Na krásném modrém Dunaji

Ležel mu po boku a hlavu měl na jeho hrudi. Slyšel tepot jeho srdce jako hudbu, s kterou mísil tu svou. Nechtěl, aby to někdy skončilo. Kéž by žili v okamžiku, mimo čas, mimo starosti, mimo zákon. Bylo by jim tak lehce, tak neskonale nepopsatelně...
„Za chvíli budu muset jít,“ řekl Wilhelm jemně, jakoby ho nechtěl vyplašit.
„Ještě nechoď,“ zašeptal Alexandr a zvedl k němu oči.
Jeho drahý se usmál a vjel mu rukou do tmavých vlasů. „Poutá nás čas.“
„To říkáš schválně.“
„To lidé obvykle dělají.“
Nadzvedl se na loktech a políbil ho. Ukradl si další okamžik. Hodiny ztichly.

Podnikatel Werner odcházel překvapivě spokojen. Pravda, nikdy by si byl nepomyslel, že na tak zodpovědnou pozici přijme ženu, ale pomyslel na Anetu... A nakonec proč ne.
Beatrix nakonec myšlence zaměstnanosti přijde na chuť, v okamžiku, kdy se za Wernerem zavřely dveře, ale odhodila veškeré dekorum. „Co to mělo znamenat?!“
„Že si máte hledět svého, drahá přítelkyně,“ odsekla hraběnka, rovněž bez metaforických rukaviček. „Chystala jste se vetřít mezi mne a Eleonoru a to ani jedna z nás nemá zapotřebí.“
„To je naprostý nesmysl! Proč bych...“
„Kdybych byla muž, mohla bych si dovolit být okouzlujícím idiotem, Beatrix. Jako žena musím vědět všechno.“

Když byl Wilhelm Sternbach, budoucí soudce a pochybné centrum mnohých romantických vztahů, ještě malý, vodil a nosil si s sebou domů z procházek rozličnou divou zvěř – ptáče, co vypadlo z hnízda, hraboše s pochroumanou nohou, ztracené lišče. Jeho otec zvířata (krom koní) nenáviděl a Beatrix si dávala záležet, aby udržela bratříčkovy chráněnce v bezpečné vzdálenosti od Wilhelma staršího. Když ovdověla, nastěhoval si ji bratříček do bytu, proti její vůli a chabým protestům. Bylo v ní cosi zlomeného, co potřebovalo ochranu. Vzpamatovala se, roztáhla křídla, ale vyletět ven se jí nechtělo. Zahnízdila se v jeho životě jako nápomocný parazit, který soudí.

Nepozvala ji do kavárny, ale do svého hotelového apartmá, který ve Vídni trvale obývala. To bylo značně neobvyklé. Beatrix zaklepala a služebná ji pustila dovnitř. „Paní hraběnka s panem podnikatelem Wernerem jsou ve velkém salónu.“ Toto bylo ještě neobvyklejší.
„Tak to je ona, příteli!“ Hraběcí milost jí s úsměvem pečlivě namalovaným vyšla vstříc. Pan podnikatel decentně její ruku přiložil k ústům. „Madam Dvorak, zkušená v oděvním průmyslu, ideální správkyně vašich dílen. A jen mezi šesti očima,“ usmála se poněkud jedovatě, „žena s neobyčejným pozorovacím talentem.“
„A samozřejmě švagrová mé Anety,“ vstoupil do náhle napjatého okamžiku Otto Werner.
Neobvyklost nebrala konce...

Milá sestřičko (nikdy Ti tak nepřestanu říkat, smiř se s tím),

chtěla bych Ti poděkovat za Tvůj poslední list a omluvit se, že jsem tak dlouho neodepsala. To víš, tři malé děti (a čtvrté na cestě) člověka zaměstnají (i když má služku nebo dvě), navíc jsem Tvůj dopis někam založila, je tu hrozný zmatek!
Mrzí mě, že jste s Tomášem svatbu spáchali tajně, ale nezlobím se, naopak! Neumím si ani představit, jak teď musíš být šťastná. Nejraději bych za vámi hned vyrazila, ale nemůžu tu ty obludky nechat samotné. To by nedopadlo dobře.

