Úplněk

Vzpomínám na první setkání,
byl úplněk a venku jarní chlad.
Já na lavičce s Tebou cítil nutkání
Tě bez ustání navěky už objímat.
Zdála ses mi tak hrozně malá,
jak ptáče právě z hnízda vypadlé.
Netušil jsem, že malou Tě jen dělá
nemoc, co bere dobré a nechává jen zlé.
Začala ses mi až moc rychle ztrácet,
Vždy na krátkou chvíli se mi uleví,
když další noc slyším Tě se vracet,
prosím, ať dnes smrt se ještě nezjeví.
Další úplněk se moc rychle blíží,
tuším, že je asi poslední,
který na nás dva pospolu shlíží,
naposled vydechneš, než se rozední.