Na krásném modrém Dunaji

Toho dne se advokát Stern domů vracel, právě když rozžínali lampy. Nora seděla s plecháčkem čaje v ruce ve svém studijním doupěti a cosi zuřivě přeškrtávala. Kaňky plnily stránky jako hvězdy tmavnoucí oblohu.
„Špatný den?“ zeptal se Alexandr a neesteticky se rozložil na pohovce.
„Ne,“ zalhala ostře a své zničené poznámky odhodila do neurčita. „V kuchyni máš koprovku.“
Alexandrova tvář se roztáhla v úsměvu. „Od paní Valihrachové z přízemí?“
Jejich domácnost nevařila, ze zásady a z nedostatku umu.
„Až jí ten kastrol budeš vracet, laskavě jí dobře vysvětli, že koprová omáčka je odporný zločin, co by měl zůstat v Čechách.“

Bytem se lehoučkými stužkami vůně šířila pověst o čerstvé kávě. V kuchyni kdosi obřadně cinkal šálky. Lahodné odpoledne.

Alexandr si oddechl. Podnos s kávou dorazil na stůl bez úhony.
„Zapomněl jsi na cukr,“ poznamenal Wilhelm, jenž trávil své chvíle v osmanském sedu – jejich dcerka se rozhodla, že nejlepší podložka pro kreslení je podlaha.
„Heretiku,“ odvětil uštěpačně Alexandr, který si vštípil zvyk nesladit, ani kdyby měl hořkostí skonat.
„Tati, co je to heretýk?“ zvedla hlavu od imprese Lina.
Wilhelm se nadechl k odpovědi, když tu se otevřely dveře od ložnice a dovnitř vklopýtalo nahé batole. „Zdá se, princezno, že tvůj bratr.“

Milý příteli,

doufám, že se Ti dobře daří a že mi píšeš – cestuji v poslední době tak často, že se ke mně listy dostávají v balíčcích až zpětně.

Právě trávím tři týdny cestami po Řecku. Slunce mě zmáhá, ale víno mají naštěstí dobré a nic jiného ostatně nepotřebuji. Včera jsem pobyl s mnichy v athoském monastýru – je to obdivuhodné místo, nesmějí na něj přijít žádné ženy (to mi, jak víš, nevadí). Myslel jsem, že mniši jsou tiší, tiší jako myši, ale zpívala celá cela!

Kéž bys tady mohl být také. Pozdravuj Noru a celou rodinu.

S láskou zdraví
J. Navrátil

August Rätzel, feuilleutonista, vkráčel do redakce novin Neue Freie Presse v lehkém obláčku květinového parfému. Zástupce šéfredaktora odolal nutkání váženému kolegovi a kolegyni v jedné osobě na přivítanou políbit ručku.
„Máte pro mne něco, Herr Helbich?“ zeptala se Aneta s úsměvem. Ovzduší redakce ji vždy nenápadně ponoukalo k dobrému rozmaru.
„Obávám se, že máte obdivovatele.“ Uvozovky v jeho hlase křičely jako parní lokomotiva. Podal jí obálku z hrubého papíru. Adresát: August Ratsel, špína. Dopis uvnitř byl stručný: „Až tě podkám, rozbyju ti dršku!! Takovej držkopád si ještě nezažil. Chcýpni.“ Podepsán třemi křížky.
Aneta se rozesmála, Rätzel radostí zapředl – advenit gloria!

Pár let to trvalo, ale nakonec se všichni sešli před novým salónem páně Wernera. Mariahilfe Straße se nezastavila, ač by to událost nepochybně vyžadovala. Krom honorace z řad rodinných – ctihodnost Sternbach, drahá choť tajná žurnalistka, hraběnka Karóly v doprovodu pana advokáta a (jeho) drahé polovičky, nectihodné konstruktérky automobilů Sternové – před obchodem postával asi tucet nedočkavých Vídeňanů v róbách vhodných ku procházce o poledni.
„Vážené dámy, vážení pánové! Děkuji vám za hojnou účast, váš zájem je mým potěšením. Tedy bez zbytečných vytáček...“ Velkodušně zatáhl za provaz odhaluje vývěsní štít, první reklamu každého podniku:
Werner & Dvorak
Le Salon de la Mode

