DMD č. 18. pro 18. 4. 2016. Téma: Tak umírá Mary Sue

Byl prostě dokonalý.
Už od dětství mu byly předpovězeny velké věci, možná protože jeho otec byl jedním z nejmocnějších. On ho nikdy nepoznal. Vyrůstal s otčímem.
Našel si družinu oddaných kamarádů, kteří k němu vzhlíželi a pomáhali mu šířit jeho myšlenky o lepším životě pro všechny.
Učil děti, vyprávěl jim pohádky. Byl ke všem hodný, zdvořilý. Snažil se konat dobro ve prospěch celého svého okolí. Uměl kouzlit.
Přesto měl mnoho nepřátel, kteří ho nenáviděli. Jeho srdce bylo ale tak ryzí, že jim před smrtí odpustil všechny křivdy.
Tři dny po jeho smrti se ukázalo, že je ke všemu i nesmrtelný.

„No, co to? Mary Sue? Co to je?“
„Si to vygoogli, ne.“
„Však jsem to už našla: dokonalost sama, krásy květ, napůl člověk, napůl nečlověk, vlasy jak z anime…“
„Co sem pleteš anime. Sím tě, tomu nerozumíš.“
„Tak to tady píšou, na wiki. Tragické zážitky, pomáhá všem, fantaskní demo k emo.“
„Jaké zas emo, ty sis dala něco na nervy?“
„Já to tu hledám, ne. Už jsem z toho jelen. Prý vylepšený autor. To se mám převtělit.“
„Co to tam pořád mručíš?“
„Ale to je to téma! Tak umírá Mary Sue. Ale jak?“
„Probůh, matičko. Já z tebe umřu – smíchy!“

Od dětství mě štvalo, že v dobrodružných knížkách chybí hrdinky. (Krasavice, jejichž jediným smyslem existence je, aby měl hrdina s padouchem o koho bojovat, nepočítám.) Proto jsem si tam pokaždé přimyslela další postavu, s níž bych se mohla ztotožnit.
Později jsem si začala vymýšlet vlastní příběhy a v duchu prožívala nesčetná dobrodružství, zatímco se skutečný život skládal jen ze školy a učení. Díky tomuto druhému já jsem poznala sebevědomí i odvahu, a prožila emoce, se nimiž jsem se v reálném životě nesetkala.
Pak, někdy kolem osmnácti let se mé druhé já vytratilo. Už ho nebylo třeba, tak odešlo do vzpomínek.

Na Marii nezapomenu nikdy. Na její uhrančivou krásu. Na nezměrné, neuvěřitelné schopnosti, jimiž navzdory svému mládí vládla. Na směs palčivé touhy a panického strachu, které jsem zakoušel, kdykoliv mne uznala za hodna pohledu.
Nebyl jsem jediný, kdo pochyboval o jejím lidském původu.
Když pak její krása uvadla téměř ze dne na den, moc její magie vyhasla, Marie uchřadla, aniž si nejlepší léčitelé věděli rady, nesmířil jsem se ...
Začal jsem pátrat a zjistil jsem šokující …
Spojení s Eleonorou R …
Další šestnáctiletá …
Strašlivý arte …
Musím …
Zbytek deníku shořel.
Achil Sinkler byl nalezen mrtev krátce po prohraném soudním procesu.
Sebevražda v záchvatu šílenství.

Žárlili jsme všichni.
Byla nadpozemsky krásná. Bílý nadýchaný obláček, srst přímo volala po pohlazení.
Zářivě zelené oči na nás shlížely s pohrdáním, jako by říkaly: „Cože jste? Taky kočky? No to snad ne, že by i TOHLE mohly být kočky?“
Jistojistě se pohybovala plavně a neslyšně, po schodech by určitě nedupala jako stádo slonů.
Prostě nedostižná kočičí kráska.
Nedalo se na to koukat.
První to nevydržel Tobiáš, vyskočil na vršek kuchyňské linky a shodil krasavici na zem.
Tam jsme se na ni vrhli my ostatní a za chvíli z ní zůstala jen hromada smetí.
Domácí posléze jen polkla: „Můj kalendář!“

