DMD č. 21. pro 21. 4. 2016. Téma: Fascinován zpět ve své kleci

Potkat na ulici úsměv bylo zhola nemožné, ohrožený druh pozitivně naladěných lidí pomalu přes všechny snahy vymíral. Vlády všech zemí se shodly, že takhle to dále nepůjde, a po americkém vzoru s původními obyvateli začaly se zavíráním do rezervací… Nikdo se k nim nedostal, zajistil se přístup vody, potravy a občas nějaký ten jedinec opačného pohlaví, aby pokračovalo v rodu. Ale kupodivu žádný z potomků nepodědil ten nuzně recesivní gen svých rodičů. Optimismus.
A jednou jim jeden tenhle exemplář utekl na výzvědy. Chytili ho brzy.
Pohodlně se usadil do své klece a přemýšlel.
Proč jen se všichni ti lidé mračí?

Noc se zdála být nekonečná. Fingon procházel sem a tam. Kroky se rozléhaly nepatřičně nahlas.
Světlá postava služebné přibíhající chodbou byla jako klíč vhozený do žalářní cely.
Vrhl na ni pohled plný naděje a strachu.
„Máš syna!“
„Jsou v pořádku?“
„Ano, můj princi.“
Držel to maličké v náručí. Dýchalo, hýbalo se, bylo teploučké a vonělo. Žilo. Nedokázal ovládnout náhlý příval citu, který se ho zmocnil. Dítě. Synáček. Nový život. Jeho život. Plakal štěstím.
„Artanáro,“ pojmenoval syna.
Manželka nespokojeně semkla rty.
„Noldorské jméno?“ řekla vyčítavě.
„Je Noldo.“
„Tím proklínáš své vlastní dítě, Findekáno.“
„A ty mu chceš říkat jak?“
„Sindarsky. Gil-galad.“

Když si Košín příliš dobírala Želvíka pro její neodvahu, Želva kontrovala historkou o noci strávené v panelákové chodbě.
"Páníček se tenkrát vrátil nalitej a já..."
"Číhala u dveří a vyběhla ven," vypomáhá Košín.
"Jenže jsem nepočítala s tím...."
"Že tě páníček v opilosti přehlídne a zabouchne venku!"
"Buď ráda, žes to nikdy nezažila. Skryla jsem se pod schody..."
"A celou noc naslouchala divným zvukům."
"Byly najednou tak skutečné!"
"A pak tě panička zpod schodů zkoprnělou hrůzou vytáhla."
"To nebyla hrůza! To bylo.."
"Těšení na chvíli, až budeš zpátky v bytě. Takže historku máme za sebou a zase chvíli dobrý, jo?"

Lev, fascinován tím, že je zpět ve své kleci (téma splněno) zíral na vyhublou zebru (mající trauma, že neví, zda je černobílá či bíločerná), která běhala na běhacím pásu. To však nebylo tak divné, jako žirafa s obřím krkem (větším než obřím), teploměrem v puse, vedoucí se s monstrózně obézní hrošicí za kopýtko.
Přeskočme raději dále:
Jeden poměrně "asimetrický" tučňák, který si navzdory svému miniaturnímu egu nechává říkat šéfe, další poněkud větší tučňák, který je infantilně zamilovaný do panenky. Třetí ze čtveřice neumí mluvit a poslední miluje výbušniny.
Zamyslete se, vážně chcete nechat své děti dívat se na tuto pohádku?

Když mi sdělil šéf, že mám jet na stáž, pokládala jsem to za nesmysl. Do ameriky? Na měsíc? Že jsem nakonec jela, bylo z části důsledkem zajímavosti studijní problematiky a dílem také šéfovou neústupností.
I se svou chabou angličtinou jsem nakonec strávila měsíc asi nejužitečnějším studiem, jaké se mi kdy dosud poštěstilo. Bylo to fakt jak pobyt na měsíci – knihy a mikroskop, někdy i jídlo a spánek. Prakticky jediná komunikace byly konzultace. Naprosté odříznutí od světa.
Jak malicherná se mi zpětně jevila spousta zbytečných nedorozumění z práce i domova. Jak ráda jsem se do své klícky dosavadního života zase vracela.

