DMD č. 21. pro 21. 4. 2016. Téma: Fascinován zpět ve své kleci

Zdálo se mu o mořském vzduchu. Hvízdal mu kolem uší, cuchal už tak dost zacuchané vlasy a tahal za oblečení. Houpavý pohyb mu vykouzlil na rtech úsměv, vlnky skotačící na mořské hladině vrátily zářivou jiskru do jinak matných očí.
Úsměv i jiskra pohasly s příchodem rána.
Postel byla příliš měkká, pohodlná. Vzduch příliš čistý, bez štípavé soli zvláštně jemný.
Věděl, že takhle je to správně.
Moře by mělo být přenecháno nové generaci, novým snům. Nová dobrodružství čekala na své strůjce.
Přesto však zavřel oči a nechal se pohltit představami.
Jenom na pár minut, než se ocitne zpět ve své kleci.

To je úžasný zábavný park! Držte se mapky, startujeme na vlákně. Každý elektron nafasuje helmu a chrániče a hups! proti mřížce. Kdo je šlejška, sklouzne po ní a tradá přes zdroj napětí zpátky do vlákna. My frajeři proletíme až na destičku anody a necháme si přeměřit kondici v ampérmetru. Zpátky přes zdroje do vlákna a znova!
Do cesty se pletou atomy rtuti, které do určitého napětí jemně odstrkujeme. Ale pak... dostanou takovou pecku, až vyplivnou foton. Fascinovaně zírám na světlo a nevadí mi, že kloužu po mřížce.
Za branou kreslí dva fyzici grafy a mumlají, že Bohrův postulát bude platit.

Papoušek měl blbý kecy,
nechtěl zůstat ve svý kleci.
Prý už mu je příliš těsná
a též je v ní nuda děsná.
Fascinován vrabčákem,
hrál si s drátky zobákem.
Tu přitáhl, tam povolil,
nikoho se nedovolil.
Rozlétl se světem,
zamával svým dětem.
Že se nejspíš potatil,
alimenty neplatil.
Rok nevytáh patičky
od Červený lampičky.
Tam se učil co kde slyší,
vyprávěl to abatyši.
Že to nejspíš krákal směle,
nechala ho zavřít v cele.
Z kroužku bylo jasně znát,
kde je jeho starý hrad.
Nechtěli ho vracet zpátky,
byl moc sprostý pro pohádky.
Prodávaj ho v kantýně
jako kuře na kmíně.

Časem se z toho vzpamatuje. Časem mu to všechno bude připadat jako sen.
Nejprve lidé z toho spolku v jeho domě. Tak divně oblečení. Fialový cylindr. Neslýchané.
Odjeli s nimi autem do noci, zastavili na neznámém místě, neochotně vystoupili z auta. A ještě se s nimi museli držet za ruce. A najednou byli někde úplně jinde.
Prapodivný dům plný prapodivných věcí. Hodiny, které neukazovaly čas. Vařečka sama míchající jídlo v kotlíku. Nádobí odlétající ze stolu když jste dojedli.
Podivné bytosti, zvláštní zvířata. Bál se, remcal a přitom byl tím vším fascinován.
Po necelém roce se směli vrátit do své normálnosti.

„To sem vám povídal, jak nám utekl Mates?“ začne Malina.
„Povídal, ale to nevadí,“ usmívá se mladý Vašek. Historku o zatoulaném medvědovi si pamatuje dobře.
„Vono to bylo někde v podhůří. Utek z klece a skokem ven. My za ním. Jenže byl rychlejší, tak nám zmizel. A víte, kde sme ho našli? U pernikářky Darky. Přeskočil jí plot jak Horymír na Šemíku. Vona tam měla med.“
„Copak medvědi skáčou?“
„Kdo tu mluví vo medvědovi? Von to byl lev.“
„Ti přece nežerou med.“
„No však se eště rád vrátil do klece. To ste měli vidět, jakou měl radost z pořádný flákoty.“

