V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Kouzelné vši si vybraly svou daň. Už celé dlouhé roky měsíce čelí kouzelnický svět noční můře převyšující svou hrozivostí mudlovskou nadvládu i útoky Pádu Řádu.
„Kde mám zase ten hřeben? Ach!“
Ne, Zlatoslav Lockhart už hřeben nepotřebuje. Jeho krásné, vlnité, zlaté vlasy jsou okudlané na kudlanku ježka. Jaký má život smysl, jestliže už není půvabný a neodolatelný? A byl vůbec někdy? Vyhrál soutěž o nejkouzelnější úsměv desetkrát nebo patnáctkrát?
Nesčetné úpravy paměti si vybraly svou daň.
Ani krásný, ani užitečný, vyhaslá vzpomínka na okouzlujícího idiota mluvčího obdrží od svého pána prostý pokyn.
Napište si nekrolog a hlaste se u Moodyho.

Skřípot nehtů po tabuli. Zvuk, ze kterého tuhne krev v žilách, kudrny se rovnají a mění v hřebíky, se rozléhá potemnělými chodbami Bradavic.
Skřípot nehtů po tabuli. Nic jiného nedokáže vyjádřit ten strašlivý pocit frustrace, špíny a bezmocného vzteku, který rozežírá duši zevnitř.
Skřípot nehtů po tabuli. Přilákal lovce, jenž opustil svou kořist, prozatím ukojený, ale zvědavý.
Skřípot nehtů po tabuli. Touží se zabořit, trhat a rvát, lhostejno, zda vlastní tělo nebo tvář příchozího. Šelma zrozená z utrpení konečně opouští Hermionino srdce.
Skřípot nehtů po tabuli. Nehtů toho, koho v černočerné pasti z břidlice, přítelkyně dobrých učitelů, ochutnávají první plameny.

Postupně se sešli v jedné bradavické učebně. Jako na rodinnou poradu. Mezi šesti očima.
Matka ji vtáhla dovnitř prakticky za vlasy. Bez ceremonií a dramatických řečí na dceru seslala Cruciatus a oči se jí krutě smály. Lin neprosila o smilování. Věděla, že to nemá cenu. Bellatrix se nadechla…
Zelené světlo. Zlé oči se naplnily šokem, pak zmrtvěly. Lin zalapala po dechu.
„Vstaň, nemáme na to celý den,” ucedil původce smrtící kletby, zcela bez emocí. Nestihla se ani zeptat, co se děje, když otec sebral z podlahy její hůlku a rozlomil ji ve dví. „Teď zmiz.“

Po bitvě ji hledali. Zmizela.

Vidí je, když vcházejí do světa kouzel, dopis z Bradavic v ruce a vykulené oči. Děravý kotel není zrovna reprezentativní místo, ale těm dětem to zřejmě nevadí.

Rychle se naučí rozeznávat čistokrevné, smíšené i mudlorozené čaroděje. Posledně jmenovaným občas provede nějaký malý, zcela nevinný žertík, ale je opatrný. Tohle ubohé místo je vše, co mají.

Někdy se však mudlovským šmejdům povede ranit jeho.
„Mami, podívej, to musí být domácí skřítek! Tolik jsem toho o nich četla! Jaký je ubohý!“

Z odpadků sebere starý jídelní lístek v krásných deskách a do volných míst začne vepisovat Můj první zákon na všechny mudly.

Chopila se ho hrůza, pořádně ho vymáchala v noční můře a když se schylovalo k nejhoršímu, neochotně ho vytrhla ze sna zpátky do reality. Sirius otevřel oči a úplně zpocený se posadil na posteli. Jeho srdce doslova bubnovalo.
„Co to bylo tentokrát?“ Ze tmy na něj mžoural Kingsley. Oddechl si, po ruce má svého muže. To pomyšlení ho pořád naplňovalo absolutním štěstím.
„Přišly všechny, s kterýma jsem kdy něco měl, a říkaly, že se mnou mají dítě. Byl to zmatek... matek.“
Kingsley se pousmál. Po tom všem, co prožili, byl sen o davu rodiček důkazem, že už je opravdu dobře.

