DMD č. 21. pro 21. 4. 2016. Téma: Fascinován zpět ve své kleci

„Poďme.“
„Pán Holmes,“ opáčil Beckett, „neprenecháte radšej tú takpovediac fyzickú časť pátrania mladším?“
Odfrkol som si. „Než sa niekam dopátrajú, budú takí starí, ako dnes ja.“
Watson zaváhal. „Holmes… povážte, ako je to dávno, čo ste odišli! Veď vtedy fungovali len tri linky metra! Viem, že ste poznali celé mesto ako svoje dlane – no dnes je plné zákutí, kde sa stratíte, či nebodaj narazíte na nemilé prekvapenie.“
Bolelo ma priznať to, no mal nepochybne pravdu. Bombardovanie v roku 1915 kde-tu prepísalo mapy. Stačilo sledovať automobily v uliciach, aby som si uvedomil, že známy londýnsky vzduch sa vznáša nad odcudzeným mestom.

"Bydlíš v tom domě hrůzy? Bereš mě TAM?"
"Neboj se, myslím, že to tam ani nepoznáš."
Harry měl pravdu. Sirius zíral na prosvětlený, zrekonstruovaný prostor a nenacházel slov.
Čistý a pozitivně naladěný Krátura přinesl čaj a ani slovem se nezmínil o krvezrádcích. Sirius pořád zíral.
"Krátura by ti potom rád řekl něco o tvém bratrovi. Ale teď musíš někoho poznat."
Sirius přes slzy skoro neviděl, když sledoval spícího Jamese Siriuse.
"Vrátil ses, když jsem syna pojmenoval po tobě. Kdybych měl dalšího, pojmenuju ho Albus Severus. Myslíš, že se taky některý z nich vrátí?"
Sirius znovu vytřeštil oči.
Harry se zakřenil.

Zpátky na místě činu. Před budovou, která by mohla vyprávět víc, než se sluší. Dneska vypadá úplně jinak než při tvé první návštěvě. Tenkrát tu byly schody. Vysoké příkré schody, po kterých jsi stoupala víckrát, než se ti chce počítat. Po rekonstrukci je nahradil pěkný prosklený vchod o pár metrů dál.
Schodům se stejně nevyhneš. Přestěhovali vám laboratoř do druhého patra. Přijímačky jsou v prvním.
Po přijímačkách navštívíš svého vedoucího. Má nějakou práci v laboratoři, a tak tě požádá o pomoc. Jdeš s ním. Pozorně, ale přesto trochu fascinovaná, se navracíš do práce, která už není dusivou klecí, ale požehnáním.

Vysoko v horách, mezi Uzbekistánem a Afghánistánem, je planina démonů. Do kamenů jsou kouzlem navěky spoutány duše temných mágů, čarodějů a vlkodlaků. Jejich schránky zvětrávají, kousky jejich myslí, zbytky rozumu, štěpinky citů a emocí se pomalu odlupují. Nakonec zůstává jen šílenství.
Mezi nimi přebývá Rustam, ten, který kdysi vyslovil kletbu.
Opouští svůj svět, jen naslouchá-li těm, kteří vyšli vysoko, aby jej požádali o další pomíjivosti: větší moc, silnější kouzla, ničivější magii.
Zpět se vrací morbidně fascinován neměnností lidských tužeb. Rozčarován z představ, že zlo vymýtí další zlo.
Dny, týdny a roky dál odpykává věčný trest, který nad sebou sám vyslovil.

Ačkoliv svého odchodu nikdy nelitoval - pomohlo mu to rozjet sólovou kariéru, když mu od Iron Maiden napsali, že Blaze odchází, neváhal a dohodl se s nimi, že se sejdou v hospodě. Byl trochu nervózní, nebyl si úplně jistý, že se chce vrátit do toho celého kolotoče koncertů, interview, nahrávání a neustálého cestování okolo světa. Teď už by totiž asi nebylo úplně v pohodě, kdyby se rozhodl odejít znovu. Kvůli fanouškům. Věděl ale, že chce vidět Stevea, omluvit se mu, znovu mu všechno vysvětlit a hlavně si s ním ještě zahrát. To mu totiž chybělo nejvíc. Už nebyl nervózní, těšil se.

