Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Nemůže tomu uvěřit.
Oni ji tam opravdu nechali.
Samotnou.
Zavřeli ji do té stejné klece, které džin říká domov.
Už podruhé.
Jak si mohla myslet, že ji vezmou sebou?
Sice jako volafku, ale i ta je něčím pro každou akci důležitá.
Jak mohla věřit, že se její vlastní bratr neobrati proti ní?
Byla blázen, jsou to přeci muži a ti drží spolu.
Fascinuje ji, jak moc byla bláhová a důvěřivá.
Fascinuje ji, jak se mohla nechat dvakrát zavřít do stejné klece.
V životě však stačí chvíle.
Několik úderů srdce.
Zejména ženě, když se rozhodne, že dál už nebude porcelánovou panenkou.
Bál se, ale nechtěl to dát najevo. Žaludek se mu sevřel. Stojí taková frajeřina za to riziko? Co když nemají pravdu? Co když ho to zabije? Na chvíli zaváhal. Musí jim věřit, už nemůže couvnout.
Vstoupil do klece obklopené přítmím. Chvíle čekání. Ticho. Potom aktivovali zdroj vysokého napětí, který byl napojen na klec. Najednou kolem začaly sršet blesky. Paprsky záblesků se náhle rozvětvovaly, kreslily síť žilek a vlásečnic. Místy spršky jisker doprovázené praskáním. Zvláštní pocit. Polkl na sucho. Údiv se mísil s bázní. Oslněné oči i nitro. Konec. Jako omámený se vymotal ven.
Fascinován zpět ve své kleci. „Ještě,“ vydechl.
Když Vincenta konečně pustili z nemocnice, kde byl hospitalizován po útoku na Gauguina a své ucho, cítil se zvláštně obnažený. Nevěděl, co má dělat.
Žlutý dům byl opuštěný a zpustlý. Vlhko a zima mu neprospívala, jeho domov byl sklíčený tak jako jeho duše.
Nemohl žít teď sám. Bál se být sám.
Cítil, že to nezvládne. Propadal se osamělostí.
Měl zpátky svou svobodu, mohl malovat, ale jakási tíha života mu to nedovolovala.
Psal Theovi, aby společně našli řešení. Nechtěl zpět do Paříže, nehodilo se to.
I přes nevyhovující podmínky se nakonec rozhodli pro Saint-Rémy.
Vincent se mezi zdmi léčebny vnitřně uklidnil.
Klece byly všude. Možná je měla naražené na nohou a vláčela je s sebou.
Jako neprovdaná korejská žena po pětadvacítce.
Jako hlupačka, s níž otcovi partneři odmítali jednat, přestože se po otci i bratrovi ve firmě slehla zem a ona jediná věděla, kam se ztratily podíly investorů.
Jako dívenka, kterou umírající matka prosila, aby se postarala o rodinu.
Když ji otec zoufale požádal, aby na sebe vzala bratrovy podvody a šla místo něj do vězení, nemohla tomu uvěřit.
Měla obětovat vlastní budoucnost, čest a svobodu, aby ty dva zachránila?
Udělala to.
Svého psa ale raději svěřila do opatrování učiteli kickboxu.
Když vodní mág poprvé spatří moře, zamiluje se. Nechá slanou vodu proudit vlastními žilami a splývá s živlem.
Z těch, kteří v prvotním opojení nedokážou moře opustit, se prý stávají mořští lidé. Ale i těm, kteří dokážou vystoupit zpátky na břeh, zůstane na věky na rtech slaná chuť, tak podobná chuti krve.
Vodní mágové stávají se často námořníky a rybáři, aby nemuseli svou lásku opouštět.
Ale i vodní mágové bývají poutáni povinností.
Budivoj se vrátil domů, aby převzal otcův knížecí stolec.
Ale v srdci mu už navždy zůstala nezacelená rána.
Někdy být doma bolí.
Vrátil se do země bez moře.
Protože jich mám plnou hlavu, tak zase kousek z Útěků.
Vy zákeřná témata, co mě nutíte vytahovat zahozené nápady?
Večer se nevyvíjí dobře. Jugháš zvyšuje hlas.
„Zdá se, že o svém bratrovi mluvíš velice rád," říká. „Ale pověz mi – kolik zabila moje rasa tvých dětí?" Vezmu ho za ruku – chvěje se.
„Dětí?" podiví se kníže. „Neměl jsem..."
Nedívám se Jughášovi do zkamenělé tváře. „Odpověď na tu nevyslovenou otázku," řeknu tiše, „je čtyři." A pak se konečně odvrátím od našich hostitelů, obejmu ho a dovolím si plakat.
Hlasité kroky se vzdalují sálem.
„Urazil se?"
