DMD č. 8. pro 8. 4. 2016. Téma: Vidoucí oko

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či by sme už vyliezť nemohli. Veď už skoro týždeň tu na salaši zavretí trčíme.
- Jáj, starý môj, vylez si, keď sa nebojíš. Ale pamätáš sa, ako to krepô psisko dopadlo, keď čumák vystrčilo.
- Veruže sa pamätám, veď na niečo takô sa nedá zabudnúť. Odvtedy predsa na jedno oko nevidí. Aspoň mu to druhô ostalo vidiace. Ale radšej ho už von nepúšťaj. Čo ti to na um prišlo Anči sa pýtať, či ti raňajky nanechystá a panvicu jej do rúk strkať?

Ježíš to v pubertě neměl vůbec lehké...nojo, to je tak, když je váš otec vševidoucí, vševědoucí a ještě k tomu Bůh. Když byl poprvé omámen nikotinem a cigaretovým kouřem se málem zadusil, tak večer dostal od Josefa zaracha na počítač, protože to na něj biologický otec napráskal. Taky na něj často žaloval, když tajně měnil vodu ve víno. A vemte si jaké to je, když vás vlastní otec sleduje ve sprše nebo... no... s rukou v kalhotách (nedivte se, Ježíš nebyl žádné neviňátko) Prostě trapné. Měl z toho docela depky a když si našel holku, bylo to ještě horší.

"Podívej se, Koší," kývla hlavou Želva směrem k lidskému mláděti.
"A co? "
"Spí s otevřeným okem."
"To my přece taky."
"Jenže my tak úplně nespíme. Monitorujeme nebezpečí. Tohle ono se vůbec nehýbe. Co vlastně dělá?"
"Hmmm... Třeba má v oku malinkou kameru, která natáčí všechno, co děláme. Páníčci si to večer přehrají a vyzvědí, co která z nás provedla. Strašné! Už nikdy neskryješ, žes to byla ty, co se vyzvracela do postele! Žes to byla ty, co učůrla v koupelně!"
"Bojííííím....."
"Ale no tak... Dělám si legraci. Kde jsi, Želví?"
Želva se schovala až tam, kde jí žádné oko nevypátrá.

„Včera jsem měl zajímavý případ,“ začal hovořit doktor Ambrož. „Jak jistě víš, vždy v úterý ordinuji v optice na Severní. Navečer se tam najednou zjevily tři stařeny. Věk jsem odhadl tak něco mezi devadesátkou a smrtí. Že všechny hrozně špatně vidí. Při vyšetřování té první jsem zjistil, že má jen pravé oko, na které skoro nevidí. Nakonec to vyřešily brýle. Ale silné, patnáctidioptrické!“
„A v čem je to zajímavé, Karle?“ zeptal se jeho kolega Kruliš.
„Za prvé se všechny tři začaly o to jediné oko a brýle hádat až prát. Druhý šok byl, když nahlásily sestře jména. Prý Sestry Gorgon.“

Dvě postavy v lese, tváře skloněné,
ruměnce na tvářích, prsty spletené.
Mladý pár, srdce láskou zmámená,
tou láskou, která vše znamená.
Náhle jejich malý svět, narušil hlas,
,,Maruno, domu! Všechno vidim!"
,,Musím jít!" zaúpěla dívčina,
nebo nepřijdu včas,
pak mě stihne pěstí matčina,
a budu mít zaracha zas.
Vysmýkla mu ručku svou
a rozběhla se tmou.
,,Báro! Kdy budeš mou?" křikl hoch.
,,Nejsem Bára! Jsi hloupý jako hroch!"
Tak řekla lásce ámen
a hodila po něm kámen.
Z toho ponaučení plyne,
ať tě matčina pěstí mine,
dej si pozor, kdo tvou ruku má,
ať tě ten vůl, aspoň jménem zná.

