Na krásném modrém Dunaji

„Automobil?“ zopakovala po ní a z nějakého důvodu se stále smála. Co víc, její smích nabýval na síle s každým dalším nádechem.
Nořina nálada se stejným tempem propadala. „Co je na tom směšného?“ Představa, že by musela své zájmy a profesní cíle obhajovat právě před Karoline, ji kousla do srdce, do plic, do nejhlubší hlubiny...
A pak se sedátko nesoucí veškeré hraběnčino sukňoví poroučelo k zemi.
Nora zahájila svou dávku smíchu zachrochtnutím.
„Únava materiálu!“ křikla aristokratka, dočista zelená, značně nedůstojná.
Zvedaly se skoro hodinu a důkladně...

Když se vrátily do Vídně, dostala Nora jako opožděný dar budoucí garáž budoucího automobilu.

Posledního večera svého dekadentního výletu si vyšly na lov hvězd. Seděly na pochybných sedátkách, protože „země je vlhká, drahá, nebudeme se na ní válet jako kobyly“, a předstíraly dojetí nad vznešeností přírody.
„Miluji komáry, vy ne?“
„K sežrání.“
Ticho. Bzučení v tichu.
„Je zataženo.“
„Vaše pozorovací schopnosti jsou fantastické. Není divu, že máte doktorský titul.“
Nora vylétla ze sedátka a jala se rázovat po palouku.
„Hvězdy,“ řekla hraběnka náhle.
Nora zvedla hlavu a pohlédla do očí vesmíru. Usmála se.
„Jestli mi hodláte říci, že ta nejzářivější hvězda jsem já...“
„Chtěla jsem říct, že si postavím automobil.“
Její drahá se rozesmála.

Chovala se příkladně, tak jak slíbila sestře, ale starého psa novým kouskům nenaučíš a spolknuté poznámky, postřehy a pečlivě zabalené urážky nezmizely. Alespoň ne zcela. I když měla v oblibě pana Sterna a její švagrová se dala označit za dobrou matku. Ďábel tkví v detailu.
„Jsem ráda, že jste si na mě našla čas,.“ Seděly v kavárně a topily se v tiché kakofonii otáčení novinových stránek a oklepávání lžiček o šálky.
„Na staré přátele mám čas vždy,“ usmála se hraběnka, zosobnění zdvořilosti.
„Dnes člověk neví. Vždyť jste pořád spolu – vy a paní Sternová.“
Zjevilo se ostří rozhovoru. Nic netrvá věčně.

Za jediné léto se může stát mnohé. I úplně všechno.

Schovávali se v křoví a zírali. Pak Greta kýchla.
„Běžte!“ sykla na sourozence Beatrix, načež se při útěku zamotala do větvoví a přistála na kolenou v blátě.
Nad ní se zjevil stín a smál se. „Pomůžu ti na nohy.“
„Komu tykáš?“ vyštěkla a nahoru se vydrápala sama.
„Já jsem Tomáš.“
„Be- Beatrix...“

Brzy spolu vedli i květnatější hovory. Například o kupě dětí, zahradě, o tom, co by mohli všechno dělat, kdyby se vzali.
„Krejčí?! A Čech? Nikdy. Ani přes mou mrtvolu, slyšíš!“
Až přes otcovu mrtvolu. Trvalo to patnáct let.

Po procházce byla celá nesvá, u večeře nemluvila a hledala útěchu v polévce.
„Copak je, broučku?“ vzala si ji na klín maminka.
„Tatínek říkal, že v lese žijí vlci,“ zašeptala Anetka s očima jako talíře. „Co když přijdou k nám domů?“
Klára ji pohladila po copaté hlavě. „Řekneš jim, že jsem doma. Na mě si žádný vlk nepřijde!“

Tehdy ji ukonejšila, ale když odešla, vlci se v nočních můrách vkradli zpátky. Zamykala by se na tisíc západů, aby neslyšela drápy skřípající na okenních tabulích. Nikdy úplně neodešli, dokud se nenarodila Karoline. Svou malou holčičku by před vlky chránila bez zaváhání.