Snít se nevyplácí.
Ministerstvo se vyjádřilo jasně. Post bradavické profesorky a ředitelky Nebelvíru je příliš prestižní na to, aby ho vykonávala osoba neodpovídající současnému ideovému profilu. Vliv na kouzelnickou mládež, který takováto osoba má, je příliš velký na to, aby mohlo být cokoli ponecháno náhodě.
Vlastně dali Auroře nůž na krk (vidíte, i mudlovská úsloví už chytá). Buď se vzdá své pochybné známosti (a ta vzpomínek na kouzelnickou společnost), nebo přijde o místo (a odboj o informace).
Loučily se celou noc. Pak Aurora doprovodila svoji milou na ministerstvo. Než se za ní zabouchly dveře, službu konající bystrozor na ni mrknul.

„Znáte pojem stoletá voda, Brousku?“ Jeho hlas se rozběhl prostorami kdesi pod ministerstvem jako po obrovské koupelně. „Označuje nejhorší povodeň za sto let. Ale to neznamená, že řekněme rok po ní nepřijde ještě něco horšího.“
Rojvol Raddle, nejšedější eminence, se pousmál své metafoře. Rufus Brousek, nedávno nečekaně penzionovaný ředitel Odboru záhad, o němž se šeptalo, že hodlá usilovat o ministerské křeslo, se usmívat nemohl. Visel totiž hlavou dolů.
„Tak to zkusíme znovu. Kdo stojí s vámi proti mně?“
„Vaše stupidní metafory, Raddle.“
„Pošlete ho do vody,“ přikázal Raddle ledově. Dostane z něj všechno a jeho tělo dá sežrat třeba vlkodlakům!

Pohřby a déšť patří k sobě. Na ten její ale svítilo slunce. Nebe bylo bez mráčku. Bezchybné počasí. Jak příznačné. Molly byla jako světlo v životech všech kolem. Někdy možná příliš silné, ale vždy vítané.
Artur Weasley šel s dětmi v čele pohřebního průvodu a v duši se brodil tmou.
„Upřímnou soustrast.“
Nevnímal nikoho kolem sebe, děti, tetičky, bratrance, přátele, známé, těch několik bývalých kolegů, kteří se odvážili přijít.
„Upřímnou soustrast.“
Viděl jejich tváře, cítil jejich objetí a slyšel slova, která neměla žádný význam.
„Upřímnou soustrast. Kdybyste cokoli potřebovali...“
Prožil den jako v mlze.
„Upřímnou soustrast.“
A další a další.

Hradem letí šeptaná zpráva.
Hermiona. Ta vždycky rozumná, vyjednávající, tahající spolužáky z problémů.
Odmítla napsat domácí úkol do Studia mudlů. Vmetla Averymu do tváře, že urážet vlastní příbuzné a nazývat to odborným textem se neslučuje s její ctí.
Měla být zticha. Odpor je marný.
Školní trest si má odpykat u Skrka, na jeho přímou žádost.
Je to šílenec a ona je šílená taky, měla jít rovnou za ředitelkou.
Jenomže je z Nebelvíru.
Šla tam.
Vrátila se. V očích má plameny. Možná ji zachvátí celou a pak už to nebude Hermiona. A možná v nich jednou shoří Skrk. Anebo raději víckrát.

Do hodiny lektvarů vpadne madam Pomfreyová.
„Potřebuji ten lektvar, pane profesore,“ vyplivne.
„Ach, jaká škoda. Zdá se, že mi došly ingredience na jeho přípravu. Vaše pacientka musí počkat.“
„V tom případě si na její oznámkování počkáte i vy. Katie až do odvolání neopustí ošetřovnu!“ třískne na odchodu dveřmi.
„Tedy volný večer. Netouží si snad někdo zlepšit známku z lektvarů?“
Neville váhavě zvedá ruku, Hermiona mu ji strhne dolů a drmolí mu do ucha zásady přežití. Pak si uvědomí, že ve ztichlé třídě budí přílišnou pozornost, a ztuhne.
„Jak obětavé. Nemusíte se ale obávat, Grangerová, vás bych se nedotkl ani koštětem.“

