DMD č. 12. pro 12. 4. 2017. Téma: Kapitální úlovek

Marigold se nadechl.
„Ne,“ uzemnil ho Geralt.
„Ale ani nevíš co jsem chtěl říct!“
„Vím. Vždycky vymyslíš nějakou hovadinu a potom musím bojovat s příšerami. Tentokrát si prostě chci chytit obyčejnou rybu, ne žravuchu, nebo něco podobného.“
Zaklínač se zasmušile díval na vodní hladinu.
„Ani?“
„Ne!“
„Jak myslíš.“
Hodiny ubíhaly. Geralt se od jezera nehnul a Marigold si opodál skládal novou melodii.
Náhle prut zabrnkal. Geralt vytáhl malou rybku. Nebyla ani zlatá. Zamyšleně si ji prohlížel.
„Tak to vidíš,“ řekl Marigold. „Sám si to chtěl. Snažil jsem se ti naznačit, že tu žádné velké ryby dávno nejsou. Je po výlovu!“

Michail Illarionovič vzteky praštil do stolu. Shromáždění důstojníci sebou cukli.
"Taková příležitost!" běsnil. "Z té jejich Grande Armée nezbylo skoro nic. A na ústupu se ještě rozdělili do několika sledů. Stačilo tak málo!" další rána.
"Pane," odvážil se jeden z důstojníků. "Ve štábu tvrdí, že je to admirálova vina-"
"Hovno admirálova!" vykřikl Michail Illarionovič. "Za všechno můžou ta nemehla z vrchního velení, co nevytáhnou prdele z vyhřátého štábu. Když jsme potřebovali posily, nedostali jsme nic. Když nepřítel utíkal, muselo se čekat, až se velení uráčí. A včera na Berezině stačilo jen poslat pár zatracených posil, aby se císař neprobil ven!"

Byla to barabizna. Okna vymlácená kdovíčím, pod zbytky omítky odhalené maso cihel. Vývěsní tabule ležela v blátě přede dveřmi. Uvnitř to páchlo hnilobou a nevyvětratelným odérem alkoholem nasáklých stolů a lavic. Na stropě se houpaly metry prachem obalených pavučin. Několikrát šlápl na myší kostřičku.
Zatracených několik let a z místa, kam chodíval rád, je tohle. Původní majitel býval jeho přítel. Válka se přelila světem jako přílivová vlna a smetla ho do ztracena.
Nově omítl, okna vyspravil, pavučiny vymetl. Stoly nechal stát. Tabuli pověsil, jak byla. Nikdy neholdoval novým začátkům.
Prasečí hlava byla zpátky a Aberforthovi to stačilo. Víc nikdy nepotřeboval.

Na královy narozeniny přijedou nezadané princezny zahájit loveckou sezónu.
"Veličenstvo," klaní se první; přitom odhaduje váhu zlata královské koruny. "Ta čest!"
"Nebyla jste tu loni?" ptá se ReiNatus. "Ujišťuji vás, že mé království je stále stejně chudé.“
Přicvrliká zlatovláska. "Prý tu v království rostou podivuhodné květiny.“
ReiNatus přikývne. "Sám jsem onehdy v Jižním mokřadu spatřil bodlák. Byl zajímavě nafialovělý."
Třetí princezna ráda čte a udeří zostra. "Království má prý rozsáhlou knihovnu?!"
ReiNatus krčí rameny. "To si snad vezměte támhle knihovníka."
Knihovník se v rohu tajně pokřižuje.
Večer si knihovník a ReiNatus přiťuknou.
„Na svobodu."
„Nedostanou nás!“
Tak zas za rok.

"Další husa hloupá, která dorazila na schůzku,"
úmysly už přestal skrývat a hleděl jí na blůzku.
V kruzích začal obcházet svůj kapitální úlovek,
sériový vrahoun slizký víc než banda užovek.
"Myslela sis, že přijede chlap na bílém oři?
Nyní krutá realita ideály boří.
Jsem ten vlk co do bran smrti hloupé ovce láká,
vezmu si tě v lesním chrámu, vidíš? Už se smráká.
Tvá noc bude hodně dlouhá, zůstanem sví na věky,"
zdálo se, že při těch slovech zachvěla se bezděky.
"Klidně křič!"
"Pracky pryč!
Kapitální úlovek tě po zásluze ztrestá,
já jsem totiž volavka a tvá za katr cesta."

