DMD č. 15. pro 15. 4. 2017. Téma: První kontakt

Z publikace Rojvol Raddle (Krucánky a kaňoury, 2000)
Přísně fakticky vzato došlo k prvnímu střetu mezi Řádem a V.O.L.D.E.M.O.R.T. už v roce 1984, a to ještě před oficiálním založením Výboru.
Stalo se to při útoku maskovaných členů Řádu na Příčnou ulici. První bystrozoři, kteří dorazili na místo, byli James Potter a Sirius Black, zakládající členové Výboru. Řád byl v přesile a po krátkém souboji oblast opustil. Speciální jednotka bystrozorů pod vedením Alastora Moodyho se dostavila se zpožděním. Toto zpoždění dokázal Moody příslušně zdůvodnit, a tak zatím nikoho nenapadlo jej s náletem spojovat.

Nikdy nezapomene na okamžik, kdy ho poprvé uviděl. Vulkánec byl majestátní, vážný, profesionální. Svým způsobem mu jeho odtažitost imponovala.
Když se ho Spock poprvé dotkl, jejich přátelství bylo hluboké. Dotek byl znamením Vulkáncovy důvěry, náklonnosti. Jeho chladné prsty v něm vyvolaly třas a pocit, který ještě dlouho svědil na kůži.
Kirk jeho doteky posléze vyhledával, nenápadně si hledal záminky, proč se svého prvního důstojníka dotýkat.
Když se poprvé o jeho mysl otřely Spockovy myšlenky, nedokázal si představit, že by někdy bez něj mohl žít.
Moje myšlenky do tvých myšlenek, naše mysli jedno jsou...
Od té doby je stále s ním.

Už to byly týdny, co Callum přivezl Ciarana a chlapec byl pořád tichý a stydlivý. Ve velkém domě bylo spousty zákoutí, kde se takové malé stvoření může ukrýt. Objevil se jenom k jídlu, klidný, poslušný. Klopil oči.
Pak přišly teplejší dny a vzduch se rozvoněl jarem.
V rozlehlé zahradě bylo schovávaček a úkrytů ještě mnohem víc.
Ale byl tam taky slyšet život. Hlasy mužů, žen i dětí.
Přece jen byl zvědavý.
Výskající chumel roštáků se honil po cestě. Beztak si ho nevšimnou.
Byli rychlejší, než myslel. Najednou byl uprostřed.
„Baba!“ Plácnutí po zádech.
K večeři dorazil rozčepýřený a upovídaný kluk.

První kontakt člověka se sebou samým přišel na samém začátku 21. století. Felipo Gonzales svou techniku vycházející z buddhismu, psychologie, karbospeaku, taiči a NLP demonstroval tím, že mu během dvanácti dnů dorostla ruka, o kterou přišel už jako dítě.
První komerční kurzy na sebe nedaly dlouho čekat, oproti předpokladům vynálezce však na kurz chodily především ženy, technika fungovala lépe než dieta, plastická operace a líčení dohromady.
Nová rasa, Homo Sapiens Bellus, však měla jeden problémeček, vymřela brzy po přeslici. Příslušnice této rasy si totiž nemohly a nechtěly (byť krádkodobě) nechat zruinovat postavu těhotenstvím.
Homo Sapiens Tarditas zůstali na světě sami.

Paul prováděl analýzu dat ze stelitů pro hledání mimomzemského života. Nikdy se nic nenašlo, tak ani dnes práci nevěnoval příliš pozornost.
Téměř v polospánku procházel grafy bíleho šumu, když najednou v aktuálních datech bylo něco neobvyklého. Na vysílání to nevypadalo, ale šum postupně sílil.
Zburcoval několik kolegů a nechal směrem ke zdroji namířit teleskopy a radary. Nic. Tma jako obvykle, žádné cizí objekty, ale ve vyšších frekvencích šum dál sílil.
Předal data k analýze kolegům a vyrazil domů. Venku se pomalu rozednívalo. Cestou na autobus se najednou zatáhlo a ozvala se rána.
Podíval se nahoru - byla tam obrovská vesmírná loď ...