Dunaj píši už čtvrtým rokem, což je absolutní šílenost, kterou jsem rozhodně neočekávala, když jsem ho v roce 2016 začala psát. Letos poprvé jsem neměla předem vymyšlené, co se bude dít, což bylo paradoxně těžší. U souvislého příběhu se člověk vždycky nějak chytí, takhle jsem každý den tápala. Když jsem ale dávala dohromady všechny drabble, zjistila jsem, že se mi i tak dařilo držet nějaký narativ a nebyly to jen náhodné výkřiky. Musím říct, že jsem sama překvapená!

Budiž soubor.

NKMD 2019

Posledního večera svého dekadentního výletu si vyšly na lov hvězd. Seděly na pochybných sedátkách, protože „země je vlhká, drahá, nebudeme se na ní válet jako kobyly“, a předstíraly dojetí nad vznešeností přírody.
„Miluji komáry, vy ne?“
„K sežrání.“
Ticho. Bzučení v tichu.
„Je zataženo.“
„Vaše pozorovací schopnosti jsou fantastické. Není divu, že máte doktorský titul.“
Nora vylétla ze sedátka a jala se rázovat po palouku.
„Hvězdy,“ řekla hraběnka náhle.
Nora zvedla hlavu a pohlédla do očí vesmíru. Usmála se.
„Jestli mi hodláte říci, že ta nejzářivější hvězda jsem já...“
„Chtěla jsem říct, že si postavím automobil.“
Její drahá se rozesmála.

Páry kroužily v dokonalé souhře. Ples byl nadpozemský, snad až na profánní množství dezertů na podnosech a talířcích.
Ctihodný soudce Wilhelm Sternbach se pokoušel o věneček, když jej ze zálohy překvapila drahá choť, v tu ránu opouštějíc rámě aspirujícího advokáta Sterna.
„Prosím tě, pojď si se mnou zatančit,“ porušila trestuhodně etikety. Sál byl adekvátně perturbován. „Alexandr je dnes tance neschopen.“
„Ale pozor, teď jsem na řadě já!“
„Přes mou mrtvolu, miláčku.“
Wilhelm se marně pokoušel uniknout se svým věnečkem ze spárů dámského doprovodu. Bylo-li mu souzeno zahynout při valčíku, zahyne alespoň hrdinně. Aneta a Alexandr ho doma jistě zase vzkřísí.

Obdržela stůl z poctivého dubového dřeva, inkoust, razítka, účetní knihu. Výhled na dvůr se stébly trávy. Dokonalý pracovní prostor. Zaměstnance, kteří se třásli před pohledem jejích zelených očí. Poprvé v životě byla ve svém živlu. Měla pré.
„Madam Dvorak, pan ředitel,“ oznámil jí nesměle pomocný účetní.
Otto Werner vešel s květinou. „Dobré poledne, Beatrix!“
Nelíbilo se jí, že ji oslovuje křestním jménem. Také neměla vázu ani čas starat se o kytice. „Dobré poledne. Posaďte se, dejte si rozinku.“
Poněkud zaskočen usedl dle pokynů, zcela zapomínaje, že je ve vlastním podniku. Tady teď panovala Madam Dvorak. A pro hosty měla rozinky.

„Napadlo mě,“ protáhl Alexandr a na každé slovo kladl zvláštní důraz.
Podívala se tedy na něj. „Napadlo tě...?“
„Chtěl bych napsat povídku. Včera jsem nahlédl na přednášku z astronomie...“
Nora neměla čas na váhavé pauzy, právě si aktivně užívala pauzu kávovou. „Alexandře, prosím pokračuj, nebo za sebe neručím.“
„Vesmírná civilizace na obrácené straně Měsíce. Tvorové, kteří se vůbec nepodobají člověku, s jazykem založeném na trojúhelnících... A zřejmě útočí. Tak daleko jsem se ještě nedostal.“
Uznale pokývala hlavou a usrkla temnoty. „Jak se to bude jmenovat? Záhada vesmíru?“
„Teď si nejsem jistý, ženo, jestli si ze mě utahuješ, nebo ne.“
„Obojí.“