Kufr. Kus kufru. Kabelka. Kožená, pěkná. Peněženka. Řetízek. Kus kovu, ale s tím se tahat nebude. Hezký batoh. Roztrhaná košile. Polosvlečená mrtvola se zakrváceným obličejem. Brašna. Mobil. Osamělá kreditní karta. Ten už je potřebovat nebude.
Dolary. Eura a libry. K ničemu.
Oranžová bedna. Nápis… Neotvírat? Nahrávka letových dat? K ničemu… moment! Přijdou lidé z úřadu a budou ji hledat, určitě vypíšou odměnu. Stačí počkat. Zabalit do košile, aby se ten hezký batoh neponičil.
Den, dva, tři. Na hasičské stanici fotka a pěkné číslo.
Já nevěděl, já našel u domu.
Kapitán kýve hlavou, solí prachy.
Za rohem dá nálezci pěstí. Blbec.

Padmu s Parvati potkala Hermiona čirou náhodou v Příčné ulici.
„Vypadáš báječně.“ Mnohovýznamný úsměv.
„A co jinak?“ Vědoucí mrknutí.
Hermiona začala mít pocit, že jí cosi důležitého uniká. „No, pracuji teď na ministerstvu –“
„To my samozřejmě víme.“
„Chceme slyšet o něm.“
„O kom?“ Jindy tak bystré Hermioně to jaksi pořád nedocházelo.
„No tak…“
„Nám to můžeš říct.“
„Jsme kamarádky.“
„Vážně se ti podařilo klofnout Malfoye?“
Zbytek jejich natěšeného brebentění už Hermiona téměř nevnímala.
„… z nejhezčích kluků ve škole…“
„… bohaté rodiny…“
„… tichá voda…“
„… úlovek…“
Usilovně totiž přemýšlela, jak je možné, že se ty kdysi báječné holky změnily v tak kapitální husy.
***

Jdem dělnickým pochodem! Kdo nejde s námi, jde proti nám! Ženy a děti první jako štíty proti gentlemanům. Nás sedm stovek, jdem kupředu, hnědá stranická legitimace v kapse!
Čtrnáct četníků u mostu. Jdeme je zbít, můžou za chudobu našich nezaměstnaných, kteří s námi ani nešli, kameny do nich!
Velitel padl s rozbitou hlavou. Parádní trefa!
Nějaký blbeček zpanikařil a odjistil pušku.
Masaryk nechal střílet do českých nezaměstnaných dělníků, hřmí kovaný komunista v parlamentu, my budeme bojovat za dobro, krvavý režim porazíme!
Zemřeli samí Němci, z toho jedna čtrnáctiletá holka a tři místní náckové, ale koho to zajímá. My chceme symbol.

Magický kruh, sůl, řetězy na rukou, kotnících a krku.
„To jsem já. Zlatica.“ V lidské podobě. „Jak se jmenuješ?“
„Olena.“
„Kolik je ti let?“
„Sedmnáct.“
Lusknutí prsty. Řetězy sklouznou. „Nesouhlasila jsem. Chceš se napít?“
Bolest při nádechu. Cítí obvazy. Překročí kouzla i sůl a vezme si sklenici.
Zlatica povytáhne obočí a nadzvedne pokličku hrnce. „Nejedla jsem tři dny, ale zbylo dost pro tebe.“ Úšklebek.
„Kde je Aleksandr?“
„Vrátil se pro tebe. Dostal ránu. Daroval přebytečnou magii vodě. Je v pořádku. Postarala se o něj naše ranhojička.“
„Byl to můj nápad.“ Povzdech. „Jinak to nešlo. Dokázal je oklamat. Vás také, že?“

Potom se děda natáhl, sebral Machovi sluchátko a řekl, tímhle jsi nás přivolal, chlapče?, to je šikovná věcička, a sluchátka se zeptal, co umí, a sluchátko řeklo, prakticky všechno, a děda na to, my bychom potřebovali vypadat jako živáci, a sluchátko řeklo, samozřejmě, pane zombie, a všechny zombie vypadaly jako normální lidé, jenom oblečení neměly zrovna podle poslední módy, a děda zavelel, do obchoďáku!, a Mach řekl, vidíš, lepší, ne, a Šebestová odsekla, Machu, ty cvoku, vypadají jako lidi, ale jsou to pořád zombie, víš, co dělají zombie, žerou lidem mozky, i když v tvým případě by zůstaly o hladu!