Sledoval jej. Jen sledoval. Věděl, že by neměl, ale...
Byl vězněm svých zásad. Ale nebyl mučedník.
Koutky úst mladého ya’shela se roztáhly v úsměv.
„Talí,“ zamumlal Alec ve spánku.
Seregil se překvapeně posadil. Prudký pohyb jeho společníka probudil.
„Mhm?“ zeptal se ospale.
Noční běžec pozvedl ruku. Natáhl ji k Alecově tváři, jako by ji chtěl pohladit. Ten tázavě naklonil hlavu, ale necuknul.
„Talí,“ řekl Aurënfaie a díval se, jak se modré oči rozšířily.
„Co to slovo znamená? Několikrát jsi mě tak oslovil.“
Kouzlo prolomeno. Seregil sebou trhnul.
Ne. Dost. Co to sakra dělá?
„Nic.“
Ale přesto.
Talí…
Fascinující. Možná…
Ne.

Přistěhovali se nedávno. Bylo léto, a tak prozkoumávala okolí nového domova.
Jednoho dne došla k dřevěné ohradě. Zatajil se jí dech. Byli tak nádherní... Několik jich přišlo blíž, zvědavě k ní natahovali krky. Dotkla se jemného čumáku, zafuněl jí do dlaně. Vyhrkly jí slzy. Jak je to dlouho...? Tři roky, víc?
Začala tam chodit pravidelně. Seznámila se s klukem, kterému patřili. Povídali si.
,,A nechceš se svézt?"
Zarazila se. Od toho pádu na koni neseděla... ,,Jen kousek," sliboval. ,,Povedu ho, neboj."
Vysadil ji nahoru. Nebojí se. Věří jim oběma.
Brečí štěstím. Jak se jí stýskalo!
Už nikdy se jich nevzdá...

„Pusťte mě!“ křičel mladík.
„Ticho! Vězňové nemají právo na nic!“ ozvalo se ode mříží.
„Nepatřím sem! Patřím už jinde. Moje nová paní je úplně jiná. Nic nevíš o Vnějším světě. Je tak krásný, svěží.“ Snažil se vysvětlit důvod, proč by zde neměl být.
„Vlastní tě přece náš pán, nikdo jiný!“ s těmito slovy dráb opustil místnost.
„Neeeee! Chci pryč! Chci za svoji paní, prosím.“ Žadonil, až začal plakat. Samým vyčerpáním usnul.
Když se probudil zjistil, že je někde jinde, ve známém prostředí. „Paní? Něco zlého…“
„Pšt, jsi v bezpečí. Jsem u tebe,“ konejšil ho medový ženský hlas.
„Jsem zase doma.“

„Nuže?“ zeptala se Bílá kobra vyčkávajíc. „Stojí za to pro tenhle poklad zemřít?“
„Nerozumím ti. Je to studené, nedá se to jíst. Snad jen tahle věc,“ ukázal Mauglí na vykládaný ankus, „je zajímavá. Vezmu si ji a za odměnu ti nalovím nějaké dobré žáby, co říkáš?“
„Nepotřebuji jídlo. Sloužím svému pánovi, sloužím slávě velkého města. Nikdo živý se odsud nedostane.“
„Už zase blábolí,“ podotkl Mauglí směrem k velkému Ká. „Otče kober, říkám ti, že město není. Pojď, vezmu tě ven.“
Ale starý had nechtěl. Když mu Mauglí utekl, stočil se do klubíčka a slepýma očima zbožně hypnotizoval převzácné zlaté cetky.

Strčili mě do takový hnusný maštale na kolečkách a odvezli. Když mě konečně pustili, naštvaně jsem se rozběhla. Bílej drát, nebílej drát, trh, a jsem z tý fórový ohrady venku. Hurá do lesa!
Hledali mě asi týden. Častokrát jsem je z houštiny sledovala, jak prohledávají les jen kousek vedle a nic. Zabučela jsem, a než se stačili vzpamatovat, zdrhla pryč. Jednou dokonce udělali zátah v patnácti lidech, některý na koních. Ani mě nezahlídli.
Pak začali mluvit o místu v mrazáku. Tak jsem se vrátila. Domů, samozřejmě. Známá krajina, čerstvá travička, družky ze stáda bučící na uvítanou... No, není to krásný?