DMD č. 8. pro 8. 4. 2016. Téma: Vidoucí oko

Jsou věci, které unikají našim vlastním očím a až slova někoho druhého nám dovolí vidět. Někdy je potřeba přítele, někdy je potřeba vidoucího oka.
Byla to hraběnka, která ho přiměla k zamyšlení nad možností sňatku. Pak, jako řízením osudu, vtrhla do jeho života Aneta. Temperamentní, chytrá, reprezentativní. Snad trochu moc mladá. Dřív by ho něco takového ani nenapadlo, ale čím víc se blížil k domu Anetina otce, pozván na oběd za přímluvu za mladého rodinného přítele, tím více si byl slovy hraběnky jistý. Pak mu dveře otevřel on.
Nepřál si nic jiného, než aby toto setkání zůstalo cizím zrakům skryto.

Do tmy až radioaktivně zářící monitor, silné kávové aroma, antistresový míček a PČP
(to samozřejmě jen pro jistotu).
Vstoupil do světa, z něhož na několik hodin nebude úniku.
Farmakokinetika 68Ga značených sideroforů laboratorních zvířat
Ufff. Tak jo. To ujde. Tamto o mužských silikonových implantátech bylo horší.
No jasně. Nebo se s čárkou už narodilo.
Přechodník? Vážně? Chceš mě rozesmát?
Šest jednoduchých vět za sebou, proč ne...
Několik krásných samolibých vteřin se cítil na vrcholu vší blaženosti.
To když opravený dokument odeslal autorce.
Vzápětí se vzteky zakousl do antistresového míčku.
To když zjistil, že přehlédl chybu v nadpisu na první stránce.

Buch. (křáply dveře) Buch. (taška letí do kouta). Dup, dup. (boty dole)
„Jééé, co to vidím! Já vidím SEKAČKU!!!!“
Nepříliš nadšeně od pěkně naloženého talíře: „Čau.“
Na lince hrnec od brambor a prázdnej pekáč. Změna nálady i intonace: „Ono už není!?“
Žádná reakce.
„Hale, brácha, že se se mnou rozdělíš!“
„Ne.“
„Hale, dyť máš takovej kus!“
„Ne.“
„Dyť to vidim!“
„Ne.“
„Brácha!!! Dyť to tak krásně voní!“ Už polyká naprázdno.
Smířlivěji od pečlivého zpracovávání obsahu talíře: „Vidíš ji. Cejtíš ji. A sluchový halucinace už máš taky?“
„Grrrr!!!“
„Tak to zkus po hmatu do trouby.“
„Cože?“
„Že máš svoje v troubě!“

Oko! Oko, vstávej!“
Ticho.
Netrpělivé zafunění.
„Rybí oko, všechno zříš, na otázku odpovíš!“
„Věštba je stejná, princezno. Fakt to musim zase opakovat?“
„Dneska snad ani ne. Zajímá mě něco jinýho.“
„To je úleva. Sem s tim, princezno.“
„A jsi diskrétní, oko?“
„Jak to myslíš, princezno? Když se mě někdo zeptá na něco, co vím, musím odpovědět. Když se nezeptá správně, nikdy se nedozví. Co z toho pro tebe spadá do kategorie diskrétní?“
„Mankote ty seš fakt voko. Rovnou řekni, že všechno musíš vykecat.“
„To neřeknu.“
„No jo, tak co se dá dělat. Hele, u rybníka jsem potkala kluka. Je zadanej?“

"Statistiky za uplynulých 8,341 hodin."
Z hlavy se vysunula anténa směrem k právě otevřenému panelu.
"Kontakt."
"Data přenesena."
Ozvalo se několik kliknutí a zavrčení.
"Potvrzuji, paní."
K-9 odroloval do řídící místnosti sledovat Doktora.
***
Zpracování dat...
Situace: hrozící zničení vesmíru. Protivník: všemocná entita neznámého původu. Zpětný odhad pravděpodobnosti smrti Doktora: 98,958%. Situace úspěšně vyřešena s 84,568% efektivností během 3,586 hodin. Převládající psychické rozpoložení: nuda.
Potenciální postupy pro udržení zdraví Doktora:
Porucha některého z obvodů: pravděpodobnost úspěchu 10,587%.
Rozptýlení společníky: pravděpodobnost úspěchu 0,021%.
Napadení mocnějším nepřítelem: pravděpodobnost úspěchu 99,380%.
Tardis nalezla místo a čas jistého setkání s flotilou Daleků a nastavila kurz.

