DMD č. 21. pro 21. 4. 2016. Téma: Fascinován zpět ve své kleci

Spatřil ji znovu, když se s košíkem koláčků zastavila ve škole. Jen procházel kolem, ale srdce se tam na chvíli zastavilo. Stěží ho pak dohánělo, udýchané.
Oslnivá, půvabná, usměvavá dívka se skromnou a milosrdnou duší. Růže světa. Jak by někde mohl najít lepší?
Je-li příliš křehká, bude ji chránit.
Je-li silná, bude darem nebes po jeho boku.
Bude?
Nebesa se usmívají, její otec si ho oblíbil.
Očekávání.
Poslání.
Volání.
Stahuje se k dešti.
StJohn potřásl hlavou a začal si balit truhlu. O úřady je již postaráno.
Moor House není dost dobrou klecí. Je třeba najít si pevnější. Za mořem.

Když chytíte Múzu do klece, nechte jí prosím pootevřená dvířka. Ona se totiž v noci, když budete tvrdě spát, tiše vyplíží ven na svých pavoučích nožkách. Potom vyšplhá na okenní parapet, přitiskne nos na sklo a s otevřenými ústy vstřebává každičkou částí svého těla svět, jeho barvy a vůně a jemné záchvěvy toho, co je, a toho, co by mohlo být. Vdechuje příběhy lidí, nechává se jimi naplnit a potom, když se cítí bohatá přímo k prasknutí, spustí se dolů po šňůře k žaluzii. Po cestě zpátky do své klece vás jemně pošimrá na zavřená víčka. A to je dobře.

Pokoušel se utéct od všeho toho pokušení, které mu bary ve velkých městech nabízely. Už dlouhou dobu v sobě neměl ani kapku lihoviny a nechtěl to měnit. Bylo to pro něj jako vězení agrese a neurvalosti, když se napil.
Zhluboka dýchal a pohledem propaloval konec ulice pokušení. Spěchal, jeho nohy se blížily ke konci čím dál větší rychlostí. A pak, jako by měly vlastní hlavu, prudce zahnuly doprava a vedly svého pána do hospody.
Jazyk také neposlouchal, prosil o sklenku whisky, poté něčeho tvrdšího.
A mozek byl fascinován tím, co se to děje, zpět ve své vlastní kleci bolestného zapomnění.

Pryč. Musím pryč odtud. Už to nevydržím. Jak jsem si kdy mohl myslet, že to tady bude super? Jistě, na nedostatek si nemůžu stěžovat. Peněz mám více než dost a v podstatě skoro nic nedělám. Ale jsem tu jako zvíře v kleci. Čas není můj, proto jsem se rozhodl se vším tady skoncovat. Peníze… Jo, ty mi budou chybět. Ale musím to nějak zvládnout, hlavně ať už odtud zmizím.
Jsem zpátky. Nikdy bych si nepomyslel, že... Ovšemže je to chyba, ale zamiloval jsem se. Do svého bývalého klienta, který mě dříve v našem veřejném domě navštěvoval a teď se vrátil.

Předevčírem jsem přízrak proháněl s lapačem po pokoji nejméně půl hodiny. Dnes byl lapen ve chvíli, kdy měl již jedno chapadélko ve dveřích. Ted sedí zpátky ve své kleci, fascinován možností uniknout příště až na chodbu.
Zkoušel jsem ho zavřít do utěsněných nádob jako je hrníček s pokličkou, plechová krabice nebo zavařovací sklenice, ale vždy začal brzy chřadnout.
Venku se náhle začalo stmívat dříve než obvykle. Vítr divoce zalomcoval okny, ozval se vysoký hvizd a okenní tabulky se vysypaly na koberec. Nejčernější temnota obklopila klec.
Přišli si pro něj rodiče.
Paráda. Takže pro bakalářskou práci si můžu hledat jiné téma.