Jsem ten, co vše Vidí už od Prvopočátku. Zažil jsem toho tolik a tolik ještě zažiji. Nejsem mlád ani stár. Přesto nejsem člověk. Pluji si vesmírem stejnou cestou. Proč neuteču? Nemohu.
Mohu ovšem říct, že za celý svůj život jsem neviděl něco tak absurdního jako je Lidstvo. Ještě víc tu rasu, co si říká Démoni. Bylo to zábavné drama, jak spolu divoce a bez pravidel bojovali. Teď žijí pospolu. JDE JIM TO! Sice ne hladce. Jde vidět určitý pokrok. Vím však, že nevydrží navždy.
Jednou se všechno rozpadne. I já. Mezitím budu dál sledovat události na Noční straně.
I Tebe.

"Pane učiteli, kolik Vám je let?" A je to tady. Nemám tu otázku rád. Nesnáším ji.
Žáci nestárnou. Já ano. Nezměním to. Zatím ten věkový rozdíl doháním lidským přístupem, otevřeností a každodenním připomínáním si, jak člověk sám ten věk prožíval. Zatím mi šatník v předsíni dovoluje vybírat si oblečení, ve kterém nebudu za dinosaura. Jenže ranní pohled okem do zrcadla mi nemilosrdně připomíná, že to nepůjde věčně. Zatím mi to prochází.
Zatím.
Přijde jednou chvíle, kdy se snaha promění v trapnost? Jak se pozná čas, kdy ten vzájemný kontakt přestane fungovat?
Třeba v ten okamžik, kdy se třídy přestanou ptát.

I pro ty, kdo vidí daleko, jsou budoucnosti jen změtí obrazů, barev a vůní. Až soustředěným studiem získávají nadaní schopnost rozeznat jednu od druhé. Najít ty správné okamžiky. A nejtěžší ze všeho - budoucnost správně vyložit.
Strabova matka měla pověst vidoucí hadačky věcí budoucích, avšak, vědoma si nástrah, své umění užívala střídmě.
Když se však její syn rozhodl pojmout za ženu otrokyni z nepřátelského kmene, nahlédla do jejich budoucnosti. Cítila jen spalující žár.
Nejtěžší ze všeho - výklad.
Nenadála se, že nejde o obraz trvalé horoucí lásky.
Pochopila, až když k hradišti rukama její snachy přišel oheň a vypálil jej do základů.

Periskop vyjel nahoru. Kapitán se pomalu přiblížil ke středu velitelského můstku ponorky.
Ponorka se plavila vodami rozbouřeného moře.
Hledala svůj cíl.
Kapitáni Anglických dopravních lodí se báli pokaždé, když vypluli na moře.
Německé ponorky měly v těchto letech velmi dobrý lov.
Mnoho a mnoho lodí šlo ke dnu s většinou jejich posádky.
Ti mladí kluci netušili, co je čeká, když vypluli na moře. Nikdo to nemohl vědět. Nikdo.
Kapitán pomalu došel k vysunutému periskopu.
Přiložil oko na kukátko a uviděl ji. Byla velká, majestátní.
Zásobovací loď královského námořnictva. Ukázal mu jí jeho periskop.
Kapitánovo vidoucí oko.
Psal se rok 1943.

Bombaaaaa! Deset......devět....
Zakřičí Hrošice na celý les. Veverka opodál leknutím spadne ze stromu.
Nastává šílenství. Všichni se rozebíhají různými směry, snaží se schovat za stromy a skály.
"Je bomba, nebo potopa?" Zmatená Snílka se rozhlíží kolem.
Tři.......dva..........jedna!
Hrošice se rozhlíží.
Nejdřív řekne jméno Pampelišky. Zase ztloustnul, zpoza stromu mu kouká břicho. Pak odhalí skupinu holek za skálou díky jejich hihňání.
Za padlým kmenem se ozve vyjeknutí. "Žabáku, nesahej mi na zadek!"
"Aaa, Rejsek", zazubí se škodolibě Hrošice.
Postupně odhalí všechny, ale ani její vidoucí oko nezahlédne Trubce, jak mizí v dálce s povědomě vypadajícím mužem.
Ten Kamzík.