vrstva před sítnicí se světločivnými buňkami.

No a co že je konec světa. Nenechala se tím nijak ovlivňovat ve své rutině. Byl tu pes, který potřeboval proběhnout, domácnost, o kterou bylo nutné se postarat.
No a co že je válka. Svět se nezastaví, pořád je zapotřebí pracovat, žít.
Fronta se blížila, ale ona se nebála. Zvěsti o neobyčejných obráncích dorazily až do její vesnice.
Teď dorazili i obránci.
Dnešní noc prý byla obzvláště tmavá, tvrdili.
Potřebovali průvodce.
Ona znala v okolí každý kámen.
„Není vidět ani na krok,“ stěžoval si jeden.
„To nevadí,“ řekla. Její vodicí pes vstal a protáhl se.
Byl čas jít se proběhnout.

Nocovali kousek za Lázem, ukrytí v malé padlince uprostřed lesa, kde vlhkost zalézala do kostí. Karlovi to nevadilo, ale Čestislav už cítil svých téměr 90 let v každém nádechu. Nakonec usnul, aby ho probudily výkřiky děsu a hrůzy. Vyhrabal se ze spacáku a našel Karla u studánky. Ležel vedle ní v pozici plodu, dlaně si tisknul na oči a nehty si drásal kůži na hranici vlasů. Zřejmě použil staré vodnické kouzlo - vidoucí oko - které dokáže najít i posledního pulce v povodí. I člověka. Někdy.
"Cos viděl?"
"Cos viděl?!"
"Viděl jsem sebe." A oheň.
A někdy ukáže to, co vidět nechcete.

Anthony se zarazil. Temná postava si ho všimla a vyšla k němu. Cris rozsvítil a Tony si mohl prohlédnout ženu v roztrhaném oblečení. Cris jí musel vysvětlit, kdo jsou a co tady dělají, což ženu poněkud uklidnilo.
"Náhodou nevíš, kde tady sehnat vesmírnou loď, co?" zeptal se trošku vyděšeně Anthony.
"Já ne, ale vím, kdo by to mohl vědět."
Cris s Anthonym ji následovali na půdu, kde odkryla obrovské oko a stoupla si vedle něj.
"Ptejte se, on vidí všechno," řekla žena.
"Ale neslyším nic," řeklo oko.
"Ale vždyť jsi teď odpověděl!" rozčílil se Tony.
"Umím odezírat ze rtů, blbečku!"

Stála na samém okraji a dívala se dolů. V hloubce pod ní se v záři měsíce leskly ostré hrany skal...
Zhluboka se nadechla. Noční vzduch byl chladný. Náhle sebou trhla a ohlédla se. Sledovaly ji dvě oči. Toulavý pes. Stál kus od ní. A pozoroval ji.
,,Jdi pryč", sykla. Až se lekla svého hlasu. Nepohnul se. ,,Zmiz!" Po tváři jí stékaly slzy. ,,Prosím..."
Místo toho popošel blíž. Tiše zakňučel a upřeně se na ní zadíval.
Několik dalších vteřin stáli proti sobě, hleděli si do očí.
Pak se svezla na zem a zabořila obličej do jemného kožichu.
Pes jí olízl nos.