Na krásném modrém Dunaji

Judita ležela pod peřinou, ale nespala. Ve vedlejším pokoji svítila lampa a přes prosklené dveře dovnitř jako průvod tančících prasátek vplouvaly úlomky teplého světla.
Klaply vchodové dveře. Světlo na chvíli zmizelo, pak se ozvaly hlasy. Judita napnula uši.
„Nevyděs se, ale asi máme dítě.“
„Děkuju pěkně, teď se bojím. Ta malá?“
„Karoline... Ne, nechci o tom mluvit. Zkrátka se o ni musíme postarat.“
Zatajila dech.
„To bude někdo muset začít vařit.“
Malá špehující se obrátila na druhý bok a zavřela oči. Možná to nebude zase tak zlé. Prasečí tanečnice se pokusily o poslední piruety. Pak je v objetí sevřela noc.

Vracela se s obavami, které ji předbíhaly a nutily k poklusu. Hraběnku uviděla před vchodem do hotelu.
„Jste v pořádku!“
„To je relativní,“ odtušila nepřítomně, ale na pár vděčných chvil propletla své prsty s Nořinými.
„Co se děje? Co je zač ta holčička?“
„Prý manželův parchant. Dovedli mi ji na výchovu.“ Zasmála se té absurditě.
Nora maně o krok ustoupila. „Co s ní bude?“
„To je mi, má drahá, zcela lhostejné. Nechci ji už nikdy vidět.“ Její hlas má ostré hrany. Čpí krutostí zrozenou z bolesti.
„Musím jít.“ Není povinností milujícího chápat vše.
„Počkejte!“ slyší za sebou, ale neotočí se.

Lina Sternbachová celý svůj krátký život sledovala rodiče při vítání hostů, obvykle tajně, s jistotou tedy přistoupila k roli hostitelky v dětském pokoji.
„Jak se jmenujete?“ pronesla důležitě k návštěvnici.
„Jak se jmenuješ ty?“ řekla návštěvnice a rozšlapala společenskou strukturu.
„Já se ptala první!“
„Já se ptám druhá,“ založila si podospělácku ruce.
Lina si ji pečlivě změřila. Porušení etikety vyžadovalo netradičních řešení. „Dáš si čaj?“
Pokrčení rameny. „Mám radši kakao.“
„Hm... Chceš si vyrábět masky zvířátek?“
„Tak dobře,“ souhlasila nepředstavená. „Budu kočka.“
„Ne ne! Já chci být kočka!“
Vetřelkyně výhrůžně zamňoukala. Sepraly se. Ale nakonec v pokoji byly kočky dvě.

Vešla zaklepavši, to samotné mu napovědělo, že je něco v nepořádku. To a fakt, že neměla ani klobouk, ani rukavičky. Takřka vyšla na ulici v negližé.
„Čemu vděčím za vaši návštěvu?“
Bez odpovědi přešla k dřevěnému glóbu u okna v záchvatu zájmu o geografii. Poznal, že naléháním by ničeho nedosáhl. Vstal a připojil se k ní.
„Myslíte, drahý, že přemíra alkoholu a opia může vést ke zvýšení porodnosti?“
„Jistě záleží na kvalitě a kvantitě.“
„Tuším korelaci v konzumaci nejlevnější pálenky,“ řekla temně. Zaváhala. Pak... „Můj manžel mě pronásleduje i z hrobu.“
Jako by se setmělo. Duch hraběte naplnil všechny kouty.

Popolední slunce zvědavě shlíželo na vídeňské ulice a pokradmu spalovalo hlavy neprozřetelně prostovlasých.
Alexandr si po cestě pobrukoval neurčitou melodii. Když vcházel do bytu, očekával prázdno. Našel malou slečnu olizující lžičku od šlehačky. Zarazil se. Jejich pohledy se setkaly v intenzivním boji o to, kdo bude víc překvapený.
„Noro?“
Jeho choť křikne z kuchyně: „Co tady děláš? Nemáš mít soud?“
„Zapomněl jsem si nějaké papíry. Co tady dělá...“ kývne poněkud nevychovaně k děcku, které na něj vyplázne jazyk.
„Tohle je Judita. Judito – Alexandr, také tu bydlí.“
Alexandr se nervózně usměje. Lina je jako jeho, ale cizí děti... Co asi chystají?