Pracovní postup.
Obtížná chemická rovnice.
Do vědy emoce nepatří.
A proto sedí Severus Snape uprostřed noci v laboratoři a přemýšlí. Zamknuté dveře a uzavřená mysl, překrytá zdáním spánku.
Jsem vedle Lily a spím.
Na jedné straně – dítě. Předurčené, bystré, talentované, přesto však především sedmileté dítě.
Náhodné dítě, pouhý prvek v rovnici, zaúpí myšlenky v sebeobraně.
Na druhé straně – mocný politik, nepřemožený kouzelník, bezskrupulózní vrah.
Nepřemožený neznamená nepřemožitelný.
Ale může ho přemoci myšlená holčička?
Rovnice se převažuje na stranu zla.
Musí být cesta, jak to zvrátit.
A musím být připraven na všechny možnosti.
A utajit to před každým, krom vlastního svědomí.

Nymfadora má páté narozeniny a její vlasy hrají všemi barvami. Sirius slaví svůj odchod od rodiny a Andromeda to, že ze svého roztomilého dráčete ještě nezešílela.
Den se přehoupne do noci, Andromeda dá malou spát a Ted nalévá whisky. Sobě, své ženě a s uvážlivým zamručením i Siriusovi.
Někdo zvoní. Kouzelníci sáhnou po hůlkách, Ted po čtvrté sklence, a má pravdu. Příchozím je strýček Alfard. V rodině to hraje na obě strany, ale skrytě fandí vyděděncům. Jeho to čeká až posmrtně.
Hvězda po hvězdě soukromé Blackovic oblohy vzplane a zazáří, jasně a naposledy, než místo jména zůstane jen černý flek.

Schůzka na Grimmauldově náměstí proběhla nad očekávání dobře. Eridani neomdlévala, nehledala telefon ani číslo do blázince, a dokonce ani neprobudila Walburgu. Obdivuhodné.
Když večer pokročil, vyjádřila přání podívat se na hvězdy. Přemístily se v objetí a nasedly na koště. Eri sice jednou chodila s motorkářkou, ale tohle se nedalo srovnat. Čirá nádhera. Vlahý vzduch, vítr ve vlasech a hvězdy na dosah ruky.

V Bradavicích na Auroru čekala soudní obsílka. Porušení zákona o utajení, protože výjimka se zřejmě vztahovala jen na heterosexuální páry. Nebo na ty, co se už nezapletli se zákonem dřív. Prostě po ní šli. Ale hvězdy zářily dál.

Popíjeli rekreačně, neb je právě nic nepálilo. Tedy krom obvyklých radostí totalitního režimu.
„Chceš mi něco říct?“ Ve skutečnosti to nebyla otázka. Sirius se už dobrou půlhodinu nenapil. I slepý by poznal, že se schyluje ke svěřování.
„Jsem gay,“ řekl trpitelsky.
Zvedla obočí. „O tom pochybuju. Ve škole jsi spal s Remusem, ale nikdy jsi nevypadal nešťastně, že po tobě všechny jedou. Takže bych si troufla tvrdit, že budeš asi bi.“
Přihnula si ze sklenky, zatímco Sirius zíral.
„Asi jo. Ale... Remus?“ vypravil ze sebe nakonec.
„Vy jste spolu nespali?“
Zakroutil hlavou. „Ale byli jsme pořád spolu... Možná jsme měli.“

Hladové pohledy v kavárně.
Prsty kradoucí se na druhou stranu stolu.
Prohlubující se polibky za rohem kavárny.
Pět vteřin štěstí.
Aurořin vyděšený výraz, vykoktaná omluva, úprk. Za pár vteřin byla pryč.
Eri si cestou domů přehrála v hlavě pár svých představ, tuh a nápadů, které chtěla zkusit a prožít s Aurorou. S povzdechem je přesunula do šuplíku "zase nic".
*
Doma na ni čekal vzkaz. Ten snad musel přiletět.
Můžu to vysvětlit. Jestli o to stojíš, přijď zítra v osm večer na Grimmauldovo náměstí. Mezi jedenáctkou a třináctkou je malá proluka. Tam na mě počkej.
Možná ten šuplík ještě nechá pootevřený.