Sense8

Trying on somebody else's shoes was his job for years. Pretending to be confident, brave, straight...
Surprisingly, finding out he was a sensate and experiencing what other's go through every day, made him feel more like himself.
But it didn't give him the strength to show it.
And then he suddenly didn't have a choice. His career was ruined. He was ruined.
But Hernando still loved him.
"Mom..." he said finally. She didn't freak out. She never stopped loving him.
"I am a gay man!" he screamed into the Rio's Pride Parade. And that was when he felt truly alive.

Když se řítí udusanými ulicemi chudinské čtvrti, srdce mu splašeně bije.
Strach se vytratil. Přelil se v ostří, co ho žene vpřed ve stopách gangu, který mu sebral jízdné za dnešní den. Peníze na léky pro matku, která je tak slabá. Peníze pro Jelovu rodinu. Peníze, za které jejich autobus bude moct zítra znovu vyjet.
Jeho mysl zběsile pulsuje a přitom je soustředěný jako nikdy v životě.
Pro matku, Jelovy děti, zítřek a tu paní, která se po přepadení rozhodla jet za lupiči s ním, protože jí sebrali prsten od zemřelého manžela.
Je to šílenství.
Ale není v tom sám.

Říkali mu Whispers. Byl to jeho nápad. Ironie. Možná přiznání. Tajil to i sám před sebou (protože v jeho případě byla hranice šílenství vždy tenká). Skládal se z šepotajících ozvěn svého klastru, které mu vyčítaly, že pro ně netruchlí. Byli součástí jeho samého a zemřeli. Mělo by to znamenat víc bolesti, než je vnímající bytost schopna snést. On to snesl a dál se pohyboval časem a prostorem. Občas zneužíval jejich jména – Matheson, Friendman…
Pokaždé, když někoho dohnal k tomu, aby si do úst vložil hlaveň pistole a polkl smrt, bylo to na počest jednoho z nich. Pak alespoň někdo truchlil.

Každá žíla, kterou proudila otcova krev, Wolfganga svírala jako ocelový drát rozžhavený do běla. Klec z pomsty, vzteku a z touhy ublížit stejně jako bylo ublíženo jemu. Když už to nemohl snášet, šel za Sun. Do opravdové klece.
Opřeli se o stejnou betonovou zeď a beze slov se shodli na tom, že nenávidí vlastní myšlenky.
Když už se nedalo snášet ani to, objevili se ostatní. Kala jako paprsek slunce, Riley a vůně moře, Capheus a s ním horká africká noc, Willova síla, Litova něha a Nomi, která už v bitvě s vlastním tělem i rodiči dokázala zvítězit.
Miloval je všechny.

Klece byly všude. Možná je měla naražené na nohou a vláčela je s sebou.
Jako neprovdaná korejská žena po pětadvacítce.
Jako hlupačka, s níž otcovi partneři odmítali jednat, přestože se po otci i bratrovi ve firmě slehla zem a ona jediná věděla, kam se ztratily podíly investorů.
Jako dívenka, kterou umírající matka prosila, aby se postarala o rodinu.
Když ji otec zoufale požádal, aby na sebe vzala bratrovy podvody a šla místo něj do vězení, nemohla tomu uvěřit.
Měla obětovat vlastní budoucnost, čest a svobodu, aby ty dva zachránila?
Udělala to.
Svého psa ale raději svěřila do opatrování učiteli kickboxu.

"Všichni jsou tam super akční, ona je jenom DJ."
Přes sněhovou vánici nebylo vidět ani na krok. Ale nějak se do porodnice dostat museli.
"Oproti ostatním je strašná slaboška."
Auto přistálo na střeše. Magnus to nepřežil. Riley praskla voda.
"Je tam akorát do počtu!"
Holčička se narodila zdravá. Tatínek je mrtvý. Maminka rozbila pěstí okno, aby se dostaly ven.
"Ji mohli rovnou vystřihnout. Udělali by líp."
Riley necítila už nic. Zima byla příliš velká. Nikdo jim na pomoc nepřijde. Ještě dalších pár kroků. Bílá tma je obklopovala. Na stehnech cítila teplou krev. Děťátko zabalila do svého kabátu. Holčička přesto nepřežila.