Čas schovat se do sebe. Relativní bezpečí.
Otočí do sebe sklenici vody. Vnitřní třes ještě pár desítek hodin nepřejde. V těch chvílích umí ubližovat slovy. Nevědomky.
Cítí na sobě její ruce. Napne se.
„Nesneseš teď dotek?“
„To nevadí.“ Věta, kterou kdysi říkal často. Teď jen kvůli ní. Pořád ho stojí hodně sil.
„Vadí,“ povzdechne si ona.
On přikývne. Zatlačí rukama do linky. Potřebuje se uklidnit.
Dnes nemůže spát Helga.
Zahlédla malý kousek z něj. Pak se uzavřel zpátky do sebe. Jiné to nebude.
Nechce přemýšlet. Rozhodnutá je už dávno. Proto odešla z Vyšehradu. Dočasně.
Převrátí se.
Poprvé ho vidí spát.

Poté, co Česká televize natočila reportáž o zaměstnanci PRE, který při cestách Prahou pociťoval tak silné nutkání zastavit v hraničních místech pražských obvodů, že způsoboval na netypických místech kolony; vyšlo najevo, že analogickou poruchou počínají trpět i cestující MHD. Podle našeho zvláštního zpravodaje dnes senior z Prahy 5 zastavil nouzovým zvoněním tramvaj č. 4 uprostřed Palackého mostu, rozrazil dveře a vystoupil. Cestou zpět na Smíchovskou stranu fascinovaně zíral na panoráma levého břehu, zatímco směrem k Podskalí ukazoval paroháče.
„Jedná se o úzkostně-šovinistickou poruchu,“ uvedl psychiatr MUDr. Radek Podivný a dodal: „Konečně, všichni víme, že na Smíchově žijou bez výjimky sráči.“

Betsy se zvolna vzdalovala od nešťastného břehu. Na konci první psí hlídky Frances na zádi vystřídal Sullivan. Odebrala se do své kajuty. Po pětatřiceti hodinách bez odpočinku se zoufale potřebovala vyspat. Alespoň pár hodin oddechu. Ale mysl zvířená překotným ústupem se spánku bránila.
Posadila se za stůl. Poznámky psané tu Sullivanovou vypsanou rukou, tu Miltonovým krasopisem nebo Hardyho muřími nožkami potřebovaly utřídit. Zakreslit opravy do map. Nechala si přinést čaj. Pustila se do čtení. Trasa kutru získávala tvar. Paprsky zapadajícího slunce se odrážely ve skle. Oslňovaly nevyspalé oči. Z hrnku se kouřilo. Vůně čaje hladila unavené skráně. Hlava jí klesla.

Informace, že Koljuška údajně ráda zavírá lidi do klece se rozšířila mezi biology rychlostí blesku. A přitom to řekla jen ze srandy...
"Koljuško, koukni, klícka na včelí matku, to se ti líbí, což?"
"Nemáš papouška? Ty se přece dávají do klecí, ne?"
"Z Koljušky si radši srandu nedělej, nebo skončíš v kleci."
"Hele, co na to říká Jelen? Kolikrát si ho už zavřela? Musí být tvojí zálibou docela fascinovaný. Jinak by už utekl..."
"A kolik těch klecí doma máš?"
"Jak toho člověka do tý klece vůbec dostaneš? Máš k tomu ještě bičík, nebo tak?"
"Koljuško, já se tě docela bojím."

Kouzelník otevřel oči. Hlava mu třeštila. Ležel ve vlastní posteli – a netušil, jak se do ní dostal.
Poslední, na co si vzpomněl, byla jakási kotva.
Vtom se kolem mihla luzná ženská postava a kouzelník zůstal fascinovaně zírat. V rumovém opojení úplně zapomněl, jak je Stella nádherná! Ach, jak je rád, že je zpět doma, zpět u ní, u své jediné a nádherné krásky!
Svezl se opatrně z postele, padl na kolena a začal jí zalykavě vyznávat horoucí lásku.
„Co to děláš,ty šašku?“ zaslechl.
Otočil se.
Diva za ním se mračila na něj i na Esmeraldu, zděšeně stojící u okna.