V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Hudba utichla a z chumlu párů na parketu se jako Venuše z pěny vynořila rozjařená matka ženicha.
„Mučenko moje, musíš si taky s někým zatančit!“ zvolala, když objevila svou dceru. „Kdo by čekal, že se na tak rustikální svatbě najde tolik dobrých tanečníků?“
Thursday mocně zakoulela očima. „Neříkej mi tak. Tančila jsem s Blaisem. Nebal pana Weasleyho.“
„Jedna dvě lahve a zbytek už bude historie!“ zasmála se Zara. „Nemrač se, budeš mít vrásky. Tedy… Víc vrásek. Nemá ani floka, navíc pořád miluje svou ženu – ani jednou se mi nepodíval do výstřihu.“
Thursday zhodnotila matčin outfit kritickým okem. „A do kterého?“

Sténání mučených
Šílený smích představitelů režimu

V tomhle sklepě sídlí totalita
Je to vážně príma lokalita
Kdo sem vejde, neodejde
Aniž nám řek všechno, na čem sejde
Je to sakra už známá hra
A když ne, tak Avada Kedavra

Zlatík, Dolores a Barty tančí, Alastor je pozadu.

|: Rozhodně všechna data musí být pokryta
Nespolupracující oběť bude zbita
Zábava počká, až krev bude smyta
Éj, totalita :|

Tvé přiznání je spíš formalita
Očistit chce naše komunita
Od motáků, zrádných mágů
Od všech, co nám chtěj dát do čumáku
My ji myjem, někdy kyjem
A když ne, tak dobrou whisky pijem

Éj, podnapita!

James se domů vrátil dřív a zamyšlen.
„Mluví o mě jako o biootci,“ spustil a sáhl po flašce vodky.
Narcissa zvedla jediné obočí. Nehádal se. Nalil jim whiskey.
„Mám službu,“ odmítl Draco, toho času na návštěvě.
„Otec! To jsem!“ čílil se James. „Od čtyř do jedenácti jsem se o něj staral skoro sám. A najednou mě degraduje na dárce spermatu?“
Narcissa se na něj povzbudivě usmála. Jeho pohled plný potutelnosti ale mířil k Dracovi.
„Jsem pro každou pomstu, Jamesi, ale já svého biootce vidím každý den. Kdyby se doslechl, že ti říkám tati, poštval by na mě celou portrétní galerii.“

Je starší, než očekával, ale zná ji z novin, a tím se to vyváží. Marcus je nadšený, lepší dárek si ke svým jednadvacátým narozeninám ani nemohl přát. Chtěl by, aby se víc bránila, ale spokojí se s jejím nenávistným pohledem. Užije si a pochlubí se kamarádům.

„Musím ti něco říct.“
Vidí se poprvé po dvou letech. Oba vypadají příšerně, ale vůbec na tom nezáleží.
„Co?“
„Mám dítě. Někde v Prameni.“
Frank svou ženu obejme a nepouští. V očích má slzy. Ona pláče tak, jak poslední roky nemohla.
„Chceš ho najít?“
Přikývnutí.
„Neboj se, je to naše dítě, dostaneme ho zpátky.“

Ministerští úředníci v doprovodu bystrozorů přišli k Parkinsonovým uprostřed oběda. Zatkli hlavu rodiny a odnesli si dvouletého zachránce rodu. Narodil se jako jeden z prvních úspěchů programu Pramen. Jako živý důkaz obžaloby.
Evelyn si s dcerou sedl v jejím pokoji. Musí jí vysvětlit, jakých zločinů se dopustili. Neznalost neomlouvá ani ji. Všichni jsou vinni.
„Proč mi to všechno říkáš?“ zeptala se Pansy ostře.
„Chci, abys pochopila…“
„Já to přece chápu!“ vřískla. Oči měla rudé od pláče a třásla se vzteky. „Prostě mi na těch ženských nezáleží!“
Svého manžela ministerstvu ohlásil sám. Až teď poznal, že dávno přišel o celou rodinu.