„Včera ji zas napsali k nám,“ odplivl si Gimli.
„Taky,“ vzdychl Doctor.
„My máme jednu přímo kanonickou,“ ucedil Rejpal.
„Tahle je horší,“ ujistil ho Voldemort, „ráno mi zas ukradla viteály před... Ukradla!“
„Raději bych nerozváděl, k čemu jsem s ní byl ráno nucen já,“ kopl do sebe Severus Snape panáka.
„Já odpoledne,“ dodal Sherlock znechuceně.
„Mně by to zas tak nevadilo,“ zazubil se Jack Harkness.
„Messieurs,“ usmál se malý muž, „měl bych jistou inspiraci...“
Mary Sue nastoupila do vlaku (zachránila přitom dvě nemluvňata, psa a stát).
Nevěděla, kdo jí poslal lístek, ale – o to větší dobrodružství!
Orient-Express se zvolna rozjel...

Enterprise sténala a naříkala. Kirk to ignoroval. Hleděl do modrých očí desátníka Suové.
Obi-Wan klečel. V jedné ruce prsten, ve druhé pugét. Jeho padawanka Ingulda deVries se červenala a chystala se říci "Ano."
O'Neill právě podlehl strašně mocné goaul'dce, ale vůbec mu to nevadilo.
Společenstvo se vypotácelo z Morie. Gandalf nevěřícně zíral na trpaslici, která kráčela před ním, na jednom rameni Froda, na druhém Boromira.
Severus právě prožíval vášnivé chvilky v kabinetě s novou profesorkou OPČM.
"Tak kam jako první, agente?"
Gudrun přehlédla obrazovky, zkontrolovala ruger a vzdychla.
"Kirk. Loď to dlouho nevydrží."
"Máte dost nábojů?"
"Mám i jiné prostředky."

Mimo založení Jisřičkova a rodu Beeblebroxů se samozřejmě udály další význačné událostí.
Matka zakladatelka Serenity tragicky padla v boji se Smrtijedem, jehož smrt byla zasloužená, ačkoliv je oba zabila zbloudilá Avada.
Margerythe z druhé generace se s výkřikem "Láska není!" vrhla z věže. Jeden z jejích vyvolených pozdě plakal nad jejím neporušeným tělem.
Upedarkwoe z třetí generace šla obětavě nakoupit do supermarketu dietní kolu a melírek. Její takřka božské schopnosti způsobily zkrat bezpečnostních kamer a aktivovaly protipožární systém. Při evakuaci uklouzla na schodech.
Triglavě z poslední generace narostla v pubertě čtvrtá hlava, což ji prý definitivně vymazalo z lidského genofondu.

Ležím vevnitř, ale spánek nepřichází. Rameno tepe krutou bolestí, srdce vinou... a touhou.
Před válkou jsem býval dobrý člověk. Kněz v sirotčinci, bohabojný, ctnostný, pravdomluvný.
Sirotčinec jsem opustil, když rukovali volyňští.
Kněžské roucho vyměnil za pušku.
Boha ztratil s prvním, třicátým zabitým. Zjištěním, že zabíjet umím.
Potom vodka, karban... sázky. Zlé.
Vezmeš si první Rusku, kterou potkáme.
Špatný vtip špatného kněze...
Jenže... když ji vidím, Bůh nemlčí tak nahlas. Stále cítím její ruce na skráních, vůni březového listí. Slyším pláč v kapli.
Bojím se přiznat. Bojím se pohrdání v medových očích.
Chci jí řict pravdu.
Chci jí pomoct.
Chci ji.

Zhmotnil se na střeše. Město mu leželo u nohou, nedaleko zapáchala řeka.
Sestoupil na zem a zamířil ke svému cíli. Mocnou magii, kterou knihovna vyzařovala, by ucítil i jako Oko.
Pánovitě se rozhlédl po policích. Některé grimoáry z hlubin K-prostoru ho poznali a teď v obavě sledovali. Bůh si přitáhl bednu, aby se dostal k vyšším policím.
"Budu nejmocnější," zašeptal do ticha, "vysaji tuhle zem a pak se vrátím a žádný Isildurův dědic mne už nezastaví!"
Sauron sáhl po jedné knize...
CVAK!
Po chvíli ticha se ozvaly kroky.
"Ooook?"
Knihovník vrátil knihu do police. Zavazadlo na svoje místo došlo samo.