Podzimní vítr lehce překoná všechny tři vrstvy oblečení. Pravděpodobně by jich překonal i deset, a to včetně skafandru, pomyslí si hořce při dalším poryvu.
"Ještě dvě minuty a bude tu místo mě ledová socha," postěžuje si nahlas kluk vedle.
Usměje se.
"Ještě, že ledové sochy nemají zakázán vstup do autobusu..." odtuší.
"Ale já bych pak určitě přimrzl k sedačce a stal by se ze mě takový bludný Holanďan."
"V Brně," zapochybovala.
"V autobuse," přisvědčil.
Dalších šest minut strávili v příjemné konverzaci.
Pak autobus přijel.
Snad kdyby měl ještě pár minut zpoždění, mohlo to něco znamenat.
Takhle zůstalo jenom rychlé rozloučení.

Od šedesátých let minulého století americká vláda plýtvá penězi na vysílání signálů naslepo do vesmíru z nevadské pouště. Obrovské vysílací talíře metají strašlivou silou do éteru zprávy na všech možných frekvencích.
***
Průzkumná loď Kastanského impéria zachytila signál vycházející ze zapadlého systému. Lodní počítač za zdroj signálu označil třetí planetu, malé zelenomodré zaostalé nic. Pilot se na signál zaměřil, dovedl loď na přistání a netrvalo dlouho, než se kolem shromáždily místní formy života. Vystoupil z korábu a předvedl galaktické znamení míru.
Hlavu mu rozkřísla kulka.
„Tělo do mrazáku k ostatním, talíř do hangáru třináct. A hněte sebou, za pár hodin svítá.“

“Třído, nastoupit!” zavelela profesorka Hoochová první hodinu letání. Maličcí prváci se po troše pošťuchování vyrovnali.
“Každý ke koštěti!” prváci udělali jak bylo řečeno. “A teď napřáhněte ruku a řekněte hop!” Po bradavických pozemcích se ozývalo několikanásobné hop!
“Á, výborně, pane Woode, ddeset bodů pro Nebelvír, “ jásala profesorka, když se Oliverovi podařilo zdvihnot koště hned na první pokus.
“A nyní ti, kteří už mají koště, mohou začít létat,” usmála se na Olivera profesorka Hoochová.
Oliver se chytnul koštěte a vzlétl. Kroužil nad pozemky, pak se začal snášet dolů. A v tu chvíli pochopil, že tohle je to, co chce jednou dělat.

Sheppardová, Kaidan a Jenkins seskočili u malé říčky, vytasili zbraně a vyrazili porostem směrem ke kolonii.
„Pozor na pohyb, hlídejte si štíty,“ varuje Sheppardová. Kaidan si zkušeným pohybem zkontroluje generátor. Jenkins sebevědomě běží vpřed, míjí vysokou skálu…
…je provrtán sérií kulek a kácí se k zemi, mrtev.
„Kontakt!“ křičí Sheppardová a utíká do krytu.
„Dvě létající platformy a nějaké postavy mezi stromy!“ oznamuje Kaidan a obětuje palbu; oba malí droni, kteří dostali Jenkinse, vzápětí vybuchují.
„To vypadá…“ Sheppardová sleduje postavy které je zaplavují přívalem munice, „to jsou Gethové!“
„Ti přece nikdy neopouští Závoj!“
„Tihle o tom asi neslyšeli!“ odsekává Sheppardová.

„Co je za tou zdí?“ Bylo jí asi sedm, když se na to chůvy zeptala.
„Kamenný dům. Víte přece, co to je.“
Přikývla. „Místo, kde žijí chytré ženy.“
Chůva se pousmála. „Nepřijímají jenom ty, které jsou chytré. Ale mnoho moudrých a vzdělaných žen žije právě v Kamenných domech, to máte pravdu.“
„Co tam dělají?“
„Studují, pracují. Společenství je chrání jako rodina.“
Očima sledovala kamennou zeď a masivní bránu. „Vypadá jako pevnost,“ podotkla.
Tehdy netušila, že Kamenné domy skutečně pevnostmi jsou. Netušila, že jednou bude sama oblékat modrý šat členek Společenství. Netušila, že Společenství pro ni bude víc než vlastní rodina.