Do soudní síně se všechny najednou nevejdou. Přivádí je postupně několik dní. Každá z nich má co říct, některé celou výpověď propláčou, ale nechtějí přestat. Slovo za slovem jako kapka po kapce tesají pravdu do kamene. Jejich svědectví plynou jako prameny obrovské řeky.
Marlene a Yolande se poprvé od konce té hrůzy potkají v místnosti vedle soudní síně. Hledí na sebe a neví, co říct. Už jen pozdrav je váže dohromady jako tlusté lano.
„Dopadne to dobře,“ řekne nakonec Yolande. „Ta mrcha dostane, co si zaslouží.“
Marlene přikývne, i když ví, že žádný civilizovaný trest zločiny Georginy Moodyové nikdy nevyváží.

Moje maminka má tajemství. Ale není to veselé tajemství. Veselé tajemství je, když vám rodiče tajně koupí knížku o koťátkách a dají vám ji až k narozeninám. Tohle je nějaké smutné tajemství.
Za maminkou chodí cizí lidé. Já vždycky musím pryč a nesmím poslouchat. Jdu do svého pokoje a čtu si koťátkovou knížku.
Bojím se. Je maminka nemocná? Chce nám někdo ublížit? Tatínek říká, že je všechno v pořádku a nemám si dělat starosti. Ale ty starosti mi dělají oni!
Já to potřebuju někomu říct. Koťátka špicují ouška, ale neporadí mi.
Kamarádčin tatínek je bystrozor. Pomůže mi? Všechno mu povím!

Sirius se velmi pomalu probíral z popařbového kómatu, když do ložnice vrazila osoba.
„Máme problém.“
Zvednutí víček pro něj bylo životním výkonem. Rowena.
„Nejsem těhotná.“
Několik otázek mistrně překlopil v jedno „He?“.
„Myslela jsem, že jsem. Kdybych byla, byl bys otec.“
Vytřeštil oči. Šoková terapie.
„Stalo by se to na Jožinově rozlučce.“
Téma bylo „Výběr z hroznů“ – vyber flašku, vypij flašku, opakuj.
„No a co já…“
„Musíme spolu přestat spát, když chlastáme,“ vysvětlila. „Vybírej – pití, nebo sex?“
„Pití?“
„Hodnej. Dám si u vás panáka, spěchám do práce.“
„Kamaráde, ta holka má problém.“ Zpod peřiny vykouknul James. „Takže gratuluju k nepočetí.“

Terry běží, co mu síly stačí. K protipřemisťovací bariéře to už nemůže být daleko. Z temného kouta se vynoří postava, ve svitu hůlky blýsknou bělma očí podlitých krví. Srazí ho k zemi, hůlka mu vypadne z prstů.
Zoufale zápolí s tím stínem člověka – je tak hubený, že by neměl mít šanci, ale tluče ho pěstmi, škrábe a kouše. Terrymu se konečně povede ho ze sebe skopnout, vydrápe se na nohy a znovu se rozběhne.
Tam, kde tuší záchranu, se zhmotní tucet bystrozorů. S úsměvem vykročí vstříc kamarádům. Ústa má ještě otevřená, když dopadne na zem sražený Avadou. Rozkazy zněly jasně.

Clarissa Barnaby hodně četla. S každou knihou se jí otevíraly nové světy. Radovala se z každé nové vědomosti, každého jednoho slova. Byla ale tak hrozně sama! Ve večerní škole s nikým nemluvila, bála se, že nedovede skrýt svou odlišnost. Že se její falešná tvář pod falešným jménem odloupne jako divadelní maska. A pak se z ničeho nic objevila Grangerová.
Chtěla se jí vyhýbat. Co když ji pozná? A co když… Mohly by být přítelkyně, nebýt naučené nenávisti. Mohla by mít jednu jedinou kamarádku.
Možná to nebude tak zlé, pomyslí si Clarissa / Lin a na příští hodině si sedne vedle Hermiony.