„Ne," ujistí mě Éowyn. „Dívá se na řeku. Pokud mne omluvíte..."
Přikývnu. My máme svůj žal, oni zase svůj.
Právě proto, aby jich nepřibývalo, jsme přišli.
A na zítra bych si prosila konečně něco trošku fluffy.
Už několik let píšu stoslůvky o Bídákovo hospodě a zapomenu na jeden z nejdůležitějších rysů Kruegeho. Po nedávném večerním rozhovoru s přítelem mi bylo připomenuto, že to vlastně není jen ten zábavný chlapík, ale že je v něm mnohem víc.
Kruege byl veselá kopa a tak se stávalo, že všichni dokázali zapomenout, co se v něm skrývá. Respektive kdo.
Od války neuplynuly ještě ani tři roky a i když většina mužů se s tím nějakým způsobem poprala, zůstávali další, kteří si nesli šrámy na duši. A pak tu byli takoví, kteří, aby zapomněli, dali nechtěně vzniknout svému alternativnímu já.
Poslední dobou se stávalo často, že jste narazili na Kruegeho jak se hádá sám se sebou. Podle tónu hlasu bylo poznat, kdy mluví který z nich. I podle četnosti nadávek. Byli tak fascinovaně zabraní do svého světa, že ostatní vůbec nevnímali.
Válka poznamenala každého jinak. Někomu změnila jméno - tehdy se začalo Poetovi říkat Poeta (stále není jasno proč, když dokopu přítele k opravení předchozích kapitol a psaní dalších, třeba se to konečně dozvím).
Kruege si z války odnesl mnohočetnou poruchu osobnosti.
Kdyby to nebylo jasné, tak onou klecí jsem myslela poškozenou mysl člověka. Sice žádného neznám osobně, ale už jsem jich pár potkala a vždy jsem byla překvapená, jak byl daný člověk zabrán - až fascinovaně - do rozhovoru s někým "neexistujícím".
NESOUTĚŽNÍ
Téma se mi více méně hodilo na dvě scény a protože se dějí zároveň, dávám sem obě.
Následuje po Stručném přehledu
Odehrává se přibližně ve stejné době jako Zpátky
Temná paní cítí čerstvou krev. Vsákla se do zdí. Rozněcuje k zběsilosti věčný hlad.
Eleonora Rubínová zbledla. Zdržení kvůli vetřelci, rituál není připravený!
Okamžitě přivést toho kluka. Chytit toho muže. Okamžitě!
Utekli?
Jekot ženských hlasů. Štvanice.
Socha se dala do pohybu.
Ruce se třesou. Soustředit se, soustředit se!
Mocné čáry pečetí dimenzi, uzavírají svatyni.
Neuprchne ani duch.
Ani rozzuřená lačná bohyně.
Snad.
Příšery už protahují pařáty.
Kamenné drápy chřestí po podlaze.
Kořist!
Zrak zděšené kněžky padne na novicku bezmocně schoulenou v koutě.
Bleskové pochopení. Fatální chyba! Vytrhla se z oblouzení. Není panna.
„Zrádkyně!“
Jen mámivé kouzlo.
Zemře, až vykoná obřad.
Snad nevadí, že fascinovaná je Eleonora, zatímco zpět v kleci omámení je Martina.
Příště: Plížení
Domove sladký domove. Nehtem vyryju do těla další čárku. Stý útěk, co se nepovedl.
Jak to oslavíme?
Vezmu roha.
Jak?
Jsem zpátky ve své cele, daná do klece, která je ve dvou dalších klecích.
Záblesk nápadu.
Dám do pusy ukazováček, ukousnu ho. Zasviním se od krve, překonám bolest, už mi roste nový. Ohlodám maso na kost, mám hlad. Začnu si hrát se zámkem. Povolí, za chvíli i ostatní. Protáhnu se a mizím tajnou chodbou.
O tři hodiny později…
Stoprvní čárka zaznamenána. Tentokrát žádná cela, žádné klece. Jen kovová bedna visící nad propastí a já namačkaná v ní.
Jak utečeme teď?
Nejdřív jsem se málem utopil v té odporné zasmrádlé břečce v bečce. Nemyslete si, já jsem dobrý plavec, ale víc než dva dny nevydržím. Už jsem myslel, že je se mnou ámen, ale On mě v hodině čtvrtjedenácté zachránil.
Ubytoval mě v pohodlném kvartýru, měl jsem pokojíček jako klícku. Krmil mě, dokonce mi namasíroval záda namožená z toho kraula. Aku - presura tomu říkají, ale na baterie ten klacík, myslím, nebyl. To vám byla úleva, až bych zpíval!
A teď by se mě chtěl zbavit? Tak to NE! Jen doběhnu pro svojí Máňu a hned jsme zpátky. Jako že jsem trpaslík!
