DMD č. 24. pro 24. 4. 2017. Téma: Loňské sněhy

Miluje sníh. Pravda, na těchto dlaních ještě nikdy netál - ale tahle duše, tahle staronová duše, z něj má ohromnou radost.
Měla by, kdyby.
Rosiny dlaně se otevřou a ona se se smíchem zatočí dokola a on to nechce kazit, ale...
Vločky vypadají krásně, ale jejich elegantní sestup k zemi není tancem volnosti, nýbrž tragédie. Padající hvězdy - kusy lodi Sycoraxů - žádná přání nesplní.
Přesto je to příslib.
Země právě poprvé otevřela oči mimozemskému životu.
A on se na 21. století těšil, ale přesto cítí osten stesku po jejích ignorantských časech.
Protože Země právě ztratila nevinnost. A on ví, jak to bolí.

"Jojo, děti, ještě než jsem zestárla, to jsem si užívala. Zvládla jsem jeden večer kalit do rána, pak jít rovnou do práce, vypít sedm smrtících kafí, večer přijít domů, něco zhltnout a dál pokračovat v paření.
Jenže teď už jsem prostě stará, vypít toho tolik, co zamlada, už nedokážu, spát musim nejmíň osm hodin denně, jídlo potřebuju pravidelně, ale nesmí bejt moc mastný nebo kyselý a taky musim jíst ty luštěniny, kafe mi způsobuje bušení srdce a v práci si musim dělat přestávky. Ale tenkrát, v mládí, ještě než mi bylo třicet..."
"Adélo, neser mně, třicet ti bylo teprve včera!"

"Páni, tady je tak krásně. Sluníčko, moře a všude kolem krásný lidi!" Protáhne se Nataša když dorazí na pláž se svými přáteli.
"To jo! A letos si taky konečně odpočineme, budeme se moci válet na pláži a nikde se netrmácet." Směje se Klára a všichni přitakávaj.
"Mně se víc líbilo tam jak jsme byli loni." Mrmlá Vašek, šourající se za ostatníma.
"Nebyli jsme loni na horách" Otočí se Tomáš.
"Byla tam zima a hromada sněhu." Přidá se Klára.
"No právě!" Opáčí Vašek.
"Hele, a nebyls to ty kdo tehdy skončil pod lavinou a musel čekat několik hodin na pomoc?"
"Ehm."

„Pojď, udělám čaj, pak mrkneme na ty časopisy, co -“ Prásk!
Dante líně nadzvedl knihu kryjící hlavu. Patty přišla domů (opět ne sama).
Kniha sklouzla zpět na místo.
*
„Ta hra je prej nejlepší -“ Prásk!
(Ani se neobtěžoval otevírat oči.)
*
Seděl nad pizzou, když se rozlétly dveře; v dívčině závěsu spatřil sebevědomé blonďaté individuum, ne pihatého zrzka -
„Brej.“
- nebo zkrouceného dlouhána.
„Oj, chlapče,“ chytil mu bundu. „Víš, že jestli jí ublížíš, nevrátíš se domů?“ zašklebil se zle.
Patty nafoukla tváře dřív, než stihl kluk zezelenat. „Jsem velká!“
Právě, povzdechl, zlatá (moralizující) malá. Kéž by se ty časy, přes všechny vytrhané vlasy, vrátily.

Když přejdeme vrcholek, nejsme si jisti, co to vlastně vidíme. Jako místo, kde by se dalo lovit nebo alespoň něco sbírat, to nevyhlíží. Je to hladké, prachově šedé a pusté.
Zatímco odpočíváme u jezírka, Burzî s Aglûkem vyběhnou po svahu, že prý šedou skvrnu prozkoumají. Snaga jim jde v patách, i když se skvrna nezdá nebezpečná.
Burzî mi přistrkuje pod obličej spojené hrsti plné šedé... vlastně bílé, na povrchu špinavé hmoty. ,,Sáhni si!“ Je to studené, a když toho trochu naberu na prst, zůstane mi na něm kapka vody.
,,Vždyť ještě ani neskončilo léto...“
Ale jsme vysoko v Dutých horách.