Měly to být poslední prázdniny, kdy byli všichni spolu.
„Mám žízeň,“ řekla Greta. „Jdeme k potoku.“
Když se přiblížili na doslech, zarazili se.
„Někdo tam je,“ sykla Beatrix a se zvědavostí vlastní všem objevitelům na výletě se kradla blíž křovím, sukni ke kolenům, paraple odhozené na cestě. Ostatní za ní. Pomalu se jim naskytl pohled na... Zalapali po dechu.
„Zavři oči, Greto!“
Wilhelm slyšel od spolužáků na gymnáziu, jak by se asi měl cítit při pohledu na nahou dívku. Nebylo to tak. Ulevilo se mu ale, když v periferii zachycený mužský biceps vzbudil stejnou – žádnou – reakci. Kluci prostě vždycky přehánějí...

Jednoho dne přišla nečekaně na návštěvu a upekla štrúdl. Pak udělala čaj a nehleděla na protesty. Neměla dnes co dělat. Zašla na hřbitov a zpátky domů se jí nechtělo. A pan Stern je milý mladý muž, ten neodmítne starou osobu. Tak mu to řekla. Vlastně mu to vůbec nevadilo.
„Tak mne napadlo,“ začal rozvláčně. Upřela na něj zelené oči jako lampiony. „Neznám vaše celé jméno.“
„Beatrix Marie Dvorak. Můj manžel byl Čech.“
„Čím se živil?“ Slušní lidé baží po bezpečných konverzacích.
„Byl krejčí,“ řekla. „Sezónně vařil pelyňkové likéry.“
„Zajímavé.“
„Ano.“
Podnětné hovory živí duši. Ty pelyňkové zase smysl pro absurdno.

Od té doby, co Greta zakopala sestře a bratrovi válečné sekery a Beatrix se začala objevovat jen v pozici návštěvy, se vše zdálo býti růžové, nadýchané, obláčkovitě snadné. Beatrix držela slovo, nikoho neurážela a kupodivu nejlépe vycházela s mladým panem Sternem, sympatickou skvrnou na rodinném jméně. A malou Karoline zbožňovala.
„Proč Beatrix nikdy neměla děti?“ zeptala se Aneta jen mimochodem jednou při pletení – vůbec jí to nešlo a jehlice často končily zabodnuté v ovoci.
„O tom nemluvíme,“ řekl po chvíli Wilhelm. „Některá témata...“ Hledal vhodná slova.
„Jsou zakázána. Chápu.“
Neptala se, ale myšlenky se rodí samy a na zákazy nehledí.

„Už by měl být zpátky.“ Wilhelm.
„Není to ani půl hodiny.“ Aneta.
„To znamená, že asi něco ví. Asi.“ Nora.
„Bá!“ Lina.

Byl krásný letní den, sluníčko svítilo, ptáčci zpívali a tak dále a tak dále. Budoucí advokát Alexandr Stern neměl na nádhery přírody ani pomyšlení.
Jediná zkouška ho dělila od konce semestru. Nesmí udělat sebemenší chybu, nezakoktat se, nepoplést ani jediný paragraf. S těžkým srdcem vzhlédl na majestátní novou budovu university. Chlouba města. Řady sloupů, všude mramor, spousta lustrů a kupolí.
„To zvládnu,“ zašeptal si a vykročil vstříc svému osudu.

Do trávy vedle diskutérů se svalil diskutovaný. „Mám to!“

Zaklepala a vešla bez vyzvání. Stávalo se to tradicí – nerespektovat autoritu dveří a nedbat integrity soudu. Při pohledu na její zářivý úsměv ovšem téměř ztratil chuť k napomenutím a usmál se také. „Co tě přivádí v době úředních hodin?“
Dovznášela se až k němu a dala mu pravou jižanskou pusu. Jih je styl a životní pocit. „Podívej se sem.“ Zakryla jeho stůl stránkami Neue Freie Presse a ukázala mezi hejno maličkých zlámaných písmenek.
„Vydali tvůj feuilleton! Gratuluji! Ale...“ Chvíle zamyšlení.
„August Rätzel, můj drahý manželi,“ usmála se Aneta vědoucně, „je mé mužské alter ego. Novinářská identita!“
„Tedy Auguste, líbáte obstojně.“