Je to tu.

"Máš strach?" ptá se mě ustaraně Poe.
"No... Jo," odpovídám mu po pravdě.
"Já taky..."
"Nemusíš mit, už jsi to přece dělal," říkám mu, abych mu dodal trochu sebevědomí. Když ho nemám já, musí mít aspoň on.
"Já vím, že nemusím, ale pokaždé je to trochu něco jiného. Navíc, tohle bude tvoje první."
"To ti děkuju, teď si mě fakt uklidnil," odpovídám uraženě.
"Ale no tak, já to tak nemyslel," snaží se mě konejšit.
"Kolik máme ještě času?" ptám se při zoufalém pokusu změnit téma.
"Už moc ne, měli bychom si pospíšit."
"Dobře, dobře. Tak můžem. Snad to nebude bolet."