Brzy se mi zase ozvi.
Líbá,
Greta

Otto Werner měl podnikatelského ducha. Zdědil ho po svém otci, po svém dědovi, po své utajované prababičce potulné kramářce. Vždy měl před sebou jasný cíl a obvykle ho dosáhl. Jeho kariéra byla sérií úspěchů: vlastnil dům, ve kterém bydlel, úspěšný obchod na Mariahilfe Straße a slušně vydělávající podíl ve špeditérské firmě. Nic mu nebránilo v dalším růstu. Až na neodbytnou vizi své prchlé manželky producírující se po vídeňských ulicích v šatech, které navrhl, z látek, které dal vyrobit, v barvách, které dal namíchat.

„Chtěl bych vám oznámit, že prodávám obchod, podíl ve firmě a polovinu akcií. Založím si oděvní podnik.“

Eleonora Therese Sternová, roz. Wurmová, se narodila 4. června 1862 v Linci do rodiny poslance a dcery majitele cukrovaru. Na univerzitě v Utrechtu získala doktorský titul, věnovala se aplikované fyzice a později mechanice. Po svatbě s advokátem Sternem si ve Vídni založila dílnu, v níž několik let pracovala na vývoji prototypu automobilu Antoinette 1. Ačkoli jeho konstrukce byla úspěšná a sama konstruktérka podnikla několik testovacích jízd, automobil se nikdy nedostal na trh a jméno Eleonora Sternová na dlouho dobu zmizel v propadlišti dějin. Její sebrané deníky vyšly nezcenzurované pod názvem „Vítr ve vlasech“ až 70 let let po její smrti.

Čekala na něj nad rozpracovanými plány spalovacího motoru a haldami odborné literatury o příbuznostech – novinky se těžko proměňují v tisícistránkové publikace.
„Vítej, muži!“ zvolala, aniž pustila kružítko z ruky. Když se místo odpovědi svalil do křesla, podrobila jej zkoumavému pohledu. „Co se stalo? Neříkej, že nic.“
Vzdychl a promnul si zarudlé oči. „Někdy mám pocit, že jsem ve světě úplně sám. Teď když je Navrátil pryč...“
Posadila se vedle něho na pohovku. „Ještě jsem tu já. A Wilhelm. Karoline. Máš kolem sebe víc zrůdností proti přírodě, než by bylo zdrávo.“
Zasmál se. „Jsem rád, že jsem si vzal zrovna tebe.“

Vrazil do něj, když vyběhl ze soudní síně. „Alexa–“ Rozvzlykal se.
„Rychle, ať nás nikdo nevidí,“ řekl Wilhelm a zatáhl Alexandra do své kanceláře.
„Dostali deset let!“
„Kdo?“
Alexandr pochodoval po místnosti, slzy mu tekly po tvářích. „Nic neudělali!“
Pochopení. „Paragraf 129 trestního zákoníku?“
Přikývl.
„Znáš je?“
„Co to s tím má co společného?“
„Znáš je?“
„Neznám.“
Pak oba zmlkli. Ve vzduchu viselo příliš mnoho významů. Jen pár metrů od nich stáli dva muži odsouzení za hřích proti přirozenosti, za neodpustitelnou lásku.
„Odsoudil jsi někdy někoho za...“
Wilhelm přikývl. Pak objal svého muže. Nebylo dobře, ale mohlo být i hůře.

Aneta se odešla vzdělávat na přednášku o předsókratovských filozofech a dítě svěřila ochotné švagrové. Lina byla nadšená, byť její názory dosud nebyly založeny na žádném konkrétním argumentu, a Beatrix neprotestovala.
Sledovala ji neobratně klopýtající, lezoucí a slintající a neměla potřebu se pohoršovat nad nedostatečnou hygienou. Byly samy ve velkém bytě a rozhovory s batolaty jsou zdravé.
„Na hřbitově mám dvě takové, jako jsi ty. Miláčky příliš brzy narozené, tiché...“
Dítě něco zabrblalo v odpověď. Beatrix se na neteř usmála. „Ale to nikdo neví a ty mi, broučku, nerozumíš, takže to taky nikomu nepovíš.“
V románech by ji určitě někdo slyšel.