V.O.L.D.E.M.O.R.T.

„Tady jsou papíry,“ přisunul k ní paklík dokumentů. „Jméno je po mé kočce, příjmení jsem slyšel v telce.“
„A fotka? Tady jsem pořád já…“
Mávl rukou. „Změny podoby jsou pro děcka. Dneska frčí změny vnímání. Postav se.“
Trochu roztřeseně poslechla. Rozkašlala se, když na ni chrstnul hrst zeleného prášku. Totéž, ale v menším množství, udělal i nad jejími doklady.
„Nikdo tě nebude schopnej poznat ani popsat. Aplikuj měsíčně podle příbalovýho letáku,“ hodil jí zbytek piksly.
„Děkuju,“ špitla.
„Jo a kdyby si někdo myslel, že se chováš divně,“ řekl, když ji hnal ze dveří, „řekni, že jsi vyrůstala v sektě. Zdarec.“

„To je jablečné?“
Stará lektvaroložka si dovolí drobný úsměv. Jak významný, to ví jen ona sama. „Dámy mají příchutě rády, snáz sklouzávají do krku, mírní chmury.“
„Žádné chmury zahánět nepotřebujeme. Tady bude jen samá radost,“ odsekne ředitelka lidské množírny. „Ale ty ostatní důvody jsou logické. Jablka symbolizují plodnost. Proč ne.“
Dohodnou se na měsíčních dodávkách lektvarů pro podporu početí. Jablečná příchuť spolehlivě zakryje i jiné přípravky – antikoncepci a obyčejnou vodu. Baleno v poměru 1 ku 2 ku 3. Dodávat jen placebo a prostředky proti početí by bylo na Gertrudin vkus příliš riskantní. Dělá, co může. Doufá, že to není málo.

Alastor Moody (vlevo) a Mundungus Fletcher (vpravo) si trochu povídali u nás ve sklepě. Tedy ve sklepení Ministerstva kouzel, samozřejmě.

Na stole stála mísa. Nad jejím obsahem se právě hluboce zamýšlelo pět zrzavých weasleyovských hlav.
„Hm,“ poznamenal Artur.
„To je teda něco,“ připojila se Ginny. „To v Bradavicích určitě mít nebudeme.“
Ron rudnul. S každou vteřinou zírání víc a víc. Všichni hleděli na jeho první kuchařskou improvizaci, kromě pratetiček – ty do něj zabodávaly všemožné ostré i kyselé pohledy, jako kdyby za to měly něco dostat.
„Je to žluté,“ naklonil hlavu Charlie. „A… písčité?“
„A ta gumička uprostřed je co?“ zaútočil ze zálohy Percy, ta krysa.
„To je paprika! Na ozdobu, krucinál,“ zabručel Ron a začal nandávat.
Nedalo se to žrát.

Stály na lávce nad kolejemi, opíraly se o zábradlí a jedna o druhou. Chladný letní vzduch jim ovíval tváře, občas projel vlak, pak Eri přednášela – co je zač, kdy byl vyrobený a kam jede – v mezičase koukaly na hvězdy a řada byla na Auroře. Bylo to, jako kdyby se místo deseti let neviděly sotva týden.
„Podívej! Jednadevadesátka, Hlas severu!“ zvolala Eri a spustila výklad.
Aurora se místo na lokomotivu zasněně dívala na Eridani.
„Škoda, je to můj poslední vlak domů,“ řekla pak významně.
Eri se zamračila. „Vždyť… Aha.“ Usmála se. „To asi budeš muset přespat.“
Dvě znovunalezené duše se políbily.

Vtipkování nad gastropokusy pratetičky Muriel se za ty roky stalo tradicí. V jejím čele bývala dvojčata. Jejich židle teď zely prázdnotou.
Ron nakrčil nos nad vývarem s fialovými knedlíčky. „To se zase nebude dát žrát.“
Všichni ztichli. Gertruda vstala od stolu a chytila Rona za rameno. „Ven!“
Naštvaně vypochodoval z domu a vydal se mezi záhony. Tetička Trudy za ním.
„To by stačilo, mladý muži! Stát!“
Otočil se k ní čelem. „Nechtěl jsem… Všechno je špatně.“
Trudy pokývala hlavou. Žila sto let, znala všechny podoby truchlení.
Váhavě udělal krok blíž a nechal se obejmout. Vztek zase na chvíli odplavily slzy.

Je úplně nepříčetný. Vtrhne jí do hlavy, cestu si proráží hrubou silou. Bolí to. Už z ní dávno dostal, kam ukryla Skrka, ale není to dost. Nikdy nepřišel na to, jak tehdy utekla. Teď cítí, že ho to sžíralo celé roky.
Nemá kontrolu. Už dávno ne. Nemotorně bloudí okamžiky v její paměti. Ocitne se jinde, než zamýšlel. A přece tak blízko. Ne! Nedokáže ho zastavit.
„Tys zabila mého syna!“
Je to skoro čtyřicet let, co na tom záleží?
„Kdybych to věděl, odtáhl bych tě zpátky za vlasy!“

Najednou má mysl zase jen sama pro sebe. Otevře oči. Čeká na smrt.

„Takže můžu jít?“ zaznělo asi popáté.
Rabastanovi trvalo půl dne, než se Neville nechal přesvědčit, že ho nehodlá přinést Ministerstvu na stříbrném podnose a s jabkem v hubě. O detailech ale ještě jednali.
„Byl bych raději, kdyby ses nejdřív dal do kupy,“ povzdychl si Rabastan už poněkud unaveně. „Nechci, aby tě tajní chytili hned na druhém rohu a po jedné rundě mučení z tebe dostali, že jsem ti pomohl já.“
„Takže nemůžu jít?“
Možná má otřes mozku? Tohle už není normální. „Podívej, Neville – jmenuješ se Neville? – prosím tě prostě, nebuď sobec a nevrhej se mi při útěku z oken. Jasný?“

Kingsley vařil večeři, když mu zvuk letaxových plamenů prozradil návrat marnotratného manžela z prvního dne zpátky v práci. Manžel sám se zjevil vzápětí, dramaticky dosedl a popadl kus buchty.
„Náročný den?“
„To nechceš slyšet,“ zavrčel a žvýkal. „Já vím, že nejsem ve formě. Že jsem přibral deset…“
Kingsley si dovolil korektivní pohled.
„Fajn, patnáct kilo, ale doprdele! Aby se mi posmívali zelenáči…“ Litanii přerušil dalším kusem žvance. Bylo to až patologické. „Jak to děláš, že nepřibíráš?“
„To je jednoduché, zlato. Já vařím, no a ty…“ kývnul k napůl sežrané buchtě jako důkazu bez debat.
Sirius se div nezakuckal. „Ty bazilišku!“

„Miluju tě,“ šeptal jí a líbal ji po celém těle. Nikdy nezažila nic tak krásného. Ano, pomohla mu k lásce, ale v tuhle chvíli, v tuhle chvíli ji miloval doopravdy!
„Miluju tě, miluju tě, miluju tě!“ opakoval jí pořád dokola, jako by sliboval věčnost. Proč by to nemohla být pravda?
Merope ležela v náruči svého manžela, hleděla do brokátů nebes nad nimi a plakala.

O devět měsíců později hledala na šedém stropě mudlovského sirotčince úlevu od porodních bolestí. Její syn přišel na svět s posledními nádechy starého roku. Dala mu jméno. A slíbila si, že s ním zažije svoje doopravdy.