Brácha Adam neměl žádné dětství; dospělý, přece byl malý. Já naopak. Když jsem sestoupil do vězení těla, rozuměl jsem všemu: jak vzniká morula, jak se tvoří mícha, jak mi začíná bušit srdce …
Narození si lidé nepamatují. Já ano. Hrůza. Mámě jsem to usnadnil (říkali „prošel jako voda troubou“), ale sobě ne. Porušil bych pravidla.
Dost mne to štvalo. Nemohl jsem ani promluvit, říct mámě, že mne má přebalit.
Postupně jsem uvykl. Naučil se i trochu zlobit. Svět se mi začal líbit i z lidské perspektivy.
Nakonec to bylo těžké.
Po třech dnech jsem se vrátil a vzal si tělo vzhůru.

"Vem si ji," načapal jeho oči utkvělé na nahých křivkách. "Je v ceně. Tady se nesní, ale činí!"
Včerejší večírek v červených oblecích. Ženy obnaženy. Pařba v Paříži.
Před týdnem trip v Amsterdamu.
V květnu zatýkání ve Vatikánu.
Hrál si na bruselského chlapečka na Svaté bráně.
Před rokem v kobce nicotnosti. Píchačky, práce, pravidla, v pátek pivko.
Vytáhl on, okouzlující. Ošatil, vykrmil, kapsy i konto obdařil.
Dnes zablokován.
Dnes se přehouplo do zítřka.
Dnes je už pořád.
Bez peněz neznámý, bez jídla hladový, bez práce na ulici.
"Proč?" poznal ho, když mu házel halíř.
"Tísnila mě tvá spokojenost v kleci!"

Zase seděl ve své cele. Hlava mu třeštila, jeho tělo střídavě spalovala horkost a roztřásala zimnice, čelo měl orosené potem.
Nenechali ho hájit své názory, dokonce nemohl promluvit bez přerušení vůbec.
On přece nešířil myšlenky Viklefa, jak by on mohl být kacířem?
Cožpak je hříchem hledat pravdu?
Nejvíce byl překvapen činy Štěpána. Zrovna on, který tak radikálně bojoval proti prodeji odpustků, on, kterého soudili v Bologni.
Tenhle Štěpán stál na straně Husových soudců a obviňoval ho z kacířství.
Jan to nemohl pochopit, i když strávil dumáním celé dny.
A když sepnul ruce k modlitbě, v jeho mysli visela Štěpánova tvář.

Seděl před kavárnou a dopíjel espresso, když je uviděl přicházet. Byli tři, všichni vypadali ve svých tmavých oblecích prakticky stejně. Než k němu došli, ještě chvíli si užíval toho pocitu.
„Pane Andersone, jak jste si užil svůj volný den?“ zeptal se jeden z nich.
„Je to fascinující, že? Tak jednoduchý, prostý a bezstarostný život vedou tihle lidé,“ odpověděl Neo a prohlížel si mlčenlivé tváře v proudícím davu.
„Ano, před námi to nikdy takhle jednoduché neměli,“ odpověděl jiný agent.
„Je to vlastně strašlivé a osvobozující zároveň, nic nevědět a prostě žit,“ řekl zamyšleně Neo.
„Proto jste si také vybral návrat. Půjdeme?“

Myslel jsem si že vypučím nad bahna, vylétnu nad mraky, dobudu vesmír a budu zpívat písně kosmické. Alespoň chvíli jsem si to myslel, pak jsem narazil na ty mříže a jak praštěný motýl se pomalu snesl zpátky na zem. Je tu teplo a smrádek, nikoliv nuda. Jsou to ty malé věci, co mě udržují pobaveného a zaujatého.
Každý má snad doby snivé, plné iluzí a předsevzetí. Doby, kdy je sám sobě ještě hrdinou nad kterým není potřeba zoufat nebo ohrnout nos. No, zkušenost, jak ukázal Blake, nakonec skolí mnohé, ba většinu... Ovšem ty které baví vědět, si to beztak užijí.