„Doktore! – Proč – ne-letíme?!“ Donna se marně snažila popadnout dech. Za jejími zády kdosi hystericky bušil do dveří TARDIS.
Doktor se vyděšeně otočil, jako by zapomněl, že nenechal Donnu na Zemi, v Londýně, v klidu dojíst večeři.
„Doktore! TARDIS! Páčky, tlačítka, vzzz, vzzz,“ gestikulovala, „dělej, prosím tě!“
Doktor se zhluboka nadechl. „Nemůžu,“ šeptl.
„Prosím?!“ Donnin hlas se rozléhal neuvěřitelně hlasitě.
„TARDIS nevidí na cestu. Ti barbaři jí vypíchli oko!“ Doktor měl na krajíčku.
Donna mlčky otevírala a zavírala ústa. Nestávalo se často, že by jí došla slova.
„Doktore, nevím, čím ses sjel, ale jestli má TARDIS oči, zbylo jí ještě jedno!“

Na začátku své cesty jsem cítil jen bolest. Pak se přidala vina. Věděl jsem, že zasluhuju trest. Když mě netrestali jiní, trestal jsem se sám. Každé jídlo jsem si vyčítal.
Na benzínce bylo prázdno. Zářivka na stropě nervózně blikala. Obsluha pospávala za pultem. Měl jsem hlad a v kapse ani vindru, ale bylo tu alespoň teplo.
Kokosová tyčinka v modrém obalu na mě svůdně mrkala. Stačilo natáhnout ruku a strčit ji do kapsy. Všimnul by si někdo? Rozhlédl jsem se. Chvíle zaváhání. Oko bezpečnostní kamery neúprosně hledělo mým směrem.
Nechal jsem to ležet. Možná jsem vrah, ale rozhodně nejsem zloděj.

Že Alanu na Cleavu zachytila v osmém měsící bezpečnostní kamera byla normální zlomyslnost osudu. Cleave byl totiž znám jako “svět bez kamer” - stálo to dokonce na jeho propagačních letácích. Z doby bronzové skočil rovnou to postindustriální turistické destinace, kterou milovali především svobodomyslní dobrodruzi.
Když pak na Cleave vtrhla celogalaktická válka, kamer nebylo třeba, pohyb nepřátelských vojsk mnohem lépe monitorovaly špionážní družice a optické drony.
Jediná funkční kamera na Cleavu byla namontována na domku paranoidního Pilcha seniora, který marně doufal, že díky ní zjistí, kdo mu chodívá na hrušky. Bohužel právě na jeho dvorku Alana ukradla ze šnůry ten zpropadený plášť

Byla polojasná noc nad atolem Truk. Japonské hlídkové lodě byly v neustálé pohotovosti. Po včerejším útoku amerických střemhlavých a torpédových bombardérů přišli Japonci o třetinu flotily a Hellcaty se postaraly o polovinu jejich Zer.
Z letadlové lodi Enterprise odstartovala na nezvyklou misi letka Hellcatů, vybavených radary. Kromě nich měly také zakryté výfuky a kulomety tak, aby piloty neoslňovala jejich záře a nebyla pro japonské hlídače něco jako cedule „JSEM TADY, SESTŘELTE MĚ“. Zrak se přizpůsobil temnému červenému světu v kokpitu. Radar byl pro ně jako vševidoucí oko v naprosté tmě. Tito dokonalí noční lovci přinášeli strach a zkázu japonský jednotkám.

Rudé hory Dorne jen zřídkakdy oživené kapkou zeleně, úrodnou zem Roviny, zářivé zlaté doly Západu, třpytivou hladinu Trojzubce táhnoucího se Řekotočím jako had až ke Dvojčatům či zasněžené lesy Severu, končící až u ledové Zdi. Neštěstí a mnohaleté války. Utrpení, ale i radost lidí.
To všechno Brynden za svůj dlouhý život viděl
a Bran může také.
Chlapec na něj upíral vytřeštěné modré oči a snažil se rozpoznat, kde končí strom a začíná muž, jež k němu ve snech mluvil.
„Budu zase chodit?“ zeptal se tichým třesoucím se hlasem, v němž byl slyšet strach, ale i naděje.
„Ne, ale budeš létat.“