Oči jako velmi temné lampiony zkoumaly.
Nora si po návratu dechu odkašlala. „Stojíš tu dlouho?“
Pokrčení rameny, čas se nepočítá, když neumíte číst v hodinách.
„Jak se jmenuješ?“
Dítě zaváhá, moudře zvažujíc důvěryhodnost tazatelky. „Judita.“
„Kde ses tady vzala?“
Holčička se zamyslela. „Přišla jsem po schodech.“
„To ano, ale...“ Nora zastavila samu sebe ve výslechu. Zhluboka se nadechla. Výslech... Rekonstrukce kriminálního případu... „Půjdeš se mnou domů.“
Odbojné obočí.
„Uvařím ti kakao.“
Mraky na její tváři se rozptýlily. K Nořině překvapení byla náhle držena za ruku. Ohlédla se po dveřích do ložnice. „Karoline? Odcházíme. Ale vrátím se.“ Až kakaem podplatím svědka...

Když jí ta žena směsí maďarštiny a lámané němčiny řekla, že jí vede dceru jejího popraveného manžela na výchovu, neměla daleko k mdlobám. Pět let bez něj – myslela si, že může zapomenout, předstírat, že se nic z těch hříchů nestalo, že jeho smrt je vysvobození.
„To... není možné,“ skoro zašeptala. Stařena neztrácela čas, jedinkrát pohladila děvčátko po vlasech a bez dalšího slova zmizela. Nebyla schopná ji zastavit. Cítila v očích slzy.
„Madam?“ slyšela jako z velké dálky.
„Nemůžu...“ Zabouchla za sebou dveře ložnice. Jako ve snách zamkla a sesunula se na zem.
Jestli je to jeho dítě, všechno bylo zbytečné.

Přivezl si ji s sebou z lovu. Byla drsně krásná, světlé vlasy až k pasu a oči temné jako krkavčí. Ulovil ji na palouku, cítil, jak se bojí. Jen trochu, vyzývavě, živelně. Takové mají být ženy, Karoline, takové! Co se bojí svého Boha! Vzal si ji tam mezi kalinami a pak kolikrát chtěl v manželském loži. Neviděl ji pro ni samu, před očima svoji nehodnou ženu, kterou tolikrát zavraždil v myšlenkách. Hledal v ní cit, jakýkoli, ale byla tvrdá jako socha. A ta holka? Přestala ho bavit a vyhodil ji jako psa. Vrátila se domů, s hraběcím dítětem pod srdcem.

Nora Sternová dorazila do foyeru hotelu pár minut před polednem, usadila se v rudě oděném křesle očekávajíc módně pozdní příchod její hraběcí milosti. O půl hodiny později již ovšem přestala býti trpělivou.
Otevřela jí pokojská, oči navrch hlavy. „Madam se zavřela v ložnici!“
„Řekla vám proč?“
Zakroutila hlavou. „Můžu odejít, madam? Mám ještě další práci.“
Přikývne a ona odcupitá.
„Karoline! Karantény se nenosí,“ zvolá zlehka a zaklepe na zavřené – ne, zamčené – dveře. „Čtyřicet dní na vás čekat nebudu.“
Ticho. Nepříjemné, tíživé. Pak se za jejími zády ozve hlásek: „Plakala.“
Nora vyskočí jako čertík z krabičky. V rohu pokoje stojí dítě.

V ponuré uličce u krčmy seděla na dřevěných bednách stařena zabalená v šátcích a asi pětileté děcko s očima tmavýma jako ta ulice, podle sukní děvče.
„Na, vem si sýr,“ vybalila žena ze zdánlivě nekonečné řady kapes balíček s jídlem. Děvčátko nezaváhalo, toho dne jedly jen málo.
„Uvidíš, až budeš u panstva, tam budeš mít jídla habaděj! Maso, omáčky, všelijaké sladké.“
„I marcipán a perník?“ rozjasnily se oči netajenou touhou.
„Určitě,“ usmála se její opatrovnice. „Samá zdravá strava.“
A my nebudeme mít už na krku cizího parchanta. Ať si ji vezmou jiní...

Na Vídeň padla noc. A sny plné cukrkandlu...