DMD č. 8. pro 8. 4. 2016. Téma: Vidoucí oko

V Minas Tirith se šikovala vojska. Udatní mužové gondorští, rohanští jezdci, hraničáři, ti všichni pod vedením Aragornovým vyrazili z Pelennoru a pochodovali vstříc Mordoru, aby k sobě upoutali pohled Oka a tím usnadnili cestu Tomu, který nese prsten. Ale oko na ně nehledělo.
Ten, který nese prsten se plahočil mrtvou zemí Mordoru. Myslel, že čím blíž bude k Hoře osudu, tím hůř se bude ukrývat před Okem, jež nikdy neusíná. Navzdory očekávání Oko na něj nehledělo.
V Barad-dûr Ústa Sauronova řval na skřety. "Sežeňte borovou vodu, ale rychle! Tolik nepřátel všude, a Temný pán musí zrovna teď dostat zánět spojivek!"

Oddechl si, když za sebou konečně zabouchl dveře. Domov byla jeho oáza, tam nikdo cizí nesměl. Dnešní večer byla premiéra nového filmu, ve kterém hraje hlavní roli. Samozřejmě, že tam musel. Ideálně s přítelkyní. Vždycky to tak bylo.
Dnes se mu výjimečně podařilo vymluvit a utéct brzy. I tak však musel poskytnout rozhovor hned několika novinářům. Ráno určitě uvidí fotografie v novinách i v televizi.
Měl rád tu pozornost, i všechny ty fanoušky. Herectví se chtěl věnovat už od malička. Co víc si mohl přát?
Možná soukromí.
Usmál se, když ho jeho přítel sevřel v náručí.
"Jsi doma brzy," zašeptal.

„Stávám u plotů, v zahradách kde žije král, ten co hrával očím, které vidí jenom pokušení.“ – Nezmaři
Můžete klidně napsat varování. Můžete celý sad obehnat vysokou zdí. Drátem, co vypadá jako trní. Ale stejně si nepomůžete. Na jaře je závěs mezi světy zvlášť tenký. A o všech nebezpečích se v pohádkách nedočtete. Jak snadné je vás nalákat! Trocha hudby. Palčivá vůně rozkvetlých keřů. Stačí tak málo! Silueta mezi stromy, útlá a nahá.
Prchá. Vede tě dál. Až pak se útlé prsty promění v pařáty. Když budete mít štěstí, přežijete. Bosí, rozdrásaní, s dírou v paměti a jedním jediným vidoucím okem.

Nespokojeně se mračila nad údajnými předpověďmi.
Nesmysly, mumlala k učebnici.
Opovržlivě šťouchala brkem do čajových lístků na dně šálku.
Nenáviděla šarlatánství.
„Děvče,“ zaštkala profesorka, „dnes sis neměla brát ten tenký hábit!“
„Předpověď počasí si umím přečíst taky,“ syčela cestou ke křesílku.
Drahocenný čas se vlekl.
Smrtonoš sem, Smrtonoška tam. Kdejaká děsivá vidina támhle. Harry bledl.
Unavený pohled stranou. Křišťálová koule k ní tázavě natáhla paprsek světla.
Ale ne...
Viděla všechno: Záblesk bezvládných těl. Zborcené zdi. Nějaký oblouk. Bolest. Strach.
Prudce se zvedla. S menší scénou utekla.
Ne.
„Skutečně... Málokdy potkám tak slepé vnitřní oko,“ smutně konstatovala Sibyla Trelawneyová, docela šeroslepě.

Jednou, když se Celegorm chystal na trénink, zeptal jsem se, jestli můžu jít taky. Řekl, že jo. Myslel jsem, že to bude hračka, ale moc mi to nešlo. Neměl jsem silné ruce, jak jsem předpokládal.
Pak se to zlomilo. Začalo mi to jít. Trochu jsme blbli. Já jsem dostal do předloktí. Měl jsem pocit, že mi ruka upadne. Brácha schytal do oka. Svalil se a potichu klel. Chvíli pak neviděl.
Další den jsme se tomu smáli a aktualizovali jsme verše severské ságy. Oko pryč, ruka pryč. To je daň za to, že jsem se špatně kryl štítem (který jsem neměl).