Když ho zajme Zoom, Barry si je téměř jistý, že zemře.
Svým způsobem jde o úlevu. Navzdory svému věku má Barry občas pocit, že už neuběhne ani krok. Zhroutí se a nevstane. Být zavřen v kleci je víc, než si zaslouží, uváží-li, co všechno nezvládl.
Většinu času tráví přemýšlením. A vzpomínáním. Na svou mámu. Tátu. Joea. Iris. Cisca a Caitlin. Eddieho…
A Jaye.
Barry se náhle napřímí, rty se mu stáhnou do odhodlaného úsměvu. Smrt je sice fascinující, ale to neznamená, že tu není nic, o co by se dalo bojovat, nic, k čemu by mohl utéct.
Přesně to udělá.

Bylo teplo a melodická řeč ho uspávala. Opakovaně se propadal do temnoty, ze které se s úsilím znovu a znovu probíral. Nakonec mu hlava klesla.
Jala ho závrať a vytrhla jej násilím ze spánku. Že pocit pádu je až příliš skutečný, si uvědomil okamžik před koncem. Náraz.
Když si v duchu zazoufal, došlo mu, že takhle nic nevypadá. Jeho duše s úžasem odložila tělo, jako by to pro ni bylo přirozené, a vykročila ke světlu, které spíše cítil, než viděl.
Pak ho ale kdosi zavolal.
Do rukou se mu vrátil cit.
Otevřel oči a ty už nikdy nebyly jako dřív.

Konečne na slobode. Ale na niečo to väzenie bolo dobré, naučil sa nové triky.
Túto noc ich vyskúša.
Všimol si, že jeden dom bol niekoľko dní neosvetlený. Majiteľ je preč a nemá bezpečnostný systém.
Dvere mali magnetický zámok. Po chvíli hľadania správnych hodnôt na magBreaku bolo otvorené.
Vstúpil dnu.
Okamžite sa rozsvietili svetlá a hrali všetkými farbami.
"Gratulujeme!" zaznel hromový hlas.
"Ste náš prvý zlodej! Vitajte!"
Svetlo sa premenilo na stroboskop, hučali neznesiteľné kataklyzmické zvuky. Zrazilo ho to na kolená. Zapchal si uši a skrčil sa do embryonálnej polohy.
Po večnosti prišli policajti.
Tešil sa na krásne ticho a kľud.

„Co znamená ,nějaké pořádné pití?´“ otázal se džin nerudně.
„Prostě pravá benátská grappa,“ odsekl Menico.
Láhev ho málem praštila do hlavy. Chytil ji. Naštvaně se ohlédl, ale džin zmizel.
Menico se pořádně napil. Snažil se rozumně uvažovat. Možná by měl lampu rovnou hodit do Nilu. Podle Sciarazzadiných pohádek jsou džinové opravdu nebezpeční. A jako dobrý křesťan…
Kdyby tu aspoň byl Marco, aby poradil!
Jedno veliké přání měl. Konečně uzavřít smlouvu s Araby a odplout.
Nudu domácího života opouštěl jako pták svou klec. Teď chtěl zpátky. Pohlížet zase okouzleně z paluby na obrysy nádherného města nad lagunou…
Sáhl znovu po lampě.

Ptáček, který sedí celý den ve své kleci. Může se jen houpat a koukat skrze mříže z okna.
Je mu smutno, vidí tolik ptáčků, poletujících za okny, hrají si a prozpěvují, koupají se a hopkají.
Jak moc by chtěl ven, cítit vítr v peříčkách a koupat se.
Jednou se mu podařilo uletět, zapomněli zavřít okno. Zjistil však, že vše nebylo tak, jak se zdálo. Vítr jím cloumal, ptáčci nepoletovali, ale prchali před dravci.
Jak rád se vrátil do klece, fascinován pokojem kolem. Malá palmička kam mohl, v létě miska na koupání a slunce ho hřeje v kleci, stejně jako venku.