Na náměstí hartusí: „Nazdar Pepo!“
„Jéé, Vašku! Už seš taky v důchodu?“
„Ale střihám metr. Jak já rád dělával vod půl šestý, že můžu celý vodpoledne malovat, ale už mě to vstávání zmáhá.“
„A maluješ?“
Mávne rukou. „No vlastně, pojď se poďvat.“ Vede ho do vedlejší uličky. „Ta moje to domluvila, že to budou jako prodávat.“
„Akty?“
„Ty mi zakázali! Mám povolený jen zátiší a krajinky.“ Říká na oko smutně.
Vejdou do krámu.
Pepa se rozhlíží: „Pěkný...“ Usměje se: „Hele, tadle vrba mi něco připomíná.“
Vašek už se směje nahlas: „Dyť já stejně nic jinýho než ty ženský malovat neumim!“

Sníh vábí polena do krbu; je zima.
V srubu je vyhřáto k zemdlené blaženosti.
Buchty a vůně tabáku.
Dívka vzpomíná.
Jak tenkrát sníh bodal do nohou.
Jak ledové jehličky mrazu zraňovaly oči.
Jak zábly popraskané prsty.
Kapky růže na jehličí.
A pak krásný konec.
Ohlédne se z okna.
Z lesa se ozývají rány. Někdo kácí stromy.
Dřevorubec Josef je silný, hodný.
Děťátko v kolébce zavrní, pěstička trhá krajky.
Roztomilé, nese její jméno.
Ví, že by měla být šťastná.
Ale matka se sestrou se z lesa už rok nevrací.
A maličká Maruška ve snech vříská, když se únor plíží ke dveřím.

Z nebe se začaly tiše snášet drobné sněhové vločky.
Zavřela oči.
Vzpomínala...
Vzpomínala na den, kdy ho poprvé potkala.
Vzpomínala, jak se na ni usmál a ona nevěděla, kam s očima.
Vzpomínala na jejich první nesmělé rozhovory.
Na útulnou kavárnu a oheň v krbu, za okny poletující sníh.
Pousmála se.
Vzpomínala na den jejich svatby... Na jeho rozzářený, šibalský úsměv.
Vzpomínala na jejich první dovolenou, kde ji učil lyžovat. Na třpytivý sníh a jeho smích...
Vzpomínala na loňskou zimu. Na sněhovou vánici. Na ledovku a skřípění brzd.
Zachvěla se.
Vzpomínala...
Pak se sklonila a opřela o náhrobní kámen vánoční věnec.

Pevně svírala svůj deník. Posvátně, bála se ho otevřít.
Pak se odhodlala. Titulní strana: 2016 - Osudový rok! Psala to tak pokaždé. Vždy doufala, že tentokrát bude osudový. Chtěla, aby se jí splnily představy o něm. Že potká konečně osudovou lásku, že najde odvahu postavit se na vlastní nohy a rozjede podnikání, že ... Že bude konečně šťastná.
Žádný předchozí „osudový“ rok ji to nepřinesl. Jen zklamání, málo odvahy na cokoli, smutek. Osud její hlas neslyšel.
....
Dál nelistovala, ten příběh znala ...
„Loňské sněhy, zas a znovu, rok za rokem stejné!“ rozčílila se sama na sebe.
A do nového deníku napsala jen 2017.

Ano, dívá se na filmy o sobě. Potíže nepůsobí, s Helen Mirren si popovídala...
Vzpomeňte si na zahájení olympiády v Londýně. James Bond a corgiové, ten nejlepší doprovod vůbec. Smysl pro humor nalezen.
Jo, vy myslíte tenhle film. Ten taky viděla. Přesně o sedmdesát let později, ještě před premiérou.
Já s ní pak mluvil, ale neřekla nic bližšího. Jen se tak usmívala. Čerstvě devatenáct, rodiče naživu, sestra naživu, konec války... Nostalgie by udolala každého z nás, a to jsme mnohem mladší. Film se líbil, ale víc nevím.
*
Stále ten úsměv.
Krabička převázaná stuhou.
Zbyl už jen stín dávné kopretiny.
Vzpomínka.