"Krále Leara?" děsil se tragéd. "Ne! Pletu si tam jména dcer!!!"
"Neboj, já ti je hodím," sliboval principál cestou do nápovědní budky.
Jenže písmenka jsou jaksi čím dál menší.
Lorňon, honem, kde ho mám...
Pod zadkem. Prasklý. Ale do háje.
Principálka, diva a Cvička přešlapují na jevišti.
"Ty naše prvorozená, jak ti říkají?!" tápe v temnotách tragéd.
"Goneril stojí vedle mne, k ní mluv!" snaží se principálka.
"Aha, tak ty jsi Regan. A ty?"
"To je Kordelie!" představuje diva Cvičku.
"Pověz mi, dceruško, jak mne máš ráda?" obrací se Lear ke Cvičce.
"Já, tatínku... já vás mám ráda jako sůl!"

Vyskočila jsem na zídku k sousedům. Babička lomila rukama, co to mám za nápady, vždy, když mě při tom přistihla. Ale pro mě to tam nahoře byl nový svět. A babička mi pak stejně podstrojovala všelijaké dobroty a po večerech mi předčítala z mé oblíbené knížky. Naslouchání jejímu hlasu zavrtaná do peřin jsem nikdy neodrostla. Měla jsem to tu s ní moc ráda. Pořád to tu mám ráda! Přestože dnes mě přivedl smutný úkol.
Sluneční paprsek upoutal mou pozornost. Mraky se zvláštně roztrhaly a objevila se v nich sluneční duhovka. Usmála jsem se. Já vím, babi, co mě to napadá.

Lokálem létají nadávky. Na rozhodčího. Není divu, po nafilmovaném pádu soupeřova útočníka v šestnáctce a následné proměněné penaltě jsou fanoušci frustrováni. Vulgarita nadávek je nepřímo úměrná úrovni toho kterého autora, slepec je nejmírnější výraz.
"Vy chytráci", zvolá Jimram, "vám se to kritizuje, když to máte naservírováno zpomaleně a ze třech kamer. Chtěl bych vás vidět na jeho místě. Mít jen svoje dvě oči a v mžiku písknout či nepísknout!"
"Pravdu máš", přitakává Lev, "chtělo by to videorozhodčího, jako už je v hokeji."
"Pochybuji, fotbal je dost konzervativní", odvětí Jimram.
"Takže rozhodčímu bude stále zbývat jen to vidoucí oko", uzavírá Tadeáš.

Po čase princ dospěl v krásného mladého muže. Byl silný i mrštný, odvážný, zdatný v loveckých dovednostech, zběhlý v učených disputacích. Jen jednu slabou stránku měl. Příliš si věřil.
Jednoho dne objevil na zámku dobře utajené dveře. Marně mu chůva kladla na srdce, aby do komnaty za knihovnou nechodil, aby se ničeho nedotýkal. Princovy prsty jakoby ovládané vlastní vůlí přejely po lesklém povrchu mahagonové skříňky. Ta se s jemným cvaknutím otevřela. Chůva vykřikla, přehodila přes skříňku šál a vystrčila prince z komnaty.
Vrátil se hned, jakmile po obědě zdřímla.
Co nemělo vidět moje oko?
Podobiznu princezny krásné až k pláči.

Jsem jiná než ostatní. Odjakživa. Děsilo mě to. Zvykla jsem si. Naučila jsem se svou schopnost ovládat. Když se podívám na člověka, vidím ho levým okem a pravým vidím jeho budoucnost.
Když jsem byla dítě, neovládala jsem to. Býval to problém. Především, když nám učitelka na tabuli vysvětlovala látku. Já ji viděla jedním okem. Dostala jsem to pod kontrolu v patnácti.
Při pohledu do zrcadla vidím svou budoucnost. Poprvé jsem ji viděla v osmnácti. Tu noc jsem nespala. Zjistila jsem, že každé rozhodnutí mění budoucnost. Po každém rozhodnutí jdu k zrcadlu, abych viděla, jaký vliv to bude mít na život.